Ottův slovník naučný/Domněnka
Ottův slovník naučný | ||
Domnau | Domněnka | Domnina |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Domněnka |
Autor: | Heřman Šikl |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 815–816. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Právní domněnka |
Domněnka vědecká viz Hypothesa.
D. v právu. Pokud z jisté prokázané skutečnosti neplyne pravda jiné okolnosti, jež ve sporu prokázána býti má, s naprostou nutností, nýbrž pouze s možností, na kterou sice důvodně, ale nikoli s jistotou souditi lze (pravdě podobnost), zoveme úsudek z jedné na druhou d-kou (praesumtio). Když pak positivní právo takovéto d-nce přikládá sílu pravdy, mluvíme o d-nce právní (praes. iuris) na rozdíl od pouhé t. zv. obyčejné d-ky, s níž účinek takový spojen není (praes. hominis). Právní d. neosvobozuje tudíž od důkazu, nýbrž jej jen tím usnadňuje, že požaduje pouze důkaz okolnosti jiné a z této na pravdu okolnosti, jež dokázána býti má, soudí; ovšem ale nastává právní d-kou, pokud se týče rozdělení břemene průvodního, potud změna, že se po případě druhé straně ukládá průvodní břímě o opaku, jež by jinak ji nenáleželo. Ostatek může d. platiti nejen pro jistou faktickou okolnost, nýbrž pro právo samo, na jehož existenci se soudí, kdež pak v podstatě celý kruh právních skutečností, právo toto zakládajících, za dokázaný se pokládá. Právní d. může vůbec býti vyvrácena důkazem opaku, v mnohých případech vylučuje však positivní právo protidůkaz, d. platí tedy jako nevyvratitelná pravda (praesumtio iuris et de iure). Starší doktrína opírala o d-ky zvláštní theorii důkazní, tvrdíc, že důkaz tomu vésti přísluší, proti komu obrací se d. (probare debet is, cui praesumtio adversatur). Vzhledem k tomu bylo z positivního práva pro každý případ odvozováno, zdali d. pro nebo proti okolnosti, jež dokázána býti má, svědčí, a dle toho, ovšem toliko zdánlivě, břímě důkazní, upravováno. Tím povstala spousta právních d-nek (Menochius: De praesumtionibus, 1509. Menecken: De praes. iuris et de iure, 1747), jež mezi sebou často přišly v kollisi, kteráž opět různými zvláštními pravidly všeobecnými upravována býti musila (Bochmer: Exerc. ad Pandect. Tom. IV., Exerc. XVI. De collisione praesumtionum). Theorie tato, jež vlastně nikoliv břímě průvodní z d-nek, nýbrž právě naopak z konkrétně vhodného rozvržení břemene průvodního d-ky stanovila, pokládá se, hlavně zásluhou Weberovou (Über die Verbindlichkeit zur Beweisführung), dávno za vyvrácenou, zanechala však valné stopy v našem obč. zákonníku (tak jako v pruském Allg. L. R.), jehož kommentátoři pod její vlivem často k vůli jinak správné úpravě břemene průvodního nesprávné a zbytečné d-ky položili. Srv. §§ 323., 328., 25., 17. obč. zák. Od pravých d-nek sluší lišiti dispositivní předpisy zákona, jež mají za účel doplniti vůli stran, pokud jasně vyslovena nebyla, a často v rouše d-ky vystupují (§§ 209., 607., 608., 620., 628., 839., 1084., 1158., 1203., 1207., 1228. obč. zák.) a pouhá pravidla vykládací (§§ 667., 675., 683., 529., 1106., 1177. obč. zák.), pak pouhé motivování zákonného ustanovení ve formě d-ky (§§ 1297., 388. obč. zák.), kdežto t. zv. prozatímní pravdy (Interimswahrheiten), t. j. okolnosti, které soud až do důkazu opaku za pravdivé pokládati má (§§ 23., 1232., 1237., 518., 1110. obč. zák.), spíše mezi d-ky klásti sluší, neboť i zde předpokládají se jisté faktické okolnosti, o něž úsudek se opírá. Římské právo vztahuje výraz »praesumtiones« k důkazu z indicií. – Srv. hlavně Unger, Priv. R. II. str. 557. Šikl.