Ottův slovník naučný/Dolus

Ottův slovník naučný
Dolští z Týnce	Dolus	Doly

Údaje o textu
Titulek:	Dolus
Autor:	Heřman Šikl, František Storch
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 794–795. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: úmysl

Dolus (lat.), v obč. právu v širším slova smyslu jest vůle k bezprávnému účinku směřující (Labeo: omnis calliditas, fallacia, machinatio ad circumveniendum, fallendum, decipiendum alterum adhibita. L. 1 § 2. D. 4, 3). V řím. právu zavazoval d. k náhradě plného interesse, jež mohlo stíháno býti, pokud konkrétní poměr jiné žaloby neposkytl, cestou subsidiární žaloby (actio doli), proti více účastníkům in solidum, avšak jen do dvou let. Žaloba byla actio famosa, nepřipouštěla se proto při škodě nepatrné (usque ad duos aureos) a proti osobám zvláštní vážnosti. Po uplynutí dvou let stávala pouze actio in factum, pokud žalovaný byl obohacen. Dědicové ručili podle řím. práva, jen pokud obdrželi pozůstalost dolosním jednáním obohacenou, podle kan. práva bez tohoto obmezení (juxta facultates suas condigne satisfaciant), podle obecného práva, pokud pozůstalost stačila. V právu rak. zavazuje d. mimo stávající obligační poměry rovněž k náhradě plného interesse (§§ 1294, 1331 o. z.). Pokud se týče založení právního jednání, kde běží o zúmyslné vzbuzení nebo využití cizího omylu za účelem bezprávného výsledku, mohla podle řím. práva platnost právního jednání v odpor vzata býti cestou námitky (exceptio doli) anebo žalobou z konkrétního kontraktu. Zdali ostatek d. působil neplatnost anebo pouze odporovatelnost právního jednáni, jest dle obecného práva otázkou spornou. V právu rak. jest tu zvláštní kombinace omylu s podvodem (v řím. právu činil i podstatný omyl právní jednání neplatným), tak že dlužno zároveň k oběma přihlédnouti. Omyl může se tu dotýkati buďto pouze motivu, t. j. individuálních interessů, jimž pronesením vůle, k dosažení jistých právních následků směřující, vyhověno býti mělo, anebo může se vztahovati i k právním následkům samým (divergence mezi obmýšlenými a skutečnými účinky zjevené vůle), anebo konečně k samému proneseni vůbec (aberrace), jako chybné pronesení, napsání (discrepance mezi vůli, jež chtěla býti zjevena a skutečným zjevem). Podle předmětu vztahuje se omyl buď k momentům, jež tvoří zjev vůle, kdež následkem buď aberrace vůle, omylu v pronesení anebo v motivu vůle stává nesprávná představa buďto o osobě spolukontrahenta, neb o obsahu zjevu vůle, anebo vztahuje se k okolnostem jiným, kdež pak omyl pouze jako motiv působí. Omyl v momentech tvořících zjev vůle může býti nepodstatným anebo podstatným; tímto jest, když moment, jehož se týká, jest podstatným, t. j. když bez omylu zjev vůle by se nebyl stal. Je-li omylem v osobě (error in persona), může se týkati identity nebo vlastnosti, je-li omylem co do obsahu zjevu vůle, může se vztahovati k celému obsahu jednání, nebo k právní povaze nebo konečné k předmětu jeho, zde pak opět k identitě (error in corpore), k vlastnostem (in qualitate) anebo k množství (in quantitate). Podle rak. práva, jež na rozdíl od římského (neplatnost následkem divergence vůle) béře zřetel k bezpečnosti poctivého obchodu, má pouhý podstatný omyl (bez podvodu) v momentech zjev vůle tvořících za následek neplatnost pouze u smlouvy manželské, pokud se týče osoby (§§ 57, 58 obč. zák.) a u posledního pořízení, pokud se týče osoby anebo předmětu (§§ 565, 570 o. z.), kdežto při věcných a obligačních smluvách stává pouze relativní neplatnost, když omyl způsoben byl podvodem (dolus) druhé strany, nebo tato o podvodu třetí strany věděla (§§ 871, 872, 875, 876 obč z.). Žaloba o neplatnost promlčuje se ve 30 létech (§ 1479 a contr. §. 1487 obč. zák.). Omyl v motivu vůle činí poslední pořízení jakož i bezplatnou smlouvu neplatnou, pokud se vůle jedině v omylu zakládá (§§ 572, 901 obč. z.); úplatná smlouva jest naopak jen tehdy neplatnou, když druhá strana omyl v motivu, o nějž vůle se opírá, podvodně způsobila (dolus causam dans), nebo stávajícího omylu podvodně užila (§§ 1291, 1387 obč. z.). Rozumí se, že vedle neplatnosti stává následkem podvodu povinnost k náhradě. – Pokud se týče splnění obligace, ručí dlužník, jenž toto dolosně nemožným učinil, za plné interesse; závazek ten nelze ani předcházející úmluvou vyloučiti (srv. §§ 1324, 1331 obč. z.; I. 2, 7, § 3, 4, D. 2, 14). Konečně byl d. v řím. právu důvodem restituce in integrum v oboru hmotného práva, rak. právu úplně neznámé (§ 1450 obč. z.). – Srv. kromě děl systematických díla: Ihering, Das Schuldmoment (1867); Heyssler, Civilunrecht (1870); Bédarride, Traité du dol etc. (1867) a j. Šikl.

D., úmysl, zlý úmysl, v právu trestním znamená úmysl směřující k určitému právnímu porušení. Z pravidla zákon prohlašuje za právní porušení způsobení jistého vnějšího výsledku (usmrcení člověka, způsobení požáru, povodně atd.), nechť se to stalo činností jakoukoli; anebo jen způsobení výsledku, které se stalo činností (resp. opominutím) určitého druhu (na př. podvod, loupež); nebo již samu určitou činnost resp. určité opominutí (na př. veřejná vyzývání k činům trestním nebo jich schvalování, nebránění činům trestním nebo jich neoznámení atd.). Dle toho vyhledává se pak, pokud jde o činy dolosní, aby úmysl pachatelův vztahoval se buďsi k onomu určitému výsledku nebo k dotčené činnosti (resp. opominutí) nebo k obojímu. Protivou dolosnosti jest kulposnost, culpa, kdež toliko nedostatkem náležité opatrnosti způsobeno právní porušení. Zvláštní způsoby zlého úmyslu jsou: 1. d. indirectus, když pachatel sice zamýšlel jistý výsledek (na př. poraniti člověka), avšak z toho vzešel jiný, jím nezamýšlený výsledek těžší (smrt člověka). Starší theorie (Carpzov, Nettelbladt a Glänzer) přičítá tu pachateli tento těžší výsledek za nepřímo dolosní. Dle správného názoru novějšího však lze pokládati čin za dolosní, jen pokud jde o výsledek skutečně zamýšlený; onen těžší výsledek nezamýšlený lze pachateli přičítati toliko za kulposní, i to však jen potud, pokud nastaly povšechné podmínky kulposnosti, jinak mu vůbec přičítán býti nemůže. Z novějších zákonů ještě rak. zákon tr. z r. 1852 při některých zločinech (§§ 87, 140, 152, 169) uznává d. ind.(§ 1). 2. D. alternativus, když pachateli jest jednostejno, zdali ze dvou nebo několika možných výsledků nastane ten či onen, na př. zdali výstřelem poraněn bude člověk A, B nebo C; a d. eventualis, kde mu sice jde především jen o jistý určitý výsledek, na př. poraniti, on však spokojuje se i, kdyby místo (nebo kromě) toho nastal jiný, třeba těžší výsledek, na př. smrt člověka. Jen tento dvojí způsob úmyslu neurčitého (d. indeterminatus) lze uznati za pravý d.; kromě toho každý d. může býti jen d. determinatus. 3. D. praemeditatus a repentinus dle toho, zdali zločinné rozhodnutí provedeno bylo s rozvahou a klidnou myslí či v prudkém pohnutí duševním. Německý tr. zák. a rak. osnovy od r. 1874 na různosti té zakládají rozdíl mezi vraždou a zabitím. 4. D. generalis. Tímto názvem označil nejprve Weber (N. Arch. d. Cr. R. 1825) ty případy, kde pachatel k činnosti dolosní, při kteréž úmyslu svého (na př. usmrcení člověka) nedosáhl, avšak mylně se domnívaje, že tomu tak jest, připojí činnost další, při které již onoho úmyslu neměl (na př. zahrabe domnělou mrtvolu nebo ji hodí do vody), tím však teprve způsobí onen výsledek dříve zamýšlený (smrť člověka). Dle výkladu Webrova sluší tu pachateli dotčený výsledek přičítati za dolosní, poněvadž i při této druhé činnosti ovládá úmysl, jejž měl pachatel při činnosti prvé. Dle správného mínění však tento d. gen. nesrovnává se s pojmem zlého úmyslu a zakládá se na holé fikci; pachateli nelze přičítati čin dolosní, než pokud úmysl jeho skutečně sahal, t. j. jen pokud jde o činnost prvou; výsledek pak způsobený při činnosti druhé lze opět pokládati jen buďsi za kulposní nebo za právně nepřičítatelný. 5. Podobně má se věc s t. zv. úmyslem následným (d. subsequens), jejž někteří spatřují v tom, když někdo beze zlého úmyslu způsobil nějaký bezprávný výsledek a potom teprve pojal úmysl ktomu se vztahující; takovéto dodatné schvalování nastalého výsledku – za jiného zajisté t. zv. d. subsequens pokládati nelze – nemůže nahraditi skutečný nedostatek zlého úmyslu při oné činnosti předcházející. Úmysl dle pojmu svého nemůže býti než d. antecedens. -rch.