Ottův slovník naučný/Dogma

Ottův slovník naučný
Dogliani	Dogma	Dogma ve smyslu evangelickém

Údaje o textu
Titulek:	Dogma
Autor:	Václav Šimanko
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 754–755. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dogma

Dogma (řec. δόγμα, mínění, usnesení) znamenalo klassikům řeckým, co za pravdu uznáno a tudíž za pravidlo jednání ustanoveno bylo, tedy pravdy filosofů theoretické i praktické, pak ustanovení (placitum, decretum) vrchnosti světské i duchovní; tak i v Písmě svatém rozkaz císaře Augusta (Luk. 2, 1) a zákon Mojžíšův (Efes. 2, 15) slove d. I apoštolové v Jerusalemě shromáždění praví: »vidělo se nám (ἔδοξε ἡμῖν) žádného již břemena na vás (křesťany z pohanstva obrácené) neukládati« Sk. ap. 15, 25; ustanovení to týkalo se kázně, že t. obrácení z pohanstva nejsou povinni přijmouti též zákon Mojžíšův, ale základ jeho jest rozhodnutí u víře, že t. po smrti Krista P. obřadný zákon Mojžíšův ke spáse potřeben není. Proto již první sv. Otcové tak jmenovali každé učení víry a mravu (d. fidei et morum), jež Kristus P. a apoštolové v církvi složili a jež tato věřícím hlásá; později pak název ten znamenal a znamená jen učení víry (d. fidei), t. j. každou pravdu víry v Písmě sv. a v ústním podání složenou, již kat. církev mocí svého úřadu učitelského věřícím ku věření podává buď způsobem obvyklým a řádným (hlásáním slova božího, vyučováním dítek, ustanovováním svátků, návody v knihách obřadných a p.). anebo mimořádným a slavným na sněmích církevních a rozhodnutím papežů římských. — D. tudíž neznamená pravdu rozumem vynalezenou a vyzkoumanou (veritas ordinis naturalis), nýbrž pravdu, kterou Bůh lidem zjevil, a jež člověka k cíli nadpřirozenému t. ku věčné spáse vede (veritas ord. supernaturalis). Každá pravda víry jest tudíž tajemství (mysterium), ale některou, dovíme-li se jí ke zjevení, můžeme pochopiti (že andělé jsou, že jsou naši strážcové a p.), jinou však ani pochopiti nemůžeme (že jsou tři Osoby v jedné podstatě, že táž Osoba jest Bůh a spolu člověk, že hřích prvotní — ne snad jen trest, nýbrž i vina — na všechny lidi zrozením přechází); tato poslední jsou tajemství v užším smyslu.

D-ta se obyčejně takto rozvrhují: 1. d. generale, jež v sobě zahrnuje více jiných (d. speciale) jako částí v celku; jest to hlavně 12 článků vyznání apoštolského; 2. d. necessarium či fundamentale, jež každý křesťan rozvinutě (explicite) znáti a věřiti má, by spasen býti mohl, a d. minus necessarium, jež prostý věřící zavinutě (implicite) věřiti má, aniž je podrobně a určitěji zná; 3. d. purum, jehož rozum nevyzkoumal ani nevyzkoumá, a d. mixtum (též praeambulum fidei), jež i rozum alespoň poněkud vyzkoumá, jako že Bůh jest, hlavnější vlastnosti jeho a p., ale že jen málo kdo a po dlouhém zkoumání a ne bezvadně je poznati může, a přece celá věčnost každého na tom závisí, proto Bůh je i zjevil a tak jistoty lidskému poznání dodal; 4. d. materiale, pokud v Písmě a tradici složeno jest, nehledíc k tomu, že a jak je církev věřícím podává (též d. quoad se), a d. formale (též d. quoad nos), pokud je církev mocí svého úřadu učitelského věřícím podává; děje-li se tak způsobem slavným, t. usnesením na sněmu hlavně všeobecném nebo rozhodnutím papeže řím., slove d. definitum; jiné rozvrhy jsou málo důležity. — Hlavní články víry jsou sestaveny ve vyznáních víry (apoštolském, nicejsko-cařihradském, sv. Athanasia a tridentském) a to způsobem jednoduchým, by i prostý věřící srozuměl, co a jak má věřiti. — Od d-tu liší se conclusio theologica, pokud t. ze zjevených pravd dále uzavírá, a co do závaznosti u věření buď není de fide, anebo fidei proxima, málo kdy de fide; pak sententia theologorum, jest ovšem také další závěr, ale pokud ne tak ze zjevení jako spíše z rozumu vyplývá, a to ne jistě, nýbrž jen pravděpodobně, a jest buď sententia communis, přijatá všemi bohoslovci na slovo vzatými, nebo sententia probalis, jíž se drží nějaká čásť bohoslovců, aniž církev jí odporuje. Šo..

Dějiny d-t, část dějin církevních, vypisují, jak církev katol. mocí svého úřadu učitelského působila u přesný vývoj učení křesť., rozhodujíc o pravém smyslu té neb oné pravdy zjevené, a vykládajíc i vysvětlujíc význam její, by každý i prostý věřící tuto pravdu od lichého učení rozeznati a jí alespoň poněkud srozuměti mohl; liší se tudíž od dějin zjevení (historia revelationis), jež vypisují, jak Bůh svůj věčný úřad o vykoupení lidstva tomuto ve Starém zákoně postoupně na jevo dával; liší se od jiných dějin světských, pokud vypisují, jak věc u vývoji svém podstatně se měnila. Tak filosofové poznávali jednu pravdu po druhé a přimíšený blud vyměšovali, jedno přibylo, druhé odpadlo, a tak i v budoucích časech se díti bude: zjevení však jest Kristem P. zakončeno, po jeho nanebevstoupení učenníkům jeho nebylo dáno nové zjevení aniž pro budoucnost jaké přislíbeno, nýbrž rozkázáno jim zachovati to, co byli obdrželi: »učte všecky národy… učte je všecko zachovávati, co jsem koli přikázal vám« (Mat. 28, 19): oni pak napomínají svých nástupců, by ostříhali, což jim bylo svěřeno, a varovali se novot a sporů, jež lichověda (bludaři) zavádí (I. Tiro. 6, 20). Církev tedy nemá moci, pravdám zjevným něco v podstatě nového přidati anebo z nich něco podstatného vypustiti, nýbrž svěřený sobě poklad víry přispěním Ducha sv. neporušený zachovati; že tak učinila, dokazují dějiny d-t, vypisujíce, že církev učení přijaté proti novotám bludařů (a i některých katolíkův) vždy neporušené střehla; neboť kdykoli tito slovům pravdy zjevené podkládali jiný smysl, anebo některou pravdu rozumu lidskému velmi těžko přístupnou jinak vykládali, ozvala se církev, blud takový buď prostě zamítnuvši, anebo i smysl pravdy poněkud vysvětlivši, známější výrazy volila a tyto v určité věty formulovala, dovolávajíc se stálé a nepřetržité tradice nazpět až k apoštolům; tak na př. když Arius ve IV. stol. pojem zplození u člověka přenesl i na Boha a tvrdil, že Syn, jelikož zplozený, jest později než Otec, t. že není věčný, a že jest od Otce učiněn a jemu podřízen, církev na sněmu Nicejském to jako novotu posud neslýchanou prostě zamítla, a ustanovila, že Syn jest soupodstatný (ὁμοούσιος) Otci, a tudíž souvěčný a Otci ve všem roven; výraz jest nový (neboť v písmě ho není), ale věc není nová, nýbrž určitěji a srozumitelněji vyjádřena, neboť církev vždy věřila, že jsou tři Osoby božské, ale ne dva nebo tři bohové vyšší a nižší, nýbrž že jest jeden Bůh, a Písmo praví: »já (Syn) a Otec jedno jsme« (Jan 10, 30), a nově voleným výrazem každý věřící pochopí, má-li jeden s druhým jednu (počtem) podstatu, že jest mu ve všem i věčnosti i moci roven. — Dějiny d-t nepodávají tudíž pokrok v podstatě víry (perfectibilitas objectiva) nýbrž pokrok u výkladu víry a pochopení jejího u věřících (perfectibilitas subjectiva); čerpají nejprve z rozhodnutí sněmů obecných i částečných, pokud u věcech víry došly schválení papežů římských, a z rozhodnuti papežů, jtmžto jako vrchním učitelům a strážcům víry náleží zachovati ji neporušenou; potom čerpají z Písma sv. a tradice, na doklad, že církev správně rozhodla a ustanovila. Nejstarší dějiny d-t jsou zahrnuty v dějinách haeresí, jako Irenaeus (De haeresibus II. V.), Hippolyt nebo kdokoli jest původce spisu Philosophumena, Epiphanius (Panarium), Augustin (De haeresibus), Jan z Damašku (De haeresibus); v XVII. věku poněkud Petavius (De theologicis dogmatibus) a Thomassin (Dogmata theologica); v našem věku hlavní jsou Klee (Dogmengeschichte, 1837), Zobl (Dogmengeschichte, 1865), Ginoulhiac (Histoire du dogme chrétien, 1865), Newman (Development of Christian doctrine, 1878). Šo.