Ottův slovník naučný/Dmutí moře

Ottův slovník naučný
Dmuszewski	Dmutí moře	Dmychadlo

Údaje o textu
Titulek:	Dmutí moře
Autor:	František Hromádko
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 690–692. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Slapové jevy

Dmutí moře (příliv a odliv, slapy) slove střídavé stoupání a klesání mořských vod, které v období 24 hodin a 52 min. dvakráte se opakuje, tak že každé místo, na kterém výjev ten vůbec se vyskytuje, ve zmíněném období dvakráte příliv a dvakrát odliv má, z nichž každý 6 hodin a 13 min. trvá a které vespolek se střídají tak, že po každém přílivu následuje odliv a naopak. Není však ani příliv ani odliv na všech místech povrchu zemského zároveň, nýbrž z pravidla na každém místě jindy. Oba výjevy střídavě postupují okolo země směrem zdánlivého pohybu slunce i měsíce, t. j. od východu k západu. Místa ležící pod týmž poledníkem, tedy i na straně od měsíce odvrácené mají současně přílivy a o 6 hodin později opět současně odlivy (příbližně). Též shledáno, že příliv moře se děje mocněji, když měsíc vrcholí a zároveň jest v nadhlavníku, že výjev ten mnohem silněji se opakuje, když měsíc jest v úplňku nebo za doby nového měsíce (vysoký příliv), než když jest ve měnách první a poslední čtvrti, čímž souvislost d. m. s měnami měsíce jest dokázána. Dále neušlo bedlivému pozorování d. m., že jeho mohutnost též na menší vzdálenosti měsíce od země a také na menší vzdálenosti země od slunce v nepřímém poměru závisí (nemajíť, jak povědomo, ani měsíc ani slunce vždy stejnou vzdálenost od země), tak že u výjevu tomto trojí období rozeznávati sluší, totiž a) denní, b) měsíční a c) roční. První souvisí s průchodem měsíce poledníkem místa; druhé s tvářností měsíce (za úplňku a nového měsíce čili v době syzygií jest největší a za první a poslední čtvrti, v době quadratur, nejmenší); třetí pak s polohou měsíce a slunce k zemi. Z těchto a jiných pozorováním zjištěných zjevů soudíme, že příčinou d. m. jest přitažlivá síla, kterou měsíc i slunce na vodstvo mořské a na zeměkouli vůbec působí. Ježto přitažlivé této síly do dálky rychle (čtverečně) ubývá, jest přirozeno, že na přivrácené straně země přitažlivost měsíce silněji se jeví, než ve středobodu země a na odvrácené straně z téhož důvodu opět slaběji než ve středu země nebo na straně k měsíci obrácené. Mysleme si, že na straně země k vrcholícímu měsíci přivrácené leží vodstvo mořské, rovněž tak na straně od měsíce odvrácené, pak bude na obou stranách příliv moře a to na přivrácené straně větší přitažlivostí a na odvrácené menší přitažlivostí měsíce, než jaká na střed zemský se jeví, způsobený asi tak jako člověk, ve vodě po krk stojící, dvojím způsobem vodou zaplaven býti může, buď že mu voda nad hlavu vystoupí nebo že mu dole nohy hloub zapadnou, čímž mu voda také hlavu zaplaví. Jest tudíž příliv a odliv moře účinek nestejné přitažlivosti, jakou jeví měsíc na různá místa povrchu zemského, jejichž vzdálenosti od měsíce jsou si nerovny. Z rozdílu nestejných těchto přitažlivostí měsíce vykládáme d. m. takto: Na straně k měsíci bližší než je střed země se vody moře zdvihají, jsouce silněji měsícem přitahovány než vzdálenější střed země, a na straně protilehlé, tudíž vzdálenější, se slaběji přitahují než střed zemský, pročež, nejsouce k pevnině nehybně upoutány, zůstávají proti ní, která se středem země pevně souvisí, pozadu, čímž části pobřeží a ostrovů se vodou pokrývají, t. j. nastává příliv. Na místech o 90 ° od míst přílivu vzdálených jeví se současně odliv, neboť voda na jednom místě stoupající jeví se na jiném místě jako odtékající, odliv. Následkem otáčení země okolo osy přichází měsíc 6 hodin po přílivu nad místo odlivu a způsobuje pak zde příliv, kdežto na předešlém místě nastává odliv, a tak obíhá příliv za 24 hodin 52 min. okolo celé zeměkoule širým mořem od východu k západu jednou kolem, čemuž ovšem třeba rozuměti tak, že měsíc směrem od východu k západu na místech postupně jiných a jiných příliv budí, tak že taková přílivná vlna zdánlivě od východu k západu okolo země postupující v době shora řečené jednou kolem země oběhne.

Jako měsíc působí také slunce na naši zemi přitahujíc ji k sobě silou 200krát větší než měsíc, pro svou ohromnou velikost. Avšak následkem své mnohem větší vzdálenosti od země (slunce jest 400kráte od země vzdálenější než měsíc), jeví se přitažlivost jeho na všech místech povrchu zemského téměř úplně stejně mocnou, ježto poloměr země (859¹/₂ míle), proti 20 mill. mil (vzdálenosti slunce) jest veličina velmi nepatrná. Jinak tomu ovšem proti vzdálenosti měsíce, kde poloměr země k její vzdálenosti od měsíce jest v poměru 400kráte větším než u slunce. Proto jest příliv moře sluncem způsobený mnohem slabší (ani ne poloviční = ²/₅), než týž výjev způsobený měsícem. Avšak za doby nového měsíce a úplňku jeho, kde střed země se středem měsíce a slunce v jedné a téže přímce leží, spojují se účinky obou těles na vodstvo mořské v jeden celek, čehož následek jest příliv vysoký (Springflut) a souměrně i nízký odliv. Jest-li poloha měsíce k zemi taková, že vzdálenost jeho středu od země se vzdáleností slunce od země uzavírá pravý úhel, což za doby první a poslední čtvrti měsíce se stává, vzniká současně měsícem na př. příliv a sluncem odliv, t. j. příliv sice, ježto působení měsíce jest mocnější, ale příliv seslabený, nízký (Nippflut). Ostatně závisí velikost přílivu a odlivu též na výšce vrcholícího měsíce a slunce nad obzorem, děje-li se toto v nadhlavníku (zenithu) nebo v podnožníku (nadir), nebo v menších výškách nad obzorem. Čím výše jest měsíc a slunce za doby vrcholení (kulminace) nad obzorem, tím mohutněji se jeví příliv moře. Konečně též na nestejné vzdálenosti měsíce a slunce od země (následkem elliptických drah). Zvláště silné přílivy (odlivy) moře vznikají, je-li měsíc zemi na blízku (v perigaeu), zároveň země slunci na blízku (v periheliu) a je-li současně s těmito výjevy spojen buď nový měsíc aneb úplněk. Přidá-li se k tomu ještě vrcholení měsíce v zenithu aneb jeho hlubočení v nadiru, dosahuje vzácné toto setkání se všech příznivých okolností největšího účinku.

D. m. lze pozorovati jen na pobřeží nebo na ostrovech, v šírém moři schází k pozorování potřebné pevné východisko, totiž pevnina. Kdyby povrch země celý pokryt byl mořem, střídaly by se příliv a odliv mnohem pravidelněji, co se týče času i výšky, zářezy moře do pevniny, různé utváření pobřeží a ostrovů působí rušivě na pravidelný vývoj d. m. jakož i místní poměry. Pročež jsou výšky přílivu na různých místech velmi nestejny, na př. v přístavech v Bayonnu 3 m, v Londýně 5 m, St. Malo 11 m, v zálivu Fundyském (Sev. Amer.) 20 m, na ostrově sv. Heleny 1 m, v Baltickém moři několik cm a p. Vůbec přílivu od rovníka k oběma točnám rychle ubývá, tak že na pobřeží norském na př. jest již velmi nepatrný.

S hlediska fysikálního jest příliv a odliv moře výjev, plynoucí ze všeobecné gravitace těles nebeských, jejíž před 200 lety Newtonem objevený zákon mathematický se vyjadřuje vzorcem: $p={\frac {m}{r^{2}}}$ (I.), ve kterém značí p velikost přitažlivosti na př. na 1 kg hmoty, ležící na povrchu země, m hmotnost a r poloměr země. Závisí tudíž velikost přitažlivosti země jednak na její hmotnosti m (v poměru přímém), jednak na vzdálenosti přitahované hmoty od středu zeměkoule (v převráceném poměru čtverečném) a jest na první pohled na všech místech povrchu zemského veličinou stálou, ježto hmotnost i poloměr země jsou konstanty (veličiny stálých hodnot). Avšak ve skutečnosti tomu jinak. Přitažlivost země čili tíže hmot na jejím povrchu jest výsledek celkový, plynoucí z přitažlivosti též jiných těles nebeských (měsíce, slunce, planet), a tato pak závisí dle vzorce prvního na jejich hmotnosti a poloze k zemi. Mění se tudíž ve vz. I. jak m tak i r (kopce, hory), tudíž i výslednice přitažlivých sil čili tíže hmot na povrchu země. Všeobecně známo, že ve spojitých nádobách kapaliny nestejně těžké (husté) nestejně vysoko stojí a to tak, že lehčí kapalina stojí výše tolikráte, kolikráte jest lehčí než druhá kapalina. Jedna a táž kapalina stojí ve spojitých nádobách ve všech ramenech stejně vysoko. Kdybychom však v některém jejím rameni jakýmkoliv způsobem učinili kapalinu lehčí, vystoupí v něm ihned výše. Toto by se na př. mohlo státi oteplením kapaliny v jednom rameni nebo vyssátím vzduchu nad kapalinou v rouře obsaženého, neboť pak klesne přetlakem vzduchu, působícího na druhé rameno, kapalina v tomto a v prvním rameni se patrně zdvihne. Šíré moře lze si představiti jako soustavu nesčetných spojitých nádob, třeba i bez pevných ohraničených ramen, neboť ramena taková podstatu výjevu v nich nemění. Vystoupí-li měsíc nad jedno rameno čili jednu stranu soustavy jejich, zmenšuje svou přitažlivostí, působící proti směru tíže zemské, poměrně váhu vodstva i ovzduší pod ním se nalézajícího, a proto stoupá voda na této straně výše než na straně o 90 ° od ní k západu vzdálené, kde tíže země nebyla jeho přitažlivostí dosud zmírněna. Pak od této strany vody odtékají do druhých ramen, kde příliv se jeví. Že by, jak Tyndal tvrdí, přílivem moře otáčecí rychlost země průběhem staletí patrně se zmenšovati mohla, nepadá na váhu, zvláště připojíme-li, že z jiných důvodů (smršťování země) otáčecí rychlosti země opět přibývá (kompensace). Ježto vzduch obklopující naši zeměkouli (ovzduší) též jest těžký, mnohem jemněji tekutý a zároveň také pohyblivější než voda, jest domněnka o přílivu a odlivu ovzduší zemského velmi přirozená a odůvodněna. Četná pozorování tlakoměru, konaná k účelu tomu, zdali tlaku vzduchu za doby přílivu moře přibývá nebo ubývá, nevedla dosud k žádoucímu v té příčině poznání. Výklady o d. m. podali: Newton, Laplace, Bessel, Börnstein a j., u nás Jandečka v Naučném Slovn. Riegrově, Hromádko, »Škola a Život« r. 1878, Sýkora. Hr.