Diplomatika má svůj název od slova diplom a jest nauka, jež nás seznamuje s pravidly a zvyklostmi, dle kterých se rozmanité druhy listin v rozličných dobách zhotovovaly, aby se potom znalostí tou určiti mohla cena listin jako historických a právních svědectví. Ale od dosažení úkolu toho jest d. ještě velmi vzdálena; neboť s probadáním mnohých druhů listin se ještě ani nezačalo, a ani listiny panovnické, s nimiž se d. dosud nejvíce zabývala, nejsou všude probadány, a kde se to již stalo, nebylo to v celém rozsahu příslušných listin stejnoměrně provedeno; s listinami pak soukromými, k nimž někteří diplomatikové počítají všecky listiny od osob jiných nežli od panovníků korunovaných (císařů, králů, papežů) vydané, d. jen málo se dosud zaměstnávala. Prakticky provozovala se D. vždy, co do theorie hledati dlužno počátky její v některých sporech, jež v Němcích o rozličná práva některých stavů říšských vznikly (bella diplomatica), při čemž šlo o zjištění pravosti těch listin, na nichž se ta práva zakládala, a při tom ovšem o vytknutí vlastností listin, které se za znaky pravosti jejich mohou pokládati. Avšak v bojích diplomati ckých nepokročila d. valně, základ její položen teprve monumentálním dílem Mabillonovým De re diplomatica libri sex r. 1681 vydaným. O toto dílo a pozdější všestranné přepracování a doplnění jeho od benediktinů francouzských (Maurinů), které vydáno bylo od r. 1750 až 1765 od Toustaina a Tassina pod názvem Nouveau traité de diplomatique v 6 dílech a v něm. překladu od Adelunga (1759—1769) v 9 dílech pod názvem Neues Lehrgebäuae der Diplomatik, opírala se d. skoro výhradně až na sklonek předešlého století, a v té době přihlíženo k ní především se stanoviska praktického právnictví a pojímáno v obor nauky této vše, čeho k poznání a posouzení listin potřebí bývá, tedy palaeografie, sfragistika, chronologie, často i jazykozpyt a právní dějiny. Teprve v našem století, když se byly tyto rozličné látky, tehdy k d-ce náležející, poznenáhlu již vyvinuly v nauky samostatné, začala se d. obmezovati jen na probírání vlastností listin samých a užívá z nauk výše zmíněných jen takových známostí, kterých k porozumění toho jest potřebí. Zároveň obírají se diplomatikové nynější ve svých pracích z pravidla jen menšími skupeními listin, na př. jednotlivých panovníků nebo jednotlivých dob některých zemí, tak že dřívější d. obecná (povšechná) stala se namnoze d-kou zvláštní (speciální). Jako ve starší době (době d-ky povšechné) Francouzové byli jejími zakladateli a předními pěstiteli, tak i nyní d-ce speciální razili oni cestu výtečným ústavem svým ku vzdělání archivářů určeným »Ecole des chartes« v Paříži. L. Delisle uveřejniv r. 1858 v orgánu ústavu tohoto »Bibliothèque de l'école des chartes« zvaném pojednání Memoire sur les actes d'Innocent III, podal první příklad takového speciálního spracování listin, jehož Th. Sickel, někdy žák této dipl. školy, zdatně následoval, ano v mnohém ohledu i předstihl ve svém díle Acta regum et imperatorum Karolinorum digesta et enarrata (Vídeň, 1867), jakož i ve svém spracování listin panovníků z rodu saského. Od té doby se literatura d-ky velmi zmohla. Četná pojednání a posudky prací v obor ten padající nalézají se v časopisech »Bibl. de l'école des chartes«, »Mittheilungen des Instituts für österr. Geschichtsforschung« a »Löhers Archivalische Zeitschrift« a j. Větší vynikající práce mimo již jmenované vydali: J. L. A. Huillard-Bréholles, Hist. diplom. Friderici secundi v 1. díle v úvodu; Sickel, Beiträge zur Diplomatik I — VIII v publikacích hist. tř. víd akad. 1861 — 82; J. Ficker, Beiträge zur Urkundenlehre (1877,2 díly); Buchwald, Bischofs- u. Fürstenurkunden des 12. u. 13. Jahrh. (1882); Posse, Die Lehre von den Privaturkunden (1887). Studium d-ky podporují nyní četná vyobrazení listin, z nichž jmenujeme jen: Kaiserurkunden in Abbildungen vydaná od Sybela a Sickela a Chartarum pontificum Romanorum specimina selecta sebraná a vydaná od Pflugk-Harttunga od r. 1885. U nás d. nebyla dosud ve větší míře pěstována; jednotlivé práce v tom směru máme od Gel. Dobnera Über die böhm Diplomatik (1775) a na několika místech v jeho díle Annales Hageciani, pak od Pubičky a Fr. Palackého Kritická úvaha i výklad základních listin kollegiatního chrámu Litoměř. (Čas. Č. Mus. 1836 a Radhost II, str. 188), i jest potřeba naléhavá, obrátiti pozornost též k tomuto poli dějepisného badání českého, a to zvláště proto, že dříve než se diplomatář česky vydávati začne, aspoň listiny doby Přemyslovců diplomaticky spracovány býti musejí. Elr.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Diplomatika