Ottův slovník naučný/Diogenés

Ottův slovník naučný
Diofantos	Diogenés	Diogenianos

Údaje o textu
Titulek:	Diogenés
Autor:	František Drtina
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 564–565. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Díogenés

Diogenés: 1) D. z Apollónie (žil v V. stol. pf. Kr.t, filosof řecký, narodil se v Apollónii na Krétě. O životě jeho víme pramálo. Zdá se, že filosofů iónských mnohem byl mladší, ano v osobní styk že s nimi vůbec nepřišel. Ze souhlasných zpráv, že ve spise svém vysvětloval pád povětroně v Aigospotamech roku 469, možno souditi, že žil po této době. Byl současník Anaxagorův, proti jehož dualistickému názoru zastával se starších, monistických theorií filosofu iónských. Ve zkoumání svém vychází od důležité logické věty, že třeba při práci vědecké položiti na počátku princip nepopěrný a podati výklad jeho prostý i vážný. Princip tento logický však s principem věcným všeho jsoucna u něho splývá. Svět celý jest toliko modifikací tohoto věcného principu základního. Principem tím je D.-novi po vzoru Anaximenově vzduch nekonečný, věčný, nezměrný, všemohoucí, všepoznávající. Ten proniká vším a podmiňuje veškeren život v přírodě. Rozumnost — patrně pomysl Anaxagorův — jest mu znakem nad jiné důležitým. Rozumností tohoto praprincipu vysvětluje se účelné zařízení vesmíru. Zhuštění (πύχνωσις) a zředění (μαυωσις čili άραίωσις) jsou pochody, jimiž z něho všechno jsoucno se vyvozuje. Pohyby těmi části husté zaujaly střed vesmírný, části pak řidčí umístily se na obvodu a vytvořily slunce i všechna tělesa nebeská. Jako pak celek vesmírný vzduchem jest oživen, tak i duše v bytostech jednotlivých je povahy vzdušné. Růzností vzduchu vysvětluje se i nestejnost života duševního. Myšlení je správné, jen když vzduch je vyvozující je čistý a suchý; vlhkost škodí rozumnosti. Proto lidé opilí jsou duševně otupělí. Podobně vlhkým stává se vzduch duševní i ve spánku, a proto činnost rozumová tu chabne. Rostliny nemajíce v nitru prázdného prostoru nemohou vdechovati vzduchu a jsou proto úplně zbaveny sebevědomí. Fysiologicky snažil se D. vykládati činnost smyslovou, cit bolesti i rozkoše i myšlení směšováním se vzduchu s krví, která pomocí žil celým tělem proniká. Konaje proto i zajímavá studia anatomická rozeznával dvě hlavní žíly, jednu pro pravou, druhou pro levou stranu těla lidského. Pokoušel se též, aby vysvětlil stoupání vody nilské tím, že prý slunce vodu mořskou přitahuje, vlhko zemské pak do Nilu spouští. Učil, že existuje zároveň více světů našemu obdobných. — D.  z Apollónie znamená proti filosofům iónským velký pokrok: uvědomuje si již nutnost logického postupu a theorii svou opírá o empirické zkoumání zjevů. Tím, že proti pokročilému stanovisku dualismu Anaxagorova háji staršího monismu, zapředl se v některé spory. Závislý je přirozeně nejvíce na Anaximenovi a Anaxagorovi, kterému důležitý ústupek učinil tím, že vlastní princip jeho, rozumnost, za nejdůležitější znak svého světotvorného vzduchu prohlásil. Vydal spis Περί φύσεως. Srv. Schorn, D.  Apoll. Fragm. (Bonn, 1828); F. Panzerbieter, D.  Apolloniates (Lipsko, 1830); Mullach, Fragm. phil. t*raec I, 252. Dna.

2) D.  ze Sinopy (⋆ 404 — † 323 př. Kr.), filosof kynický (ό Κύων). Narodil se v Sinopě v Paflagonii, kde již v mládí ve společenství s otcem svým Hikesiem, jenž byl penězoměncem, dopustil se prý zločinu falšováni mincí, a byl proto nucen otčinu opustiti. Vymlouval se, že věštba delfská mu to dovolila. Obrátil se do Athén a stal se tam horlivým žákem filosofa Antisthena, ačkoli tento s počátku ničeho o něm nechtěl slyšeti. Celý život další byl mu jakýmsi pokáním. Sám říkal, že všechny kletby tragoedií řeckých prý se na něm splnily, a přece že je šťasten. Osvojiv si kynickou filosofii, omezil potřeby své docela, a žije i živě se způsobem nejprostším, zachoval si při tom bodrou mysl. Tím stal se osobností mezi řeckými filosofy snad nejpopulárnější, a řada pověstí připjala se k životu a jménu jeho. Kynickou zásadu obejíti se beze všech potřeb prováděl do největších krajností a v Athénách pro výstřednosti své byl asi dosti právem nazýván »ztřeštěným Sokratem« (Σωκράτης μαινόμενος). Později, byv od mořských loupežníku zajat, byl odvezen na Krétu a tam za otroka prodáván. Jsa tázán po svém zaměstnání odpověděl prý, že dovede lidi ovládati (ανθρωπων αρχειν), a potřebuje-li někdo pána (δεσπότης) , ať prý si ho koupí. Bohatý kupec korinthský Xeniadés koupil prý ho, a D.  prý žil pak dlouho v domě jeho jsa mu spolehlivým vychovatelem dítek. Z množství vypravování o něm rozšířených zvláště jeho παρρησία na jevo vychází. Tyranu, když se ho tázal, jaký kov nejlépe se hodí na pomník, odpověděl, že ten, ze kterého jsou zhotoveny sochy Harmodia a Aristogeitóna. Známo jest, jak vtipně Alexandrovi projevil jediné přání své, by mu šel ze světla. Kdož by neznal pověsti, jak v sudě (nebo spíše malém domku od Athénanú posměšně πίθος nazývaném) bydlil, jak se svítilnou ve dne člověka marně na ulici hledal, jak jedinou nádobu, které užíval, zahodil, vida hocha, an rukou vody si nabírá. Celým životem ve všech svých přemrštěnostech usiloval ukázati, že proti všemu osudu jest obrněn. Naproti životu společenskému zachoval úplnou lhostejnost, manželství si nevážil, nýbrž naprostý kommunísmus žen a dětí hlásal. K otázce, kdy se mají lidé ženiti, odpověděl prý: »Mladí nikdy a staří teprve nikdy«. Smrti se nebál, poněvadž při ní veškeren cit ustane a člověk ani nepozoruje, když se blíži; o to pak, jak bude pohřben, netřeba prý se člověku starati, neboť dědicové již o to budou péči míti. Zemřel u vysokém věku v Korinthu. Korinthští za pomník postavili mu psa z Parského mramoru. D.  byl muž zajisté velmi originální a po mnohé stránce duchaplný. Psal pravděpodobně dialogy filosofické nám nedochované. Ze žáků jeho byli nejznamenitější Kratés Thébský, jeho manželka Hipparchia a bratr této Metroklés. — Srv. K. W. Gottling, D.  der Kyniker oder die Philosophie des griechischen Proletariats (Gesam melte Abhandlungen I., Halle, 1851); Mullach, Frag. philos. graec. I, 295. Dna.

3) D.  Babylonský, filosof řecký, přívrženec nauky stoické, pocházel ze Seleukie, byl žákem Chrysippovým a účastnil se spolu s Kritolaem a Karneadem známého vyslanectví do Říma r. 156-155 př. Kr. Karneada prý vzdělával v dialektice. Napsal několik spisů: o dialektice, o hlase, o urozenosti, o zákonech atd. Celkem přidržoval se nauky Chrysippovy, jehož žákem byl, s některými samostatnými odchylkami. Učil, že duše sídlí v srdci, a život duševní že oběhem krve je podmíněn, přemýšlel mnoho a psal o vzniku a povaze hlasu, jejž považoval za náraz vzduchu. Jako duše člověka obkličuje, tak prý i bůh celý svět objímá. Pochyboval o závěrečném shoření světa, o dobru tvrdil, že jest absolutno a samo v sobě poznatelno, prvý snad ve školu stoickou zaváděl kasuistiku, jež později tak zkvétala, horlivě mimo to zabýval se astrologií a divinací. — Srv. C. Fr. Thiery, De Diog. Bab. (Levná. 1830). Dna.

4) D. Laërtský (dle rodiště svého Laërte v Kilikii nazývaný), spisovatel řecký, jenž žil pravděpodobně asi v polovici III. stol. po Kr. Napsal spis o životě a naukách starých filosofu (Βίοι καὶ γνῶμαι τῶν ἐν φιλοσοφίᾳ εὐδοκιμησάντων kratčeji též Βίοι Φιλοσόφων nazývaný). Dílo má 10 knih, z nichž prvá podává dějiny školy iónské, ke které podivným způsobem v knihách následujících připojuje přímo Anaxagora, Sókrata, Platóna, Aristotela, akademiky a stoiky, v 8. knize mluví o Pythagorovcích, v 9. o Herakleitovi, Eleatech a Skepticích, desátá konečně celá určena jest Epikurovi a jeho škole, jejímž přívržencem dle všeho spisovatel sám byl. Cena díla tohoto sama o sobě byla by nepatrná, avšak spis má veliký význam relativní. D.  byl kompilátor nekritický a povrchní, jenž liboval si ve sbíráni množství bezvýznamných událostí, anekdot, epigrammů, nepravých dopisu a pod.; v díle jeho není soustavnosti ani jednotnosti. Poněvadž však D.  cituje namnoze celá místa z děl starých filosofa nám nedochovaných (zvláště z Epikura), nebo zprávy své čerpá z pramenů dobrých a spolehlivých, jež z pravidla uvádí, náleží spis jeho k nejdůležitějším pramenům dějepisectví filosofie starověké. Úkolem kritiky moderní jest vyhledávati prameny zpráv jeho a rekonstruovati na tomto základě historické spisy starší, mnohem cennější, ale nám nedochováno. Práce ta není dosud dokončena, hlavně pro nedostatek kritického vydání celého díla. Z badatelů moderních o pramenech D.-nových nejvíce vynikají E. Maass a F. Nietzsche, kteří souhlasně za hlavní prameny jeho prohlašují Favorina a Dioklea Magneta. Od obou odchylují se nověji Freudenthal a Wilamowitz-Moellendorff. Poslední domnívá se, že D.  čerpal hlavně z Apollónia Tyrského a Antigona Karystského. Text díla D.-nova jest dochován v podobě velmi pokažené a vydání kritické dnes je nezbytnou nutností. Dílo bylo vydáno nejprve v Basileji (1533) a v Amsterdamě (1696—98). Novější vydání obstarali Hübner (Lipsko, 1828) a Cobet (Paříž, 1850). Latinský překlad pořídili Ambrosius de Camaldula (Benátky, 1457) a Aldobrandini (Řím, 1594). Literatura: Fr. Nietzsche, Beiträge zur Quellenkunde und Kritik des Laert. D.  (Basilej, 1870); téhož články v Rhein. Museum (N. F. 1868, 1869, 1870); Maas, De biographis graecis quaestiones selectae (Phil. Unters. III, Berlín, 1880); J. Freudenthal, Zur Quellenkunde des Laert. D.  Hellenistische Studien (1879, III, Exc 4); Wilamowitz-Moellendorff (Phil. Unters. IV., 330); Egger V., De fontibus Díogenis L. (Bordeaux, 1881); Čada Fr., Nástin starověkého dějepisectví filosofie (Výr. zpr. c k. vyšš. gymn. na Novém Městě v Praze 1890—91). Dna.

6) D.  Ro manos viz Romanos IV.