Ottův slovník naučný/Diligence

Ottův slovník naučný
Dilettant	Diligence	Diligence (píle)

Údaje o textu
Titulek:	Diligence
Autor:	Heřman Šikl
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 541–542. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Diligence (z lat). Právo předpokládá u každého jednotlivce jistou pozornost a opatrnost (d-ci) naproti právům osob jiných. Nedostatek této opatrnosti zove se nedbalostí (culpa) a zakládá delikt zavazující k náhradě, stoje takto vedle zlého úmyslu (dolus), kde vůle přímo k výkonu bezpráví směřuje. Culpa jest tedy rubem d. a může, právě tak jako dolus, záležeti v positivním skutku (c. in faciendo), anebo v opominutí (c. in non fac.). Kromě toho zakládá se často povinnost k opatrnosti na zvláštním závazku (obligaci).

V řím. právu jsou následky culpae in faciendo upraveny zvláštním zákonem (lex Aquilia) asi z 3. stol. př. Kr. Zákon tento nerozeznává ostatek žádných stupňů d. (a viny); každé poškození cizí věci, jež nestalo se náhodou (casus), zavazuje k náhradě (in lege Aquilia et levissima culpa venit, 1. 44 př. D. ad leg. Aqu. 9. 2). V poměrech obligačních rozeznává právo římské vzhledem k různé povaze jejich vůbec dva stupně této opatrnosti, jejíž opak zove se culpa lata a culpa levis. Starší theoretické rozeznávání ještě třetího stupně (c. levissima) bylo zavrženo. Normálním měřítkem jest opatrnost rozumného, starostlivého otce rodiny (diligentia boni et diligentis patris familias). Opominutí této opatrnosti zove se culpa levis. Kdo opatrnosti takové šetřil, jest zpravidla zodpovědnosti prost. Opominutí pak opatrnosti, kterou jeví i člověk méně dbalý, zjevující nápadnou nedbalost a lhostejnost proti právům osob třetích, jest nedbalostí hrubou (culpa lata). Zvláštní pozornost, hledíc ke konkrétnímu případu, značí diligentia in custodiendo, když někomu věc k opatrování svěřena byla, zejména před krádeží a poškozením. V příčině ručení dlužno pravidlem rozeznávati, má-li zavázaný z právního poměru sám také prospěch čili nic. V prvém případě ručí za každé zavinění (omnis culpa), v druhém jen za culpa lata, jež se vůbec rovná zlému úmyslu (dolo proxima). Ručení za culpa levis obmezuje se někdy na diligentia, quam suis rebus adhibere solet (opatrnosť, jíž zavázaný ve vlastních záležitostech užívá), t. zv. culpa in concreto (na rozdíl shora zmíněné culpa in abstracto), rozšiřuje se naopak ručení i v právních poměrech, jež neslouží interessu zavázaného i na culpa levis, když se totiž zavázaný v poměr právní sám byl vnutil (na př. depositář, zmocněnec), anebo když běží o cizí záležitost, jež zřejmě zvláštní opatrnosti (exacta diligentia) vyžaduje. Prodlení zavázaného (mora) rozšiřuje ručení nejen na omnis culpa, nýbrž i na casus. Podotknouti sluší, že lze úmluvou stupeň ručení dle vůle stran upraviti. Pokud se týče objemu náhrady, v řím. právu stupeň culpae nerozhoduje, nahrazujeť se vždy plné interesse (damnum emergens a lucrum cessans).

Právo rakouské rozeznává rovněž na jedné strané zlý úmysl (böse Absicht, dolus), na druhé pak nedbalost (§ 1294 obč. zák.). Všeobecnou měrou d. jak pro obligační poměry, tak v příčině deliktů jest onen »stupeň pilnosti a pozornosti, kterou každý rozumný Člověk obyčejných schopností vynaložiti může« (tedy dil. in abstracto). Opominutí její zove se nedopatřením (Versehen, culpa levis, § 1297 o. z.). Mimo tuto nedbalost rozeznává zákon ještě také »nápadnou bezstarostnost« (auffallende Sorglosigkeit, culpa lata, § 1324 o. z.). Diligentiam in concreto občanský zákonník nezná; toliko o předpokládání zvláštních znalostí zmiňuje se § 1299 o. z. u osob, které se k jistému úřadu, umění nebo živnosti veřejně hlásí. Ale ovšem zná diligentiam in concreto zákon obchodní při společnostech obchodních, kde totiž každý neobmezeně zavázaný společník povinen jest ve věcech společnosti vynaložiti takovou píli a opatrnost, jaké ve vlastních záležitostech užívá (čl. 94, 157 obch. zák.). Jinak žádá se d. řádného obchodníka (čl. 282., 344., 361., 380., 397. obch. zák.). Stupeň viny jest dle rak. práva (mimo obchodní) na rozdíl práva římského důležit v příčině výše náhrady a sice jak pro delikty, tak pro poměry obligační. Při hrubé nedbalosti nahrazuje se totiž plné interesse (volle Genugthuung), škoda i ušlý zisk (§§ 1324, 1331 o. z.). Při nedopatření nahrazuje se pouze vzešlá škoda (§ 1324 o. z.). Výjimkou nahrazuje se plné interesse bez ohledu k stupni culpae při deliktech, když byl někdo na těle poškozen aneb usmrcen (§§ 1325–1327 o. z.), když byl někdo na osobní svobodě obmezen (§ 1329 o. z.) a při porušení práva autorského patiskem (zákon z 19. října 1846 č. 992); v obligačních poměrech pak nahrazuje se plné interesse při smluvách obapolných (§§ 912, 1047, 1065, 1094, 1120, 1122 o. z.) jakož i v obchodech vůbec (čl. 283. obch. zák.). Pruský Landrecht rozeznává podle starší obecnoprávní theorie trojí stupeň d. (c. lata, levis, levissima, poslední vyžaduje zvláštních výtečných schopností, znalosti věci nebo neobyčejné pozornosti). Francouzský Code civ. (čl. 1137.) staví jednotné normální měřítko pozornosti (bon père de famille), jež se však často přizpůsobuje konkrétnímu obligačnímu poměru. Podle švýcarského obligačniho zákona ručí se za culpa vůbec; stupeň d. řídí se podle zvláštní povahy obligačního poměru. Objem náhrady určuje soudce (čl. 50., 51., 113.–115.). – Srov. Hasse, Die Culpa des R. R. (1815); Löhr, Theorie der Culpa (1806); Mommsen, Beiträge z. O. R. III.; Ihering, Schuldmoment (1867) a j. v. Šikl.