Ottův slovník naučný/Dictator

Ottův slovník naučný
Dictamnus	Dictator	Dictée musicale

Údaje o textu
Titulek:	Dictator
Autor:	Josef Miroslav Pražák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 479–480. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Římský diktátor

Dictator [diktá-], lat., slul za starší doby římské magister populi, zřídka též praetor maximus, po řecku στρατηγὸς αὐτοκράτωρ nebo jen αὐτοκράτωρ. Diktatura byl úřad mimořádný, kterého bylo užíváno, kdykoli se viděla potřeba, aby veškero imperium soustředěno bylo v rukou jediného muže t. j. za povážlivých vnitřních bouří nebo vypukla-li nebezpečná válka zahraničná. Zda již hned na počátku republiky k možnosti tohoto úřadu bylo přihlíženo (jak soudí Mommsen), či povstal-li teprve později z příčiny ani antikvářům římským ani nám neznámé (Herzog), nesnadno rozhodnouti. Poprvé bylo užito tohoto úřadu v prvním desítiletí trvání republiky. Diktatura jest obnovení moci královské. Doba, po kterou d. směl v úřadě setrvati, byla vyměřena na šest měsíců, ale z pravidla se stávalo, že d. vykonav úkol, za příčinou kterého byl jmenován, ihned úřadu se vzdal. Rozhodnutí, kdy třeba k d-u se uchýliti, spočívalo fakticky v rukou senátu. Z pravidla na základě snesení senátu jmenoval d-a jeden z konsulů (který, o tom stalo se mezi oběma buď dohodnutí nebo rozhodnuto losem) mezi půlnocí a jitrem, vykonav dříve auspicie. Při jmenování nebyl konsul legálně vázán žádným omezením, ale v době rozkvětu moci senátu volba osoby nedala se bez jeho spolupůsobení. Od polovice II. stol. př. Kr. bylo obyčejem jmenovati d-y jen bývalé konsuly (consulares). Nový d. jmenuje hned velitele jízdy (magister equitum), jehož hodnost rovná se praetorské a který jest mu zcela podřízen. Plnou moc vojenskou d. formálně obdrží lege curiata de imperio v komitiích kuriátních. Ostatní úředníci neskládají svých úřadů, ale jsou d-ovi podřízeni. Odznaky d-ovy jsou: stolice kurulská, toga praetexta a 24 liktoři, kteří »fasces cum securibus« (svazky prutů, v nichž zatčeny byly sekery) i v městě před d-em nosili na znamení neobmezené jeho moci. Diktatura byla s počátku přístupna pouze patriciům, později však i plebejům. První plebejský d. jmenován byl r. 356 př. Kr. Moc d-ova nebyla s počátku omezena ani právem provokace, ani intercessí tribunskou, kteréžto omezení stalo se teprve později, snad poč. III. století př. Kr. R. 363 př. Kr. jmenován byl d. za účelem politicky indifferentním, k obřadu náboženskému, aby totiž zatloukl roční hřeb v chrámě Jova Kapitolského; potom i k jiným úkolům, jako na př., aby doplnil senát, vystrojil hry, předsedal v komitiích a j. Výjimečný tento úřad byl u lidu vždy v nenávisti a po druhé válce punské jen zřídka byl d. jmenován. Pozdější diktatury, Sullova a Caesarova, mají s diktaturou právě vypsanou pouze jméno společné, pod kterýmž tito mužové strhli na sebe protizákonně nejvyšší moc ve státě. Diktatura Caesarova tvořila přechod k monarchii. Zákonem Antoniovým z r. 44 př. Kr. byla diktatura pro všecku budoucnost odstraněna. Srv. A. Dupond, De dictatura et de magisterio equitum (Paříž, 1875); H. Martin, Sur l’origine et le sens primitif du mot dictator (Revue critique, 1875, 127); Pardon, Die röm. Diktatur (Berlín, 1884); E. Servais, La dictature (Paříž, 1886). Pk.

D. Latinus. Latinská diktatura jest pokračováním latinské důstojnosti královské, lišíc se od ní pouze omezením časovým (na dobu roční). D. Lat. slul náčelník albánského spolku. Byl-li d. albánský stálou hlavou tohoto spolku, nebo jestli v náčelnictví střídali se d-ové rozličných měst lat., jest nejisto. Úkolem jeho bylo vésti jednání spolkové, stanoviti dobu svátků latinských (feriae Latinae), vykonávati jisté funkce kněžské a j. V některých municipiích latinských na př. v Aricii, Caere, Fidenách, Lanuviu a Nomentu udrželi se d-ové ještě do pozdních dob, kdy již většina měst v čele správy měla úředníky jiné. Srv. C. Lorenz, De dictatoribus Latinis et municipalibus (Grimma, 1841); Henzen, Bulletino dell’Inst. 1851–1858; Annali dell’Inst. 1859 Pk.