Ottův slovník naučný/Depositum
| Ottův slovník naučný | ||
| Depositorium | Depositum | Depossedovati |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Depositum |
| Autor: | Heřman Šikl |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 317–318. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Úschova |
|
Depositum (Verwahrungsvertrag, §§ 957. až 970. obč. zák.) jest smlouva o uschování a opatrování věci movité (řím. právo) anebo i nemovité (rak. pr. § 960. o. z.) ve prospěch ukladatele (deponenta) a sice bezúplatně (řím. pr.) nebo i za úplatu (rak. pr. § 969 o. z.). Uschovatel (depositář) jest pouze detentorem věci. Římské právo rozeznávalo u věcí zastupitelných mimo to t. zv. d. nepravidelné (irregulare), kde depositář stával se vlastníkem s povinností navrátiti jiné věci téhož druhu (tantundem eiusdem generis). Podle rak. práva přechází d. úmluvou, že depositář může uložených věci užívati, resp. skutečným použitím u věcí zastupitelných v zápůjčku (mutuum) s povinností vrátiti tantundem eiusdem generis, u věcí nezužívatelných pak v půjčku (commodatum § 959. o. z.). Podle řím. práva bylo d. kontraktem reálním, odevzdání věci náleželo totiž ke skutkové podstatě kontraktu. Náš obč. zák. zachoval toto stanovisko, jež v podstatě jest již nelogickým, protože přijal zásadu, že i bezforemní úmluva vůbec váže a rozeznává od skutečné smlouvy o uschování, jež odevzdání věci předpokládá, smlouvu o vzetí do uschování, jež jest sice závaznou, avšak spadá de lege lata pod ustanovení § 936. o. z. – Vzájemná práva a povinnosti u d-ta jsou tyto: Uschovatel povinen jest věc opatrovati. Byl-li čas určen, nemůže věc dříve vrátiti (leč by nepředvídanou náhodou věci bezpečně nebo bez vlastní škody opatrovati nemohl § 962. o. z.), ale ovšem může deponent i dříve věc požadovati. Nebyl-li čas smluven, může se kdykoliv vypověděti (§ 963. o. z.). Návrat musí se státi ve stavu, v jakém věc odevzdána byla (§ 961. o. z.), aniž může depositář věc pro jakékoliv vzájemné nároky zadržovati (srv. L. 11. Cod. depos. 4. 34.). Depositář ručí z každé škody zaviněné, z nezaviněné pak, pokud by u deponenta nebyla vzešla, jen tehdáž, když byl věci sám užil, ji bez potřeby a povolení u třetí osoby uložil, nebo návrat zadržoval (§§ 964. 965. o. z.). Obětovati svoji vlastní věc, aby svěřenou uchránil, depositář povinen není (§ 964. o. z.), učinil-li tak, může požadovati náhradu (§ 967. o. z.). Byl-li zámek nebo pečeť, pod nimiž věci deponovány byly, u depositáře porušeny, má se, pokud tento opak neprokáže, za to, že porušení stalo se jeho vinou, a deponent připouští se k přísaze o všech okolnostech, z nichž výše jeho škody plyne (§ 966. o. z.). Deponent musí naopak nahraditi depositáři zaviněnou jím Škodu a náklad potřebný k zachování věci a rozmnožení trvalých užitků (§ 967. o. z.), po případě poskytnouti smluvenou úplatu (§ 967. o z.). Vzájemné nároky deponenta a depositáře na movité věci promlčují se ve 30 dnech po vrácení věci (§ 967. o. z.). Dle týchž ustanovení posuzují se práva a povinnosti sekvestora. Podle § 970. o. z. ručí i hospodští, plavci a povozníci za vrácení věcí, které cestujícími nebo jakožto náklad jim nebo jich služebnictvu odevzdány byly, jako depositáři. (Srv. Receptum.) Šikl.