Ottův slovník naučný/Depositní
| Ottův slovník naučný | ||
| Depositio | Depositní | Depositorium |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Depositní |
| Autor: | Emil Ott, Václav Šediva, neznámý |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 316–317. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Depositní (z lat.), schovací, schovaný.
D. řízení jest částí řízení nesporného, zahrnujíc úkony, jež týkají se složení peněz, skvostů, veřejných a soukromých dlužních úpisů a cenných papírů (výjimkou též jiných listin) do soudní schránky, dále bezpečného uschování a vydání věcí těch. Složení nastává buď k žádosti osob, jichž se týče, buď z povinnosti úřední. Přijetí do schránky soudní a vydání nastane po příkazu písemném, jejž vydává příslušný soud a jejž vykonává berní úřad anebo zvláště zřízený schovací úřad (v městech hlavních, kdež jsou různé soudy). O tom, kdy vklad do schránky a kdy vydání jeho díti se může, nařizují zákony o právu hmotném a předpisy o řízení soudním; o tom, kterak soudové a úřady schovací postupovati mají v záležitostech depositních, rozhoduje nařízení ze dne 16. list. 1850 č. 448 ř. z, s nímž shodují se zvláštní instrukce, vydané pro samostatné úřady d. Zájmy všech osob, pro které složení se stalo, podle pravidel těchto chráněny jsou hlavně zařízením bezpečných místností, k uschování deposit určených, spoluzávěrou uschovaných věci dvěma úředníky, vedením podrobných knih d-ch, z nichž výtahy vážiti lze, a vyznačováním v nich žádostí, dovolávajících se omezení změny nebo zániku práva k jednotlivým úhrnkům deposit pro tytéž účastníky složených (tak zv. podstatám d-m) až do vyřízení žádostí těch soudem, revisemi konanými od úřadů představených a zvláště tím, že vedle ručení přednosty a kontrolora úřadu d-ho rukou nerozdílnou za ztrátu deposit, stát jakožto rukojmě a plátce ze vkladů práv jest. Úřad schovací k ochraně svého zájmu vklady d. soudu zaslané sám přijímá, aniž je soud prve byl rozbalil, dále originál povolení k vydání deposita, předložený tím, komu svědčí, ponechá sobě po výkonu a žádá důkaz totožnosti osoby jeho svědky, není-li úřadu osobně znám. Za uschování platí se do státní pokladny zvláštní poplatek, jehož výše řídí se cenou věcí uschovaných a dobou, po kterou deposice trvala. Deposita, k nimž se nikdo po 30 let nehlásil, po marně provedené ediktální citaci účastníků připadají státní pokladně. Ott.
Také notáři jsou státem ustanoveni, aby v uschování brali listiny všeho druhu, zvláště také směnky a poslední pořízení bez obmezení, peníze pak a cenné papíry jen na určitou dobu a jen pak, když jim za příčinou úřadního úkonu svěřeny byly k tomu, aby někomu je vydali nebo k úřadům složili; u notářů lze také složiti záruku vyšší nabídky pro předražbu nemovitostí. Notář musí na vše, co v uschování jemu odevzdáno nebo zasláno jest, vydati stvrzenku; vydání nebo vrácení věcí uschovaných dá pak si zase potvrditi ve spisech svých. Peníze a cenné papíry musí notář uschovávati ve zvláštních balíčcích od jeho peněz oddělených a nemůže-li ve lhůtě jemu určené vykonati to, k čemu peníze nebo cenné papíry přijal, musí je pak hned tomu, kdo je složil, vrátiti nebo k soudu složiti. Totéž s nimi učiní notářská komora jež na činnost notářů v oboru tomto dohlíží, najde-li cizí peníze nebo cenné papíry u notáře zemřelého, sesazeného nebo přeloženého. Šd.
D. čili depotní směnka je směnka, jež má sloužiti pouze k utvrzení závazku, kterou se tedy věřiteli dává záruka (kauce), že dlužník splní pohledávku. Užívá se k tomu obyčejně směnky vlastní a indossace její vylučuje se slovy »nikoli na řad« (rektasměnka), proto že d. směnka nemá za účel, aby byla dále postupována, nýbrž věřitel má ji podržeti, až dlužník zaplatí a teprve kdyby neplatil, ji zažalovati. Směnek takových užívá se hlavně při poskytování běžného úvěru (v obchodě kontokorrentním), výjimkou i při uložení peněz u peněžních ústavů (bank).
D. peníze, úřad atd. viz Deposita.