Ottův slovník naučný/Deportace
| Ottův slovník naučný | ||
| Déport | Deportace | Déporté |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Deportace |
| Autor: | Jiří Tilšer |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 315–316. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Deportace |
|
Deportace (lat. deportatio, vyvezení ze země) záležela u Římanů v doživotním vyhoštění na ostrov a působila ztrátu občanství římského (capitis deminutio media), spojenou se ztrátou jmění; trest tento nastoupil v době císařské na místo staré aqua et igni interdictio.
V novější době zavedena d. různými státy a sloužila vedle vlastního účelu svého, ano často v prvé řadě účelům kolonisačním. Tak v Anglii r. 1619 zavedena d. do Ameriky, r. 1788 do Austrálie, ale v tomto století ku protestům vzkvétajících osad obmezena, r. 1858 pak d. zločinců (convicts) do zámořských osad formálně odstraněna.
Ve francouzském právu je d. trestem užívaným výhradně při zločinech politických a záleží v nuceném doživotním pobytu v zámořském území republiky, ustanoveném k tomu zákonem. D. rozlišuje se v d-ci jednoduchou (simple) a zostřenou (aggravée, dans une enceinte fortifiée). D. zavedena r. 1791, avšak do r. 1850 osoby, odsouzené k trestu tomu, chovány ve vazbě ve Francii ve tvrzi Mont St. Michel, tak že d. v skutku rovnala se vazbě. Zákon z r. 1850 určil za místo d. ostrovy Tahuta a Nuka-Hiva v Tichém okeáně, do r. 1870 však jen velmi zřídka trest tento vykonáván. Když r. 1871 přes 3600 účastníků kommuny odsouzeno k d-ci, nastala potřeba upraviti výkon trestu, což stalo se zákonem ze dne 23. bř. 1873, jenž posud platí. Dle zákona toho vyvážejí se osoby k d-ci odsouzené na Ile des Pins v Tichém okeáně. Kolonie trestní podrobena guvernéru Nové Kaledonie, v poslední řadě ministru práv a ministru námořnictví; pravomoc trestní nad deportovanými koná soud vojenský. Deportovaní mají značnou svobodu, užívají v osadě práv občanských a mohou nabyti i práva spravovati jmění své ve Francii se nalézající. Mohou vykonávati řemeslo, k žádosti své obdrží také pozemky od státu s počátku prozatímně, po pětiletém bezúhonném chováni pak v plné vlastnictví. Rodina deportovaného smí jej následovati. Kdož odsouzeni k d-ci zostřené, jsou chováni na poloostrově Ducos, podrobeni přísnějším pravidlům a mohou nabyti pozemků teprve po pěti létech; výkon práv občanských povoluje se jim ne samým zákonem, nýbrž zvláštním rozhodnutím úředním.
D. jakožto trest v technickém smyslu, na nějž uznává vždy soud, liší se od d-cí, kterých užila výkonná moc různých vlád proti odpůrcům politickým cestou administrativní zvláště po červencových událostech r. 1848 a po státním převratu r. 1851 a 1852, kdy přes 38000 osob do osad vypovězeno. Trest d-ci podobný je transportace při zločinech sprostých a relegace při návratu k zločinu.
Mimo Francii zaveden trest d. i v Rusku (Sibiř), Španělsku (Filipovy ostrovy) a Portugalsku (Moçambique); zvláště v Rusku d. na Sibiř jeví značné hospodářské úspěchy kolonisační. JT.