Ottův slovník naučný/Delegace
Ottův slovník naučný | ||
Delecti | Delegace | Delegát |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Delegace |
Autor: | Jiří Pražák, Jaroslav Haasz, Emil Ott |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 196–197. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Delegace |
Delegace (lat. delegatio) jest zřízení a pokud se týče vyslání zástupce k předsevzetí některého aktu, který by zmocňujícímu samému konati náleželo. Přípustnost a právní význam d. řídí se vůbec dle předpisů, jež platí v příčině zmocnění, a nemůže zvláště vyslaný zmocněnec (delegát) nikdy míti práv větších, než jaká příslušejí zmocňujícímu (mandantu) samému. V přeneseném slova smyslu užívá se pak namnoze výrazu d. k naznačení osob zmocněných samých, je-li vyslanců více, a v tomto smyslu mluvíme pak o d-ci jakožto o sboru zástupců k tomu nebo onomu účelu na určité místo vyslaných. 1. Ve státním právu rakouském nazývá se d-í zvláště onen sbor zákonodárný, jemuž spolupůsobiti jest při upravování poměrů celé říše Rakousko-Uherské. Sbor ten skládá se z vyslanců zvolených jednak říšskou radou zemí předlitavských, jednak sněmem uherským, a název jeho potud není zcela správný, že členové takto zvolení nijak nejsou zmocněnci oněch sborů, které je byly vyslaly, nýbrž repraesentují samostatný sbor zákonodárný, nejsouce nijak vázáni instrukcemi, jim třeba říšskou radou a pokud se týče uherským sněmem udělenými. Pouze v tom jeví se jakási odvislost členů d. na sboru, který je byl vyslal, že ztráta členství ve sboru tomto podmiňuje i ztrátu členství v d-ci a že povolení k soudnímu stíhání členů d. udílí sbor základní, je-li současně s d-cí shromážděn. To vše netýče se však funkcí d-cí, nýbrž pouze složení jejich, podobně jako zvolení poslance lidem aspoň po právu není na úkor samostatné činnosti jeho ve sboru, do něhož byl zvolen. Dle jména přikázáno d-cím spolupůsobení v zákonodárství, pokud jde o celou říši Rakousko-Uherskou; poněvadž však vyrovnáním z r. 1867 téměř všechny funkce zákonodárné i v oborech za společné prohlášených výslovně jednak říšské radě zemí předlitavských, jednak sněmu uherskému byly vyhrazeny, omezuje se vskutku činnost d-cí na důležitější funkce správní, jim v těchto oborech přikázané, najmě na upravení společného rozpočtu. Každá z obou d-cí skládá se ze 60 členů; z těch vysílají po 20 obě sněmovny panské a po 40 sněmovny poslanecké. O způsobu volby těchto členů bylo již na jiním místě pojednáno (viz Čechy str. 558). D. svolávány jsou každoročně císařem na místo jím určené; po přání uherského sněmu má se však tak díti střídavě do Budapešti a do Vídně nebo do jiného města předlitavského. Každá d. volí sobě ze středu svého předsedu a jeho náměstka, zapisovatele a ostatní funkcionáře. Porady koná každá d. o sobě, usnášejíc se absolutní většinou hlasů. K platnému usnesení potřebí přítomnosti polovice členů d., jíž se týče. By společný »zákon« k místu přišel, k tomu zapotřebí jest svolení obou d-cí a sankce císařovy, kdyby však po třikráte nedošlo k srovnalému usnesení obou d-cí, koná se k návrhu jedné d. schůze společná, avšak pouze k účelu hlasování o sporném předmětu. Při těchto společných schůzích střídají se předsedové obou d-cí. K platnému usnesení třeba jest přítomnosti dvou třetin počtu členů každé d., při čemž musí býti se strany obou d-cí stejný počet hlasujících. K tomu konci vyloučí se losem, oč na některé straně více členů přítomno. Usnesení se d-cí císařem schválená uveřejňují se pak v úředních listech obou polovicí říše. Pžk.
D. v býv. království Lombardsko-benátském a Státě papežském byly úřední sbory vládní spravující jednotlivé obvody (provincie), jež pak samy sluly d-mi. Představený takové d. slul delegát a ve Státě papežském býval jím praelát. Kardinál vedoucí správu podobného obvodu slul legát a obvod jeho legace. Hsz.
D. v právu církevním značí přikázání pravomocnosti s úřadem po právu spojené se strany vlastně oprávněného někomu jinému, aby ji vykonal. Arci vyloučeno, aby držitel úřadu ustanovil zástupce pro všechny záležitosti sobě svěřené. Ačkoli od časů nejstarších papežové a později biskupové delegovali moc svou, přijaly d. povahu obvyklého ústavu právního teprve ve XII. stol. Delegovati může každý, kdo vykonává pravomocnost řádnou (ordinaria), místo sebe klerika, jenž dvacátý rok již dokonal. Tento jen v určitých případech moc přenesenou dále přenášeti smí (subdelegovati). Vyloučena jest d., kterou by se jediné přenášelo konečné rozhodnutí případu. Bylo-li delegováno více osobám, může příslušným příkazem (commissorium) buď každá z nich o sobě povolána býti k výkonu, kdež pak předstiženi rozhoduje, buď jen všechny pospolu. D-cí přikazuje se buď provedení jednotlivého úkonu, buď celé záležitosti nebo celého druhu věcí. Ott.
D. v rakouském řízení soudním soukr. (též nesporném) znamená odnětí právní záležitosti soudu podle zákona příslušnému a vznesení jí (zahrnujíc v to i konečné vyřízení) na soud stejného stupně (ač snad jiného druhu) se soudem původně příslušným. Stává se tak z rozkazu vrchního zemského soudu; výjimkou z rozkazu nejvyššího soudu, jde-li o d-ci některého vrchního soudu nebo soudu I. instance z obvodu jiného vrchního soudu. Důvodem jest buď nutnost, totiž vyloučení nebo vytýkaná vadnost soudce, jíž jinak odpomoci nelze, buď vhodnost, na př. uspoření většího nákladu, bližší přístupnost soudu delegovaného. Ott.
D. v řízení trestním. Sborový soud druhé instance (vrchní zemský soud) může v obvodě svém a kassační soud může vůbec z příčiny veřejné bezpečnosti, nebo jiných přičiň důležitých (na př. v opravném řízení) sám anebo k žádosti stran přikázati věc trestní jinému soudu téhož způsobu, vyslechnuv vrchního státního zástupce (pokud se týče generálního prokurátora). Stížnost k soudu kassačnímu na d-ci nařízenou vrchním soudem mají strany podati ve třech dnech po zpravení; odkládacího účinku nemá. D. může se týkati také soudů porotních a výjimečných (kromě stanného soudu) a nastati třeba ještě za hlavního přelíčení, jež se pak ovšem musí znova provésti u soudu delegovaného. Srv. Storch, Řízení trestní rak., 228. Hsz.
D. v právu soukromém záleží v tom, že osoba jedna (delegant) nařídí druhé (delegát), aby plnila osobě třetí (delegatář). D. zahrnuje tedy někdy v sobě novaci, na př. poukazuje-li věřitel (delegant) dlužníka, aby plnil na místo jemu věřiteli jinému a liší se pak od postupu (cesse) i tím, že pohledávka se nepřevádí, nýbrž místo pohledávky, zanikající i se všemi právy vedlejšími (akcessemi), vzniká pohledávka nová: tu ovšem třeba svolení dlužníkova, jež dálo se ve starém právu římském stipulací; aneb, svolí-li dlužník, aby jiný jeho věřiteli místo něho se zavázal, což liší se pak od expromisse, že při této netřeba svolení dlužníkova. Splněním d. může se někdy zrušiti také více pohledávek. – Moderní kodifikace nepřijaly většinou d. vůbec, anebo jednají o ní při assignaci (poukázce), jako rak. obč. zák. Hsz.