Ottův slovník naučný/Darování

Ottův slovník naučný
Darová	Darování	Darowski

Údaje o textu
Titulek:	Darování
Autor:	Jiří Tilšer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 55–57. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Darování

Darování (donatio), v širším smyslu každá liberalita, v užším smyslu dobrovolné a bezplatné právní jednání, kterým jedna strana (dárce) zmenšením svého jmění druhou stranu (obdařeného) obohacuje, poskytujíc jí za tím účelem zisk majetkový, jejž tato se shodnou vůlí přijímá.

K podstatě d. náleží tedy mimo bezplatnost a dobrovolnost jednání objektivné, aby obdařený byl obohacen ztenčením jmění dárcova, v subjektivním směru úmysl obou stran k výsledku tomu směřující (animus donandi). Jest tedy d. smlouvou v širším smyslu, která se však vtěluje v ono právní jednání, jímž působí se obohacení obdařeného. D. činí se na př. převodem práva vlastnického (dando), postupem pohledávky (cedendo), vzdáním se pohledávky (liberando), obligačním zavázáním se dárce (obligando, slib darovací) a pod. Všude zde jest d. právním důvodem jednání (causa), k vůli němuž toto zvláštním předpisům se podrobuje. V tomto smyslu je d. zvláštním typem právních jednání. D. děje se mezi živými nebo na případ smrti, které závisí platností svou na tom, že darovatel nepřežije obdařeného.

I. D. mezi živými činiti může jen, kdo má právo bezplatně zřizovati (§ 944. obč. z.), dar přijati může pravoplatně každý, kdo může platně sobě nabývati (§ 865. obč. z.). D. děje se oním právním jednáním, které způsobuje obohacení obdařeného obmýšlené dárcem; a třeba tedy, aby to které jednání bylo platno. Záhy však stanovilo právo zvláštní podmínky platnosti d., hlavně z důvodu národohospodářských, aby jmění v rodině bylo zachováno. Již Lex Cincia z r. 550 př. Kr., jen kuse zachovaná, zapovídala d. přes jistou míru (super modum legis), pokud se nestalo ve prospěch jistých osob z toho vyňatých (exceptae personae); později udílel praetor proti žalobě z d. excepci, čímž se d. učiněné přes míru stalo neplatným ope exceptionis. Neplatnost minula smrtí dárcovou, jenž daru neodvolal. Ustanovení ta dalším postupem práva pozměněna, až rozvoj ten v právu justiniánském dosáhl vrcholu předpisem, že, převyšuje-li suma nebo hodnota d. obnos 500 solidů, třeba zápisu v soudní protokol (insinuatio); nebyla-li forma zachována, jest d. neplatno, avšak jen pokud přesahuje tu částku. Výjimkou není třeba insinuace při darech, které činí panovník, které se činí panovníkovi a které slouží ku znovuzřízení stavení, ke zřízení věna nebo k výkupu zajatých. Dle něm. práva nelišilo se d. od jiných převodu majetkových, zvl. v zemích rakouských i po recepci římského práva dle svědectví spisovatelů ze XVI.–XVIII. století insinuace se nevyhledávala. Obnovené zřízení zemské stanovilo, že d. není zvláštní formou vázáno a musí býti ku platnosti přivedeno za života dárcova. Teprve Theresiana přijala insinuaci; občanský zákonník pak vyhledával formy písemné při slibu darovacím, jinak byl nežalovatelný. Dle platného zákona z 25. čce 1871 č. 76. ř. z. vyhledává smlouva darovací bez skutečného odevzdání ku platnosti své notářského aktu. Formy té třeba však dle panujícího mínění pouze tam, kde d. se neplní hned smlouvou darovací, tedy jen při slibu darovacím. Slib darovací neformálný zakládá pouze naturální obligaci (§ 1432.). Přijetí slibu v akt notářský pojmouti netřeba. Jiná práva moderní vyhledávají vždy zřízení notář. aktu (Code civil) nebo soudního zřízení (Landrecht). Účinek d. řídí se obsahem příslušného právního jednání, nezakládá však nikdy universální sukcesse, třeba dárce daroval celé jmění své. D. budoucího jmění jest dle rak. práva jen potud platno, pokud polovici jmění nepřesahuje (§ 944. obč. z.).

Z pravidla d. jest neodvolatelno. Již ve starším řím. právu mohl však patron dar propuštěnci učiněný za jistých okolností odvolati; v justiniánském právu pak dopouští se odvolání daru obecně pro nevděk obdařeného, a v případu, že zrodí se dárci později dítě a d. je takové, že patrně by se nebylo stalo, kdyby dárce byl očekával potomstvo. Tato obecnoprávní zásada o odvolatelnosti d. přijata různým rozsahem i v novější zákony. Dle rak. práva může dárce dar odvolati: a) pro nevděk obdařeného, t. j. pro takové zúmyslné ublížení dárci na těle, cti, svobodě nebo jmění, které tvoří skutkovou povahu trestného činu; obdařený povinen jest vrátiti, čím v době nevděku ještě jest obohacen; od toho okamžiku pak rovná jej zákon držiteli obmyslnému; žaloba přechází na dědice dárcovy i na dědice obdařeného, pokud tito jsou z daru obohaceni, a pomíjí promlčením tříletým a prominutím nevděku (§§ 948., 949. obč. z.); b) částečně pro zchudnutí dárcovo, jemuž se potřebné výživy nedostává; dárce může tu na obdařeném a jeho dědicích požadovati zákonný úrok z daru, pokud hodnota jeho stačí (§ 947.); c) stejné právo přísluší zchudlému dárci v době d. bezdětnému, jemuž pak dítě se zrodilo (§ 954.). I třetí osoby mohou někdy d. v odpor bráti, a dle řím. práva dědic povinný pro obmezení dílu povinného skrze querela inofficiosae donationis, a věřitel dárcův, obsahuje-li d. alienationem in frandem creditorum, skrze příslušné právní prostředky. Podobně má dle rak. práva descendent na díle povinném d-m zkrácený právo k doplnění dílu povinného vrácení daru požadovati (§§ 951., 952.); věřitel pak zkrácený d-m dlužníka může d. to v odpor bráti (§ 953., zák. ze 16. bř. 1884 č. 36.). Částečně pak odvolati mohou d. osoby, jimž dárce jest povinen výživou, pokud d-m újmu utrpěly (§ 950.), a děti, jež se dárci v čas d. bezdětnému zrodily a jimž potřebné výživy se nedostává; tyto mohou žádati jen zákonný úrok z darované hodnoty (§§ 954., 947.)

Jakožto zvláštní druhy d. uvésti dlužno: a) remuneratorické, jež se děje z vděčnosti; b) s příkazem, z něhož obdařenému, jenž je přijal, vzniká závazek příkaz vykonati; c) d. sloučené s jiným úplatným jednáním (negotium mixtum); d) d. mezi manžely, jež bylo dle řím. práva neplatným, bylo-li učiněno za trvání manželství; sem náleželo však i d. mezi jedním z manželův a osobou, jež s druhým manželem mocí otcovskou jest spojena, a d. mezi osobami, které náležejí k famiíii muže a ženy. D. to nabylo platnosti smrtí dárcovou za trvání manželství, ač nebylo-li dříve odvoláno. Ustanovení ta platí i v obecném právu a v právu francouzském; dle rak. práva však d. mezi manžely je platno (§ 1246.).

II. D. na případ smrti závisí dle vůle dárcovy na tom, že obdařený jej přečká a jest dle řím. práva volně odvolatelno. Ač jest d. to smlouvou, jejíž účinek nezávisí na dědické posloupnosti a jež nepůsobí nikdy universální sukcessi, bylo znenáhla podrobeno právním pravidlům pro odkazy platným a mohlo býti, převyšovalo-li 500 selidův, učiněno nejen zápisem v soudní protokol, nýbrž i ve formě odkazu. Pro volnou odvolatelnost rovnalo starší obecní právo d. na případ smrti vůbec odkazu a pokládalo je za d. jen tehdáž, zřekl-li se dárce práva odvolání. Tak i obč. zákonník, jenž sem však pojal též d., jehož splnění má nastati po smrti dárcově. Dle § 956. obč. zák. jest tedy d. na případ smrti, pokud si dárce vyhradil právo odvolání, odkazem; vzdal-li se dárce práva toho, jest d-m obyčejným, o němž vždy zřízena buď notářská listina. JT.