Ottův slovník naučný/Dalimilova kronika

Ottův slovník naučný
Daliměřice	Dalimilova kronika	Dalin

Údaje o textu
Titulek:	Dalimilova kronika
Autor:	Karel Bečka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 884–886. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Související:	Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila
Heslo ve Wikipedii: Dalimilova kronika

Dalimilova kronika, první, českým jazykem psaná, rýmovaná kronika od neznámého původce, obecně »kronika česká« nebo také »boleslavská« zvaná, obdržela jméno v čele uvedené přičiněním Václava Hájka, který v předmluvě ke své kronice uvádí mezi pravdomluvnými muži, kterých při spisování svém následoval, Dalimila' Meziříčského, kanovníka boleslavského Jméno toto, ničím neodůvodněné, ustálilo se, zvláště na podnět Balbínův, při naší kronice a přijato bylo od Tomáše Sešiny z Čechorodu, Matouše Boleluckého a G. Dobnera přes odpor Václ. Duchovského, a konečně od Procházky, Dobrovského a Palackého, kteří poznali sice lichost zprávy Hájkovy, ale přece jméno D. k. přijali, aby kronika měla nějaké určité naznačení.

O osobě kronikářově, kromě nepatrných zmínek v kronice samé, nemáme žádných určitých zpráv. Z jeho podrobnějších vědomostí v kraji hradeckém a chrudimském a z nápadného mlčení o Čechách západních a jižních může se souditi, že pocházel z Čech východních; byl rodu šlechtickéh;, neboť velebí šlechtu, se zvláštní zálibou obírá se heraldikou, pohlíží na měšťany jako na protivu stavu šlechtického, nazývaje je chlapy a rodem chlapím, a tlumočí věrně strannické boje mezi měšťany a šlechtou; z nevážnosti ke stavu duchovenskému a z jeho vlastního doznání v předmluvě »Plěte se v to, a neuměje« můžeme souditi, že nebyl duchovním, kteří tehdy veškeré písemnictví za svůj výhradný obor považovali. Z kroniky samé dále vysvítá, že za starších svých let přebýval v Novém městě pod hradem Pražským, t. j. na Malé Straně, a díval se odtud na ústup Volbramoviců a Kokoticů před Míšňany a Velflovici na hrad a na bitvu Cechů s Míšňany a Korutanci na předhradí Pražském. Z toho, jakož i z vysokého stupně jeho vzdělání, pronáší Jireček domněnku, že kronikář náš byl rytířem laikem řádu Johannitského a bydlil ve svém stáří v klášteře na Malé Straně. Vzděláním svým vynikal daleko nad obecný lid i nad šlechtu; uměl latinsky i německy, neboť má před sebou latinskou kroniku Kosmovu a německou o hraběti z Aldemburka, i znal umělé básnictví západní, ke kterému se formou přimykl a je napodobil. Zná skoro všecky kruhy pověstí a vynikající plody básnictví západního a, jak Palacký z řeči Vlastiny soudí, českou Alexandreidu, kterou i uváděním rýmovaných napomenutí mravních napodobuje. Při tom neopomíjí ničeho, což pro poznání dějin českých zdá mu se býti důležito a jest mu přístupno. Tak v předmluvě své uvádí pět kronik, z nichž »boleslavskú« t. j. Kosmovu, nejvýše a vyšehradskou nejníže klade, uvádí kroniku o Svatoplukovi moravském, německou o hraběti z Aldemburka, všímá si legend o českých svatých a o kostelích, ale také památek viditelných, za jeho doby zachovaných, jako nápisu na Rajském dvoře, císařského stolce u Boleslavi, svícnové nohy a přísloví v lidu užívaných. Zároveň čerpá z ústního podání, národních pověstí mezi lidem kolujících a pozoruje konečně bystrým zrakem události a poměry své doby a zaznamenává je s vlasteneckou horlivostí. Ovšem nemá všude správného soudu. neumí rozlišovati správné od vybájeného, ale který kronikář v těch dobách vyznamenává se kritičností a správným pojímáním věcí!

Kroniky své, jak z narážky na zavraždění Albrechta I. (VI. 21. vnuk pomstí svého děda) vysvítá, nepočal psáti před r. 1308, i dovedl ji od stvoření světa a stavění věže babylonské až do vyvolení Jana Lucemburského. Pozdě. i původce kroniky přidal ještě zprávy o dějích z r. 1315–18, kdežto v rukopise vídeňském výslovně doloženo jest, že kronika dokonána byla r. 1326.

Chtěje svému dílu získati oblibu a otevříti přístup do vzdělanějších tříd libujících sobě ve směru západním, dodal spisovatel kronice své rázu básnického vkládáním poučných průpovědí, básnických ozdob, zvláště allegorie a metafory (obyčejně ve formě srovnávací), uváděním obrazů z přírody čerpaných, živostí a dramatisováním děje, živou charakteristikou některých panovníkův a pánů českých, zvláště pak formou zevnější, při plodech západní poesie užívanou, t. j. rýmem a veršem osmislabičným. Ale zevnější této formě, rýmu a ustrojení veršů mnoho píle nevěnoval a nedbal pravidel v básnických plodech západních přísně zachovávaných, tu slabiky přidávaje (verše 10–19slabičné), tu zase ubíraje, jak proud řeči, horlivost vypravovatelská a nadšení pro dobrou věc v okamžiku tom mu diktovaly. Nedostatky tyto v rhythmu i rýmu nejsou však na ujmu dílu v jeho ceně, vždyť Dalimil nechtěl býti básníkem, ale kronikářem, jak z jeho předmluvy a konečně z celého vypravování jeho vysvítá; proto zvláště se stránky historické zasluhuje ocenění.

Vůdčí myšlénka, která celým dílem se vine, jest zajisté vznešená a ušlechtilá. Dalimil pozoruje a stopuje bedlivě zuřivý zápas, který od dávných dob vzplanul mezi živlem germánským a českým, který za jeho doby s nemenší prudkostí byl bojován. V boji tom právě za jeho času živel německý vniká do Čech a podporován panovníky z ohledů finančních, na. bývá tu půdy, zatlačuje český jazyk, starý mrav a staré právo a cizí způsob života všude zavádí. Vida tuto spoustu. zachvacující milou mu českou vlasť, cítí upřímný pozorovatel krutou bolesť ve svém srdci a proto v době, kdy nová dynastie dosednouti má na trůn český, chce povzbuditi mysl šlechty české, předního to představitele v životě veřejném, a posíliti vědomí národní, které ve šlechtě již za nezřízené vlády braniborské a poznovu za Rudolfa Habsburského a Jindřicha Korutanského vzniklo a zaplálo. Proto obrací se s tak mnohým, upřímným napomenutím ke svým soudruhům, velebí a vynáší jako statečné hrdiny ty panovníky a šlechtice české, kteří Němce ze země vyhánějí, ale trpkým slovem kárá ty, kteří zapomínajíce na svůj původ a na svou řeč, po cizině se opičí a cizí rady poslouchají. Kronika jeho jest dílem tendenčním, duchem a citem vlasteneckým psaným, ale v ní jako ve věrném zrcadle odrážejí se myšlénky a ideje, jež na konci XIII. a poč. XIV. stol. hýbaly myslí národa českého a šlechty české.

Pro politickou historii jest v prvé polovici své pramenem méně vážným, od kap. LXXXI. však důležitým a spolehlivým. Do r. 1125 staví na Kosmovi, ze kterého mnohé zprávy skoro doslovně překládá; ale vypravování to někde zkracuje, jinde opět rozmnožuje zprávami, jež čerpal z ústního podání, ze starých pověstí národních, místních a rodinných.

Rokem 1125 opouští Dalimila jeho nejlepší pramen Kosmas a Dalimil nemaje pramenů písemných, čerpá nejvíce z podání místního a konečně snad z nějakých stručných letopisův. Avšak tu Dalimil nemaje ducha dosti kritického, nerozeznává dobře pověstí a bájí od událostí skutečných, přenáší poměry své doby na časy starší a nemaje pravé spojitosti mezi jednotlivými událostmi, popouští fantasii své uzdu a z vlastního domyslu děje spojuje, příčiny vykládá, doplňuje a jako pravdivá fakta historická předvádí, nemaje žádné opory, leč tu a tam uvedená podání lidová. Pro tuto nekritičnost dostalo se mu také přísného odsouzení; tak od Dobnera a tak i od Meinerta. Ale, jak Palacký (Würdigung atd.) právem ukazuje, Dalimil nebyl nepoctivým vypravovatelem; velmi mnoho poklesků spadá na vrub nedostatečných pramenů a na vrub jeho vlastenectví, které ho činí stranníkem věci české; ale strannictví toto nedosahuje takového stupně, aby zúmyslně zamlčoval vady a poklesky národnosti české. Že Dalimil ostatně chtěl pravdu pověděti, toho důkazem jsou kapitoly od 81. počínajíc, kde čerpá také z ústního podání, dovolávaje se svědků, kteří při událostech působili nebo jim dosti blízci byli. Spolehlivým pak pramenem jest pro kruté hospodaření Braniborů a Korutanců v Čechách, neb tu Dalimil vypravuje, co sám viděl a čeho sám se dožil. Nejdůležitějším pramenem jest však kronika ku poznání kulturní historie české v těch dobách. Jest výmluvným dokladem toho, že západní umělé básnictví ve XIII. a XIV. stol. do Čech vniklo, pevné půdy tu nabylo a zatlačovalo směr národní, podává však také zprávu, že v Čechách zachovaly se staré pověsti národní a ústní podání, jejichž středem byli vynikající panovníci a hrdinové národní a že bylo tu dosti pověstí místních a podání rodových, ze kterých kronikář náš hojně čerpal Povaha česká, která od ciziny vše ráda přijímá, domácím však opovrhuje, jest tu mistrně nakreslena. Čechové přijímají s dychtivostí cizí mravy, osvojují si je a za krátko vynikají nad své mistry a v turnajích v cizině slávy sobé dobývají. Proti tomuto cizímu přívalu vystupuje strana domácí, a tlumočníkem jejím jest náš kronikář.

Přihlížíme-li k jazykové stránce, k jisté důležitosti kroniky pro kulturní a také pro politickou historii naši na sklonku věku XIII. a počátku věku XIV., k ušlechtilým zásadám ethickým, velmi často pronášeným, musíme kroniku zařaditi mezi cennější a důležitější prameny ku pohnání některých stránek života národa českého i mezi nejvýznamnější památky naší literatury. Cena tato pak značně zvýšena vynikajícími stránkami jazykovými, jimiž vyrovná se jí v dosti chudé době zač. XIV. stol. jen slavná Alexandreida duchem i váhou D-vě k-ice tak příbuzná.

Že kronika došla veliké obliby, toho dokladem jsou překlady do němčiny (r. 1330–46, 1444) a jeden do latiny od Remigia Maschaty († 1747), četné recense, jedna na poč. XV. st., jiná a největší od Domažličana Jana Pivničky, který původní znění její zcela zobracel a převeršoval, četné přepisy a rukopisy (Zlomky Hanušovy, Hradecké, rukopis Cambridgeský, který dostal se do Anglie asi s věnem Anny, dcery Karla IV., provdané r. 1381 za Richarda angl., zlomek Olomúcký z 2. pol. XIV. stol.; rukopis Vídeňský z konce XIV. stol., Františkánský, Strahovský, Lobkovický z poč. XV., Pelclovský z polov. XV. stol., Fürstenberský z XV. stol., Ceronský z r. 1443 a Zebererovský), a používání jí od kronikářů domácích od Pulkavy počínajíc za přední pramen jejich.

Vydání tištěných bylo několik:

I. Pavla Ješína: Kronyka stará kláštera Boleslavského o posloupnosti knížat a králů českých, rozličných příbězích, divných proměnách a slavných národu českého činech od založení téhož národu až do Jana Lucemburského, voleného krále českého, pořádně a rozkošnými rytmy vypravující. Vytištěna v Novém městě Pražském u Daniele Karla z Karlsperka r. 1620.

II. Fr. F. Procházka: Kronika Boleslavská o posloupnosti knížat atd. V Praze 1786.

III. V. Hanka: 1. D. Chronika česká v nejdávnější čteni navrácená (Praha-Lipsko, 1849); 2. D. Chronika česká s přídavky 10 rukopisů (Praha, 1851; 3. D. Chronika česká (t., 1853); 4 D. chronika česká, poznámkami opatřil J. Orth (t., 1874).

IV. Jos. Jireček: Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila (Prameny dějin českých tom. III. Praha 1882, kde vydán i text překladů německých). Totéž (Otisk bez poznámek a něm překladu. Památky staré literatury české č. II. V Praze 1877).

V. V. E. Mourek vydal rukopis cambridgeský nákl. České akademie věd r. 1892. Literatura: J. Jireček, Úvod k rým. kronice; týž, Štíty starých rodův českých a moravských dle kroniky Dalimilovy (Památ.. arch. dílu X. roč. 4, str. 633; r. 1877); K. Tieftrunk, O éthické a básnické stránce kroniky Dalimilovy (ČČM. r. 1879 str. 71); M. Hattala, O pavlace D-vy k-ky (ČČM. r. 1886, str. 444); A. Brůžek, Přídavek popisu zlomku D-vy k-ky v univ. knihovně Hanušem objeveného (ČČM. 1887, str. 273; I. J. Hanuš, O zlomcích nově nalezených z kroniky české rýmované, již kroniku Dalimilovu nazývati jsme uvykli, a Bibliografický popis zlomků Dalimila (ČČM. 1861, str. 116 a 209); F. Palacký, Würdigung der alten böhm. Geschichtschreiber, Praha 1830); J. Vančura, Pokud v kronice t. ř. Dalimila užito jest podání ústního (Program gymnasia kolínského r. 1884); J. Teige, Der Übersetzer des sogen. Dalimil (Germania XVI); J. Jireček, O něm. překladě Dalimila (Sitzungsberichte der böhm. Ges. d.. Wiss. 1878, XVII.); týž, Dědky u Dalimila (ČČM. 1861); týž, Über die Reimchronik d. sogen. Dalimil (Sitz. Ber. 1876); J. Dobrovský: Plavci u Dalimila (ČČM. 1827, I.); Sitzungsberichte 1854, str. 79; 1868, I. II. Bka.