Daemonomanie. Někteří choromyslní, nejčastěji melancholikové, domnívají se, že jsou posedlí ďáblem anebo jinými, nadpřirozenými mocnostmi. Pathologickými změnami ústředního nervstva může vyvstati v člověku depressivní nálada bez důvodu, bez zevního podnětu. Osoba s počátku sama žasne nevědouc, proč je sklíčena, proč má světobol, omrzelost životní. Trýzeň bádá ji ku přemítání. Rozpomene se, že mívala za dnů svého zdraví takovéto bolné hryzení že bývala nespokojena s sebou samým, kdykoli se něčeho špatného dopustila. Začne domýšleti se, že i tato nálada má podobnou příčinu. Nemocný snadno vypátrá ve své minulosti nějaký skutečný, snad nepatrný a zapomenutý poklesek a přeceňuje jeho význam; někdy zabředne obrazností ještě dále: vybásní si hřích, jehož opravdu nespáchal, jehož by ve skutečnosti ani schopen nebyl. Věří, že pro tento domnělý zločin musí nyní pykati, že pozbyl milosti před Bohem i před lidmi, že jest provinilcem klatým, k věčnému zatracení odsouzeným. Týž chorobný process, který vyvolal kormutlivou náladu a vyplývající z ní bludné představy, může zavdati podnět ke vzniku rozmanitých šalebných přeludů smyslových, které nemocnému, jestliže snad o svých domněnkách byl dosud v nejistotě, zjednávají nezvratné přesvědčení. Vidí příšerné postavy a tuší v nich démony. Slyší hlasy, kterým s počátku nerozuměl, ale od nichž později zřejmě mu bývá ohlašováno jeho zavržení. Má pačichy (zápachy po síře, po výkalech a pod.), pachuti odporné, hnusné, i vykládá si je ve smyslu svého deliria. Vnímá různé pocity po kůži a v těle, pocity bodavé, palčivé, lehtivé i neznámé, nevylíčitelné, a nemůže nežli i v nich poznávati nástrahy ďábelské. Leč to všecko (mam proklatosti a mam pronásledovanosti vlivy démonickými) není ještě d-ií, mamem posedlosti v užším smyslu. K jeho vzniku je třeba zvláštní změny sebevědomí a sebevlády. Nemocný pozoruje sám na sobě, že se v něm bez jeho vlastního přičinění, proti jeho vůli líhnou myšlénky, nápady a snahy, které se jeho vlastnímu smýšlení a povaze příčí, které jsou mu úplně cizí. Musí v duchu zaměstnávati se těmito představami, ač se mu oškliví, musí pronášeti slova, nad jejichž ohyzdností se hrozí, musí vykonávati různé bezúčelné pohyby (na př. pitvořivé), ač se proti nim brání a je potlačiti se snaží. Poznává, že není svůj, že pozbyl vlády nad sebou samým a dospěje k úsudku, že jest řízen záhadnou, nepřátelskou mocností, že v něm vedle vlastní osobnosti sídlí ještě nějaká jiná, cizorodá. Myslí, že jest posedlým. Fysiologický výklad jest asi následovní. Za normálních poměrů nachází se v našem jasném vědomí jen ta myšlénka či snaha, které věnujeme pozornost. Odvrátíme-li pozornost jinam, vymizí myšlénka z vědomí, ustoupí druhé. Avšak vedle této uvědomělé myšlénky odehrávají se v nás současně několikeré myšlénkové processy, jen že tak mdlé, že si jich nejsme vědomi. Za abnormálních poměrů mohou tyto poboční, normálně utajené představy, snahy a hybné popudy nabyti neobyčejné síly, tlačiti se do vědomí, stavěti se do opposice proti představám chtěným, voleným, ba mohou nabyti i převahy nad nimi. Člověk chorý nechápe, že jeho duševní orgán sám automaticky může představy osnovati, a připisuje vznik mimovolných a neuvědoměle vytvořených myšlének a snah vlivům cizím. Komu je přičítá, závisí na jeho vychování a vzdělání. Člověk obmezený na pojmy náboženské vykládá si vlivy ty způsobem nadpřirozeným. Člověk obeznalejší v přírodovědeckých pojmech dospěje k názoru, že neznámí činitelé, na př. tajní nepřátelé pomocí elektrických, do dálky působících strojů vyrábějí v jeho hlavě myšlénky proti jeho vůli. Proto d. za nynějších dob jest úkazem méně častým, nežli někdy bývala. Mam ďábelské posedlosti dnes jest nahrazován bludnými představami jiného obsahu. Kfr.
PD old 70