Ottův slovník naučný/Daemonologie

Ottův slovník naučný
Daemonolatrie	Daemonologie	Daemonomagie

Údaje o textu
Titulek:	Daemonologie
Autor:	František Krejčí
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 850–851. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Démonologie

Daemonologie jest učení o daemonech v tom smyslu asi jako theologie jest učení o bozích, tedy uspořádání, systemisování představ o daemonech. Táž snaha kněží, aby soustředili v zájmu vlastním veškeren kultus na boha, jehož služebníky a důvěrníky se býti pravili, která vedla k různým genesím a theogoniím, vedla také k d-ii tam, kde víra v duchy byla u lidu příliš mocná, tak že volnému vniknutí pokročilejšího učení kněžského byla na závadu. Jest tedy d. jen výsledkem spekulace kněžské, a nalézáme ji, kde vlivem kněží prostonárodní vývoj byl přerušen a omezen, totiž v národech theokratických, jako u Semitů. Chaldejští kněží třídili daemony dle míst. Zarathustra rozdělil je na dobré a zlé a podřídil ony Ahuramazdovi, zahrnuv v ně i staroíránské bohy, a tyto Angromainjovi, načež je třídil zase dále (jasatové, ameša spenta, fraváše, dévové, drudžové, pairikové atd.). Velkého vypěstění došla d. u národa židovského. Už v Genesi mluví se o zástupech andělův; avšak učení o nich vzniklo teprve, když v zajetí seznámili se Židé s mythologiemi národů sousedních, a pak se udržovalo stále až v kabbálismu, rabbinismu, gnosticismu dostoupilo vrcholu. V řecké mythologii udržovala se sice víra v duchy stále, ale jen jako pověra, a nebyla nikdy systemisována. Za to objevuje se ve spekulaci filosofické od Empedoklea počínajíc, jenž ji přejal z podání lidu, jakož filosofové rádi k názorům prostonárodním se utíkali, až po novoplatonismus, kde stýkají se vlivy křesťanské s východní d-ií. — Nejnověji nazval O. Gruppe (Griech. Culte atd.) stoupence směru Mannhardtova daemonologisty a jejich theorii d-ií, kteréž názvy sem tam se ujímají (viz Daemonismus). Kčí.