Ottův slovník naučný/Dědina
Ottův slovník naučný | ||
Dedikace | Dědina | Dědina (ves) |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Dědina |
Autor: | Jan Jaromír Hanel |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 146. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Dědina, původně veškeren majetek, který se určité osobě dostal dědictvím od předků jejích, tedy statek zděděný, bonum paternum, b. aviaticum (u starých Čechů hereditas). Poněvadž však okolnost zdědění v první řadě u nemovitosti, zejm. u pozemků hospodářských patrna byla i snadno dokázati se mohla, kdežto u svrchků, z ruky v ruku přecházejících okolnost faktického ovládání věci i ve právu rozhodovala, zúžil se význam pojmu d. záhy na statek zděděný nemovitý, tedy hospodářství s příslušejícím k němu polem i dvorem – rura paterna. V témž smyslu užívá se v polštině slova dziedzina, v jaz. srbsk., chorv. a slov. baština. – Dále vzhledem k tomu, že u národů slovanských za dob, kdy u nich řády rodové byly v platnosti, celé rody bydlily uprostřed zděděných svých pozemků, nazýván též souhrn všech témuž rodu náležejících pozemků hospodářských s příslušnými k nim staveními obytnými i hospodářskými dědinou. Výraz ten pak uvolněním svazku rodového pozbyl původního svého významu genealogického i zbyl pouze význam místní vesnické obce, v jakém se dosud užívá výrazu d. hlavně na Moravě i v Polsku. –l.