Common law [khom’nló], obecné právo, v Anglii obyčejové, hlavně starší právo zemské naproti novějšímu právu zákonnému (statuta) a slušnosti (equity). Prameny jeho jsou právní sbírky (leges) anglosaské a normanské, královské assizae (konstituce vydané králem po úradě s magnáty země), charty (jednostranná královská stvrzení nebo prohlášení platného práva, legis terrae, jako na př. Magna charta z r. 1215), právní obyčeje, obchodní zvyky, sbírky rozhodnutí soudních, právní knihy, částečně též i římské a kanonické právo, pokud do anglického práva vniklo. Statuty (statute law, zákonné právo) počínají dle běžného náhledu teprve od statutů Mertonových (statuta č. provisiones de Merton, 1235). Právo obyčejové a všeobecné zvyky právní, pokud nebyly změněny nebo zatlačeny právem zákonným (statutovým), někdy i zvyky místní (na příklad dědické právo „gavelkind“ v Kentu a j.) náležejí ke c. l. Dle běžné zásady právní mají tyto obyčeje právní býti takové, „where of the memory of man runneth not the contrary“, t. j. které platily od dob Richarda I. Ve skutečnosti ovšem jest málo takového práva, jež by se od těch dob buď zákonodárnou cestou nebo soudní praxí nebylo změnilo. Jinak dokazují se právní obyčeje svědky nebo listinami. Soudní praxí byl starší c. l. pozvolnu přizpůsobován novým poměrům a na nové případy rozšiřován (t. zv. judge made-law). Nálezy soudní mají sice deklaratorní ráz, přidržují-li se však stále týchže zásad právních, požívají veliké autority. Nižší soudy (nikoliv souřadné soudy) jsou jimi vázány. Soud může se odchýliti od svých dřívějších souhlasných nálezů jen z toho důvodu, že jeho dosavadní výklad práva byl mylný. Nálezy domu lordů (sněmovny panské), jakožto nejvyššího soudu, mohou změněny býti jen cestou zákona. Sbírky případů praktických a zásad nálezů soudních (zvaných reports), sdělané angl. právníky starší doby (Coke, Littleton, Bacon, Yelverton, Saunders a j.) a v době novější úředně (redakcí Councilu of Law Reporting) i soukromě (v Law Journal, Lav Times, Solicitors Journal) pořádané, jsou bohatým zdrojem pro c. l. Totéž platí o právních knihách (institutes), z nichž některé, ač jsou pracemi soukromými, požívají autority zákona (Glanville, Bracton, Littleton, Coke, Blackstone a j.). Římské a kanonické právo stalo se jednak některými pojmy svými součástí c. l-u, jednak platí do jisté míry při některých soudech námořních a církevních (Maritime and Ecclesiastical Courts). – C. l. objímá velký obor práva soukromého, obchodního, trestního, ústavního a správního i mezinárodního. Také organisace soudův i soudní řízení spočívá na něm. Soudy anglické rozdělovaly se na soudy práva obecného (Courts of C. l.) a soudy práva slušného (Courts of Equity), kterýžto rozdíl byl novějšími opravami soudnictví setřen, avšak dosud trvá. Od doby ustáleného zákonodárství parlamentem (Eduard I.) ustupoval c. l. ovšem právu zákonnému, jemuž nyní jest podřaděn. Poněvadž pak nebyl nikdy kodifikován, jest platnost jeho často sporna. – C. l. jest taktéž základem práva ve Spojených Obcích severoamerických jakožto právo někdy země mateřské. Rozsah jeho platnosti, jakož i doba (normální rok), do které závaznost práva anglického se uznává, jest v různých státech různý. Z valné části byl tu c. l. změněn novějším zákonodárstvím. Srv. Anglie: Právo, Britannie Veliká, ústava, III. soudnictví. K literatuře tam uvedené dodáni buďtež: Holmes, The C. l. (Boston, 1881); H. Broom, The Philosophy of C. l. (Londýn, 1883). Tkl.
PD old 70