Ottův slovník naučný/Clam (šlechtický rod)

Ottův slovník naučný
Clam	Clam (šlechtický rod)	Clamart

Údaje o textu
Titulek:	Clam (šlechtický rod)
Autor:	Václav Beneš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 426–429. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Clam-Gallasové, Martinicové a Clam-Martinicové, Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, Richard Clam-Martinic, Kristián Filip Clam-Gallas.

Clam [kl-], hraběcí rod rakouský, pocházející z Korutanska, slul původně Perger von Höchenperg, podlé hradu svého Höchenperka nedaleko Celovce. Krištof Perger (†1534) zakoupil r. 1524 od hraběte Hardecka hrad a statek Clam v Horních Rakousích, pravnuk jeho Jan Bohumír (*1598-†1673) povýšen jest r. 1655 se všemi bratry a strýci do dědičného stavu svobodných pánův, a od té doby psal se celý rod veskrze »von Clam«. Pravnuk Jana Bohumíra Jan Krištof (*1702-†1798), který po udatné službě vojenské, jako plukovník a cís. tajný rada usadil se v Čechách a vymohl si tam (1757) inkolát i zakoupil si Dětenice, Osenice a Mcely, byl r. 1759 povýšen do stavu hraběcího spolu s mladšími bratry svými a se syny po starším bratrovi Ferdinandu Josefovi. Vnukem tohoto Ferdinanda Josefa, Karlem Josefem a synem zmíněného Jana Krištofa, hraběte z C-u, Kristiánem Filipem rozrodil se rod hrabat z C-mu na dvě větve: větev hrabat C-ů z Martinic a hrabat C.-Gallasů.

I. C.-Martinic Karel Josef hrabě C., svobodný pán z Höchenberka a na C-u v Horních Rakousích (*1760-†1826). Byl radou zemského soudu v Praze. R. 1791 podal ruku svoji v Břevnově Marii Anně, pozůstalé dceři Františka Karla, posledního hrab. z Martinic (†1789) a s přivolením cís. Františka II. (1792) přijal ke svému rodinnému jménu jméno a erb rodu z M., obdržev s chotí svojí i starodávné sídlo hrabat z M., Smečno s panstvím smečenským a slanským. Český inkolát udělen mu 9. listop. 1792. R. 1805 jmenován skutečným tajným radou, r. 1809 vstoupil do české legie arciknížete Karla a stal se poručíkem. V l. 1820-24 byl nejvyšším komořím ve království Českém. Pozůstalá vdova Marie Anna, s níž rod Bořitů z M. i po přeslici vyhynul, zemřela 1. dubna 1832 na Smečně. Ze šesti dítek byla Anna hrab. z C.-M. (*1802) za snoubena Augustu svobod. pánu Stillfriedovi z Ratenic, c. k. komořímu a polnímu podmaršálku; Aloisia, hr. z C.-M. (*1803-†1878) dána do ústavu šlechtičen u sv. Andělů v Novém městě pražském; Albrecht (*1796-†1866) byl cís. král. komořím a rytmistrem, jakož i komturem řádu Maltezského v Měcholupech; Jindřich (*1794-†1814) sloužil v císařském vojště. Nejstaršímu Karlu Janu Nep. postoupila matka Marie Anna ještě před smrtí (1830) panství smečenské a slanské. Týž narodil se 23. května 1792, studoval práva na universitě pražské, ale r. 1809 obrátil se k vojenské dráze, načež roku následujícího jmenován byl c. k. komořím. Roku 1812 stal se pobočníkem generála, později polního maršálka, knížete Karla Filipa ze Schwarzenberka a v l. 1812-15 provázel ho do Polska, Němec a Francie. Roku 1824 jako plukovník přidělen byl princi Hesskému na jeho poslání do Ruska. Po smrti císaře Františka vyvolil ho císař Ferdinand I. za svého gener. pobočníka a brzy na to svěřeno mu vedení vojenského oboru ve státní radě. Úřad tento zastával velmi svědomitě a když měl se státi státním ministrem, zachvátila ho smrť 29. ledna 1840. Pochován na Smečně, a oplakáván od poddaných, jimž byl laskavým pánem a dobrodincem. Chotí jeho byla od r. 1821 Selina Meade Quilfortova, dcera anglického lorda Clan Williamsa. Z manželství toho byly děti: Jindřich Jaroslav, Richard, Karolina, Marie, Isolda a Marie Selina. - Karolina provdala se r. 1847 za hrab. Lva Thuna z Hohenšteina, později ministra kultu a vyučování, Marie zasnoubena r. 1849 hraběti Hugonovi z Nostic-Rhieneku na Slabcích. Isolda a Marie † v nejútlejším věku. Krc. red.^{[red 1]}

Ve vladařství domu Smečenského následoval Jindřich Jaroslav, hrabě C.-M. svob. pán z Höchenberka, pán na Smečně. Slaném, majitel statků Clamu, Aussernsteina a Arbingu v Horních Rakousích (*15. června 1826 ve Sv. Juru v Uhrách-†5. čna 1887 v Praze). Byv pro státní službu vychován, započal roku 1848 úřadnickou karriéru. Po zřízení nových úřadů stal se okr. hejtmanem na Mělníce a úřadoval i při hlavní vyvazovací kommissi v Čechách. R. 1853 stal se místodržitelským radou v Budíně, později presidentem zemské vlády pro západní Halič v Krakově. R. 1859 vystoupil poprvé publicisticky u veřejnost vydav spis politický, kterým se jako znalec historického vývoje Rakouska zastával samosprávy jednotlivých zemí. Když po vojně roku 1859 připravována změna ve vnitřní politice, byl jme-nován mezi kandidáty ministerstva vnitra. Vystoupiv zatím ze státní služby odebral se na své statky. R. 1860 povolán do rozšířené říšské rady, i vystupoval v ní jako horlivý zastánce historickopolitické individuality království Českého, osvědčil skvělé řečnické nadání a položil tu základ k utvoření parlamentární strany federalistické. Říjnový diplom r. 1860, vydaný na základě rokování rozšířené říšské rady, nevyhovoval sice ve všem názorům jeho, ale mohl se státi počátkem šťastnějšího rozvoje autonomistického směru, kdyby nebyl v prosinci 1860 býval povolán k státnímu veslu Schmerling, který v únoru 1861 proklamoval ústavu únorovou. C.-M. vydal s 31 konservativními velkostatkáři, kteří na starém stavovském sněmu českém měli právo zasedati, 10. dubna 1861 osvědčení, ve kterém prohlásili, že z jejich účastenství v novém sněmu nelze odvozovati ničeho, co by bylo na újmu zaručeným právům a svobodě, jakož i právní kontinuitě království Českého. Totéž stanovisko zaujímal pak v nové říšské radě, kterou však již r. 1862 opustil, načež i ostatní autonomističtí poslancové z ní vystoupili. Na to publicisticky, rázně a důsledně hájil ve »Vaterlandu«, který r. 1860 se svým švakrem hrab. Lvem Thunem založil, federalistické stanovisko své a bojoval proti únorové ústavě. Totéž činil na sněmu českém. R. 1865 padla Schmerlingova soustava vládní, hrabě R. Belcredi byl povolán k řízení státu a tehda zasvitla naděje, že směr samosprávný v Rakousku zvítězí. Po nových volbách do sněmu českého, při nichž konservativní strana zvítězila, sešel se nový sněm a 19. a 20. března 1866 rokováno o opravě volebního řádu. C.-M. byl zpravodajem a navrhl, aby sněm o opravě nejednal, nýbrž aby zaslal adresu císaři a králi, ve které se měla žádati iniciativa Jeho Veličenstva, jak co se tkne volebního řádu, tak i v příčině státoprávního vyrovnání. Návrh C.-M-ův přijat. Vojna rakouskopruská překazila další jednání. Po vojně 18. února 1867 sešel se sněm znova, ale za změněných politických poměrův, a byl vyzván, vykonati toliko volby do říšské rady, což na návrh C.-M-ův bylo 156 proti 76 hlasům zamítnuto. Na to zřízen dualismus v Rakousku a povolána vláda Karla Auersperka, Giskry a Herbsta. Při volbách do sněmu českého, za nejtěžšího nátlaku z Vídně provedených, zvoleni centralisté 209 proti 180 hlasům. C.-M. a jeho političtí přátelé ze sněmu vyloučeni, a národní poslanci čeští za města a obce venkovské vydavše deklaraci podepsanou 81 poslanci, opustili taktéž sněm. V následujících dvou létech působil C.-M. hlavně k tomu, aby svému politickému programu zjednal přátel v alpských zemích, a ovoce jeho práce uzrálo, když po pádu Hasnerova kabinetu 12. dubna 1870 povolán byl k vládě Potocki, neboť při tehdejších volbách do sněmů zemských zvolen značný počet autonomních poslanců ve Štýrsku, Horních Rakousích a Tyrolsku. V květnu 1870 započal Potocki vyjednávati s vůdci čes. národ. strany a s C.-M-em, a 18. května přistoupila konservativní šlechta k deklaraci. Při nových volbách na sněm 25. srp. zvítězila konservativní šlechta, sněm svolán na 30. srpen a zahájen byv císařským poselstvím, usnesl se o adresse, kterou sepsal C.-M., a ve které se žádalo za provedení českého státního práva. Vyrovnávací akce pokračovala. Po odstoupení Potockého přišlo Hohenwartovo ministerstvo a reskriptem ze dne 12. září 1871 svolán sněm český, aby o zákonech vyrovnávacích se usnesl. C.-M. byl v něm zpravodajem výboru: 1. pro osnovu zákona k ochraně rovného práva české a německé národnosti v království Českém; 2. pro opravu volebního řádu; 3. pro fundamentální články a 4. pro osnovu adressy k císaři a králi. Ale uprostřed prací sněmovních nastal ve Vídni obrat, kterým vše zmařeno. Při nových volbách na sněm český zvítězila na velkostatcích pomocí pověstného chabrusu strana německoliberální. Po zavedení přímých voleb do říšské rady zvolen C.-M. do říšské rady za skupinu měst: Slané, Louny, Velvary, Kladno, Rakovník, Nové Strašecí a Unhošt. Národ český ocitnul se znova v trpném odporu, který potrval až do r. 1879. Teprve r. 1879 vstoupil C.-M. opět s ostatními poslanci českými do říšské rady, 29. řijna 1879 měl ve sněmovně poslanců první řeč, ve které ohražoval se proti domněnce, že slibem, že zachovávati bude státní základní zákony, uchýlil se snad od svého právního přesvědčení. Rozvíjel pak neunavnou činnost jako zpravodaj o rozpočtu ve výborech i v plném parlamentu a jako člen výkonného výboru parlamentární pravice. Když pak 17. srpna 1883 zvítězila konservativní šlechta při volbách na sněm český, i tam působil horlivě. Podal návrh na zavedení druhého jazyka zemského jako povinného předmětu na českých i německých středních školách. Ale již v té době ochuravěl, což jeho činnosti překáželo. Od r. 1885 musil častěji vyhledávati zotavení v lázních. R. 1887 se nemoc jeho zhoršila, a nenašed úlevy v různých lázních vrátil se do Prahy, kde zemřel. C.-M. byl muž neobyčejného nadání; jeho důmysl politický, vlohy řečnické, znalost správy státní a rozsáhlé vědomosti obecně jsou uznávány. Jeho vliv na šlechtu konservativní byl veliký a on to byl, jenž ji zorganisoval a udržel v jednotném šiku. Při svém státoprávním a samosprávném programu trval se železnou důsledností a nepřestal přes taktické změny po celý život usilovati o obnovení práv koruny české. V soukromém životě byl nezištný, ryzý, humanní a v pravdě rytířský charakter. K národu českému přilnul s velikou láskou a zvláště sluší uznati jeho snahy, aby mu navždy politickou součinnost šlechty konservativní v Čechách zabezpečil. Značné zásluhy získal si o museum království Českého, jehož předsedou byl od r. 1861 až do smrti své. Byl ženat od r. 1851 s hraběnkou Augustou, dcerou starohraběte Salma-Reifferscheida. Dětí neměl. Od r. 1859 byl tajným radou a od r. 1879 rytířem řádu železné koruny I. třídy.

Dědicem jeho statků, hlavou rodiny a vladařem domu Smečenského jest nyní bratr zesnulého Richard hrabě C.-M. (*12. března 1832). Sloužil v armádě, byl křídelním pobočníkem císařovým a r. 1865 jako plukovník vystoupil z armády. V politický život vstoupil 3. čna 1879, byv zvolen v kurii velkostatkářské do říšské rady. Stal se členem českého klubu na říšské radě a byl roku 1883 zvolen prvním místopředsedou sněmovny poslanců. Roku 1884 jmenován tajným radou. Také na sněmu českém jest zvolen za kurii velkostatkářskou. Od té duby, co bratr jeho pro chorobu svou byl nucen zdržovati se politické činnosti a po smrti jeho zaujal vůdčí postavení mezi konservativními velkostatkáři v Čechách. Byl předsedou rozpočtového výboru a členem výboru pro studium jazykové otázky, dále náměstkem předsedy českého klubu na říšské radě a členem výkonného komitétu pravice. R. 1889 povolán za doživotního člena sněmovny panské. Jako zesnulý bratr jeho jest upřímným podporovatelem samosprávných a státoprávních snah národa českého. Ženat jest s Louisou roz. hrab. z Bombellesu. Z manželství toho pocházejí Markéta, dáma tereziánského ústavu šlechtičen na Hradčanech, Jindřich, Bohumír a Marie. BŠ.

Znak hrabat z C.-M. jest štít rozpoltěný; pravá polovice, znak hrabat z C-u, jest rozčtvrcena a opatřena štítkem, znakem vymřelé (v XVI. stol.) rodiny Polchingerů, po nichž rod z C-u dědil; štítek korunovaný má ve zlatém poli na stříbrné, třikráte rozeklané skále nahou postavu dívčí, prostovlasou se zeleným věncem na hlavě, s parohy v pravici, levice opřena jest o bok; 1. a 3. pole vlastního znaku jest na pravo rozkrojeno, barvy černé a bílé, 2. a 4. pole má ve zlatém poli černošedou kočku ve skoku; levá polovice jest znak pánů z M. (v. t.); štít korunován jest korunou hraběcí, v klenotu uprostřed jest černý orel s náprsním štítkem, v němž písmeno F, po stranách jsou 2 a 2 helmy, z nichž 1. v pravo má v klenotu křídlo běločerné, 2. dívčí postavu Polchingerů, 3. klenot pánů z M., 4. pak černošedou kočku; přikryvadla černobílá, strážci štítu zlatí nohové (viz vyobr. č. 852).

II. C.-GallasKristián Filip, hr. z C-u, zdědil r. 1757 a 1759 bohaté statky v Čechách po svém strýci hraběti Gallasovi, přijav zároveň jeho erb i jméno, a zůstavil syna Kristiána Krištofa C.-G-a (*1770-†1838), kterýž byl nejvyšším maršálkem království Českého, předsedou společnosti vlasteneckých přátel umění, proslul štědrým podporováním umění a dobročinností a sám pilně kresbou i malbou se zanášel. Eduard hrabě C.-G., syn předešlého, rak. generál (*1805 v Praze-†1891 ve Vídni), vstoupil r. 1823 do vojska, byl r. 1839 již plukovníkem, r. 1846 stal se generalmajorem, kryl r. 1848 ústup rakouského vojska z Milána a vyznamenal se potom u Montanary, St. Lucie, Goita, Vicenze, Custozzy a na výpravě do Piemontu, tak že odměněn kommandérským křížem řádu Leopoldova i řádem Marie Terezie. Povýšen byv za polního podmaršálka, vypraven jest s armádním sborem do Sedmihradska, osadil tam Brašov, porazil uherské vojsko pod Bemem u Sepsi St. György i Kászon-Ujfalu, odzbrojil Szekely a držel potom celé území jejich na uzdě. Po skončeném povstání stal se r. 1850 sborovým velitelem ve Vídni a potom v Čechách, kteréžto místo zastával do r. 1866, byv mezitím r. 1861 jmenován generálem jízdy a r. 1865 nejvyšším hofmistrem císařovým. Ve válce r. 1859 bojoval u Magenty a Solferina proti sboru Mac-Mahonovu, ale neměl již dřívějšího štěstí; za války pruskorakouské měl úlohu, zadržeti postup pruské armády labské pod Herwarthem z Bittenfelda a armády prince Bedřicha Karla, avšak následkem chyb taktických i chybných rozkazů z hlavního stanu byl rychle za sebou poražen u Hodkovic, Kuřích Vod, Podolí, Mnichova Hradiště, Kosti a Jičína, načež zbaven jest velení a postaven před vojenský soud, kterýž však ho uznal za nevinna. C. vystoupil na to z armády a žil na svých statcích v Čechách. R. 1861 povolán byl též za doživotního člena do panské sněmovny, kdež náležel ke straně střední. Hlavou rodiny této jest nyní hrabě František (*1854). - Znak hrabat C.-G-ů jest štít rozčtvrcený se štítkem Polchingerů zmíněným výše; pravá polovice štítu jest znak hrabat G-ů, v levé polovici neúplný znak rodu z C-u; v 1. poli zlatém černá orlice se zlatou korunou, ve 2. poli zlatém černošedá kočka ve skoku, ve 3. modrém poli jest zlatý pás, 4. pole jest černobílé, na pravo rozkrojené; nad štítem koruna hraběcí a nad ní 4 helmy, z nichž první má v klenotu černou orlici, hledící na levo mezi 2 křídly zlatomodrými, druhý dívčí postavu Polchingerů, třetí černošedou kočku, čtvrtý 10 praporců střídavě červených a bílých; pokryvadla zlatomodrá, strážci štítu jsou černé orlice stojící na zlaté stuze (viz vyobr. č. 853.).

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. ??, kráceno redakcí?