Ottův slovník naučný/Chelčický

Ottův slovník naučný
Chelčice	Chelčický	Chełchowski

Údaje o textu
Titulek:	Chelčický
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 126. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Petr Chelčický

Chelčický Petr, jeden z nejznamenitějších myslitelů a zároveň z nejzajímavějších postav českých XV. stol. S touto důležitostí jeho však zprávy o něm zachované nejsou v náležitém poměru. Biograf mnohdy jen negativně může postupovati, že ta neb ona zpráva o něm není pravdivá, aniž jest možno vyvrácenou hypothesu nahraditi faktem nějakým. Nevíme určitě, ani kde, ani kdy se narodil. Ves Chelčice (blíže Vodňan), jeho pozdější sídlo, nelze přece jen se vší určitostí také za rodiště jeho pokládati a též jeho narození lze jen přibližně položiti do posl. dvacetiletí XIV. stol. První bezpečná zpráva o něm dochází nás z jeho pobytu v Praze, kam poč. XV. stol., snad brzo po r. 1410, zavítal. A již při této zprávě objevuje se nám Ch., jako později vždycky, jakožto člověk svérázný, samostatný, který nevzdává se nároku na volný úsudek a přijímaje poučení i od protivníka neváhá také vysloviti mínění odchylné od názoru svého učitele. Účel jeho návštěvy v Praze spojuje ho s celou českou reformací, východisko jejich jest společné; jest i více jiných pojítek, jež Ch-kého k ní přiřaďují, ač další vývoj béře se u Ch-kého cestou vlastní, odchylnou ode všech, kterými vývoj náboženského hnutí českého se ubíral, i od Husovy, nad něhož i jako myslitel vůbec vyniká. Nebyla to universita, jež Ch-kého do Prahy lákala. Neznaje latinského jazyka nemohl býti ani členem university, tím méně knězem. Co Ch-kého do Prahy přivedlo a v čem také souvisí se starším reformním hnutím českým, bylo ono veliké duševní proudění směřující k nápravě církve a života vůbec, které již od tolika let myslemi lidu českého zmítalo a jehož hlavním východiskem tou dobou byla kaple Betlémská. Jako někdy Štítný do Milíčova Jerusalema, tak později Ch. cnvátal do Betléma. Kdy však do Prahy přišel, nelze určitě stanoviti. Zdá se, že i s Husem byl osobně znám, a dle toho bývá příchod jeho do Prahy kladen do prvních let 2. desítiletí XV. stol. Ale zmínka o této osobní známosti není přece zcela určitá, a i kdyby byla, není ještě nutno domnívati se, že v Praze bez přetržení zůstal až do doby, kdy dostává se nám určitějších zpráv. Snad, jak řečeno, také s Husem, ale jistě s Martinem z Volyně, Jakoubkem a jinými z jeho přívrženců záhy se seznámil a známost tato stala se mu náhradou za univ. síně, k nimž mu neznalost latiny přístup zamezovala. Jejich prostřednictvím seznamoval se se spisy, jimž v dějinách hnutí náboženského tak veliká úloha připadla, od nich poučen byl o podstatě názorů Wiklifových, oni většinou opatřovali mu knihy a výpisy, které ho provázely na cestě k domovu, zde položen byl základ, na němž Ch. dále samostatně se vyvíjel. O tom již v těchto prvních stycích lze důkaz nalézti. Mezi mistry, u nichž Ch. poučení hledal a nacházel, byl i M. Jan Protiva z Nové vsi, někdy předchůdce Husův v Betlémě, potom zuřivý jeho odpůrce. Dle toho snad bylo by třeba návštěvu Ch-kého v Praze klásti aspoň před r. 1408. Ale i pak charakteristickým pro Ch-kého zůstává, že neostýchal se dovolávati se i později zásad výslovného protivníka Husova, pokud s nimi souhlasil. A ještě určitěji uvedená vlastnost Ch-kého vystupuje na jevo v první spolehlivé zprávě, jíž o něm nabýváme a jež se táhne k r. 1419. Náboženské hnutí české tou dobou ve většině svých přívrženců prochází jistou fasí, kterou nazýváme chiliasmus, jemuž připadl značný vliv na vývoj bouří husitských. Lid obecný očekává příští ideální říši Boží na zemi, v niž každému dostane se daru, aby sám mohl vésti život dokonalý; nešlechetní budou zničeni zázrakem. A v téže době »nešlechetní« již hlásají kříž proti českým kacířům. Jest v tom jistě zásluha, která nad to svědčí o značné politické prozíravosti, že mužové v čele lidu stojící dovedli této jeho duševní disposice, která snadno zvrátiti se mohla v neplodné blouznění, užíti k vychování vojska, jemuž nadšení dodávalo téměř nepřemožitelnosti; jeť třeba budoucí blaženosti netoliko vyčkávati, nýbrž k jejímu příští i přispívati hubením a ničením nešlechetných. Jest zásluhou těchto mužů, že shromažďující se vojsko křižácké nenalezlo české kacíře nepřipravené, třeba jejich jednání nebylo v souhlase s míněním university nedávno teprv za rozhodčí instanci uznané. Dobré zdání mistrů dovolovalo válku jen obrannou a i tu ne bez omezení. Bylo třeba teprve hrdé příkrosti Sigmundovyv Kutné Hoře, aby nutnost odporu všeobecně byla přijata. Ale vedle uvedeného, názorům mistrů odporujícího mínění vyskytl se i jiný projev nesouhlasu s mistry, z úst Ch-kého. Nepochybně brzy po zmměném dobrém zdání Ch. setkal a utkal se s Jakoubkem v jeho bytě. Jemu ani tak s omezením připouštěná dovolenost války nestačila. Vycházeje z přikázání »Nezabiješ« zamítal každou válku. Křesťanu není dovoleno prolévati krev bližního. Sotva lze popírati, že v té příčině na Ch-kého jistou měrou chiliasmus působil. Je-li tomu tak, historie tím více obdivovati se bude zásluze těch, jimiž do těchto kolejí se dostal, ačkoli přiznává, že éthicky výše stojí názor Petrův. To hluboké a charakteristické pojetí křesťanské lásky nemůže nepůsobiti dojmem velkolepým. Ale i když přítomnost ukazovala názor lidových vůdců jako prakticky nejsprávnější, Ch. nevzdal se mínění svého. Rušivé a přece zase velebné ozval se jeho hlas do nadšené oslavy vítězství vyšehradského, po němž s Jakoubkem a Martinkem Houskou znovu se dostal v rozepři o dovolenosti války. S Jakoubkem bylo to asi setkání poslední, neboť Ch. brzo potom r. 1420 opustiv Prahu odebral se do Chelčic. S Martínkem měl se zde ještě jednou setkati, aby mu dal na jevo nesouhlas svůj v jiné otázce, v níž základ pro své mínění odnesl si z Prahy — z Wiklifa.

Byla to otázka transsubstanciace. Jest známo, že Hus v této příčině, třeba snad ne vždy, ale jistě ve známých spisech svých i na koncilu zůstával věren učení církevnímu zamítaje mínění Wiklifovo. Duši Ch-kého právě zase toto učení Wiklifovo, jisté rozumovému uvažování pochopitelnější, upoutalo úplně. Již rozum Štítného nacházel někdy v tomto učení zálibu, ale konečné přece autorita církve zvítězila. Ch-kého tato autorita zdržeti nemohla. Co rozumem poznával a proč i v písmě doklady nacházel, k tomu přidal se bez výhrad a tak věřil s Wiklifem, že Kristus sice skutečně ve svátosti jest přítomen (realis praesentia), podstata chleba však že se nemění (remanentia panis). Ale mínění loto nebylo nejradikálnějším názorem o svátosti oltářní, který se v Čechách objevil. Nebylo neznámo a také ne bez přívrženců učení, které prý po cizincích, kteří je sem vnesli, nazýváno pikhartským a které nevěřilo ani v onu realis praesentia, pokládajíc chléb a víno za pouhé znamení těla a krve Kristovy. Byl to právě kněz Martínek Húska (Loquis), který k tomuto učení se znal, nahrazuje již i přijímání svátosti starokřesťanskými agapami. Nepochybně v Chelčicích navštívil Petra, když po velikých sporech s ostatními kněžími r. 1421 z Tábora s přívrženci svými byl vypuzen. A v téže asi době vyhledával styky s Ch-m hlavní protivník Martínkův na Táboře, jenž spolu s Janem Němcem Žateckým formuloval táborské učení o eucharistii, třetí z učení, jemuž na delší dobu značný počet přívrženců měl připadnouti. Táborskému učení po zamítnuti transsubstanciace ani skutečná přítomnost (realis praesentia) Kristova ve svátosti nezdála se udržitelnou. Ani jim nejsou chléb a víno více než znameními, Kristus v nich není přítomen osobně, ale působí v nich svou milostí. Mikuláš z Pelhřimova, Biskupec, sám Ch-kého požádal o rozmluvu na hrázi rybníka blíže Vodňan, aby se ho otázal, jaké zprávy má o učeni jejich. Výsledek rozmluvy, jíž se vedle Biskupce i kněz Lukáš účastnil, Petra uspokojil a naplnil přesvědčením, že Táboři správné věří. Ani výsledek druhé rozmluvy, konané po delším čase, nebyl jiný a Ch. sám požádal Mikuláše, aby mu názory své podal také písemně. Mikuláš vyhověl a sám Ch-kému výklad odevzdal, jemuž se pak prostřednictvím přátel dostalo i jiných spisů Biskupcových a jeho přívrženců. V nich však nalezl Ch. některé odpory s názory v rozmluvách pronášenými. I vyložil, v čem nesouhlasí, zvláštním spisem. Když však Mikuláš vytýkal mu také, jak se zdá, že lstně na něm písemné vyjádření vylákal, odpověděl Ch. znova. Tak vznikl nejstarší ze zachovaných spisů Replika proti Mikuláši Bískupci Táborskému, vzniklá kol. r. 1424. V ní Ch., dotýkaje se různých názorů o eucharistii, polemisuje zejména s míněním Biskupcovýra a Jana Němce, jako by Kristus vstoupiv na nebesa a sedě na pravici otcové nemohl současně býti též osobně přítomen ve svátosti, a odůvodňuje proti tomu výše zmíněný názor svůj, vlastně Wiklifův, kteréhož theologa se několikráte výslovně dovolává. Replika znamená úplný rozchod Ch-kého s kněžími táborskými, kteří mu po odchodu z Prahy nejblíže stáli; některé z pozdějších spisů tento rozchod jenom dokumentují. K těm náleží polemický spis O trojím lidu (či snad O moci), v němž Ch. obrací se proti dělení církve na kněží, stát a lid, jež u Táborů z Wiklifského základu se vyvinulo.

V dlouholetém válečném hlomozu bouří husitských umlkají i téměř všechny hlasy o Petrovi. Působení jeho omezovalo se na nedaleké okolí, kde názory jeho snad dosti záhy nabývaly přívrženců, šíříce se zponenáhlu také po bližších nebo i vzdálenějších místech. Nebyla to nějaká zvláštní nová společnost nebo sekta náboženská, nýbrž jen skupina zbožných lidí bez jakékoliv organisace, kteří Ch-kému důvěřovali a jimž slova jeho podávala více útěchy, než jim jejich kněží mohli poskytnouti. Jedním z nejhorlivějších, kdo s Ch-m ve styku stáli, jmenuje se Jan Kolář z Vitanovic u Ml. Vožice, jehož přičiněním později spisy Ch-kého hlavně dostávaly se v širší známost. Teprve po skončení bouří husitských znovu ozývá se nám svojí Postillou čili Knihou výkladuov ve čtenie nedělní. Byla napsána někdy po r. 1434. Co ho pohnulo k sepsání, pověděl v ní Ch. sám. Nenáležeje k žádné z existujících stran, tím spíše mohl viděti vady a nedostatky všech, jichž ovšem nescházelo, ač Ch-kému strannickost začasté zrak i zbystřovala i zatemňovala. Ale zejména pociťoval — a v té příčině jisté nebyl sám — nedostatek »věrných kněží«, kteří by lid vésti chtěli správnou cestou, anebo kdyby chtěli, také k tomu způsobilost měli. Za tím účelem složil svoji Postillu, aby poskytla lidu, čeho mu nedávala ústní kázání věrných kněží, poněvadž jich nebylo. V tomto největším ze spisů svých Ch. v podstatě vyložil náboženské přesvědčení své, ovšem, jak přirozeno, ne všude stejně obsažně. Ale mnohé z jeho pozdějších traktátů v základní myšlénce lze redukovati na Postillu, v níž také různými poznámkami, že »ještě ta řeč není vyprázdněna« nebo že mnohých věcí se dotknouti bylo by užitečno a pod., byly takořka ohlášeny. Do této skupiny zařaditi dlužno Výklad na 20. kapitolu sv. Matouše o dělnících na vinici přijatých, Řeč na pašije sv. Jana, Řeč sv. Pavla o starém člověku a k nim také druží se po Postille nejobjemnější dílo Ch-kého Sieť viery. Ještě při spisování Postilly nepokládal se Ch. za způsobilého, aby o těžké otázce, jíž »Síť« jest věnována, obšírněji se rozhovořil. Ale během času uznal přece za dobré přikročiti k tomu a tak vznikla snad v létech bezkráloví po smrti Albrechtově (1440—1443) »Síť víry«, v níž Ch. nejobšírněji vyložil své názory o poměru moci duchovní a světské, čili konkrétněji o poměru církve ke státu, názory odmítavé, které v podstatě vystihuje legenda ve středověku obecně přijímaná o jedu za papeže Sylvestra do církve vlitém. Časově, v témže asi období vznikše, s uvedeným spisem souvisí i některé jiné traktáty, jež mají společné východisko, výklad epištol sv. Jana, jež jednají O trestáni srdce, O rozeznání duchuov problud a O Antikristových poznáních. Do doby bezkráloví pak také vznikem svým se hlásí Zpráva o svátostech již k předešlým vedle blízkého data pojí i jiná společná vlastnost, četnější polemické narážky na názory pražských mistrů, tak že zároveň takořka razí dráhu traktátům pozdějším.

Ačkoli Ch. zátiší svého snad ani neopouštěl, nezůstal přece i mimo kruh svého působiště neznám. Zejména Praha, nevíme zda prostřednictvím starších, nepřerušených styků, neb prostřednictvím cizím, o něm věděla. Vypravuje se (ač v pramenu značně pozdním) o jeho setkání ku konci let třicátých s učencem theologickým, jemuž dle vlasti s Wiklifem společné, odkud do Čech přišel, dáno jméno Engliš, obecnější než jeho vlastní Petr Payne. A jistě víme, že měl styky i s mužem v dějinách českých XV. stol. nad jiné důležitým — M. Janem z Rokycan. Ale k faktu, o němž určitě víme, určité vročení zase schází. Přece však více než pravděpodobným zdá se, že setkání toto nutno položiti — ani tím ještě zvláštní přesnosti nedocházíme — do doby Rokycanova exilu v l. 1437—48. Rozhovor točil se zejména okolo thematu, proč kněží neprospívají lidu svým učením. Ch. odpovídal, že, nemajíce lásky k svému povolání, více časného zisku si hledí a tak nejen nemohou řádně působiti, nýbrž i špatným příkladem pohoršuji. Ale když Rokycana navrátil se z exilu do Prahy a ku vlivu na události veřejné, zprávy, jichž se o něm Ch-skému dostalo, nezdály se mu shodovati se s tím, o čem rozmlouvali. To asi pohnulo jej k tomu, aby zvolenému arcibiskupu listem připomenul obsah předešlých rozhovorů. Byl by to snad ten dopis, jenž dříve dle mylné poznámky v pramenu, kde se zachoval, pokládán byl za dopis Rokycanův Ch-kému. Odpověď Rokycanova Ch-kého neuspokojila a průchod nespokojenosti jeho dala Replika proti Rokycanovi. Ch. v ní nejostřeji vysvětlil rozdíly mezi názorem svým a názory ostatních stran, zejména pražské. V ní také nejvíce vyniká neohroženost, s jakou odvážil se kárati nemilá sobě mínění svých učitelů a do jisté míry předchůdců, i těch, jež nadšení lidu učinilo svatými. Jemu Matěj z Janova, Jakoubek i Hus »pili z vína kurvy veliké«, kterou míní církev, pro něho Antikristovu, otrávenou mylným učením o svátostech, očistci, přísahách, kteréhož i oni se přidrželi, tak že knihami svými pohoršili mnohých, že jich za pravé míti nemohou, naopak nenávidí jich jako pohanských, kdežto jiní tak se jimi ve vraždách utvrdili, že by ani andělu nevěřili, kdyby jinak je učil než Hus. Myšlenkově s »Replikou« úzce souvisí a jistě nedlouho po ní vznikla řada traktátů, jež známy jsou společným jménem O Šelmě a obrazu jejiem. Dle nich (zejména dle posledního) i vznik »Repliky« na dobu kolem r. 1450 určiti možno. Dle rozdělení Gollova první z nich, kratinký jenom, možno pokládati za úvod k následujícím a tedy název jeho i pro celou sbírku přijímati. Druhý z nich: Řeč a správa o těle božím některými poznámkami o Táborské nauce o eucharistii svědčí nanovo, jak Ch. s nimi úplně se rozešel, a ohlašuje takořka zakončením svým traktát hned následující O Antikristovi jenž zase ruku podává jinému, nazvanému Řeč o základu zákonů lidských. Thematu v Replice proti Rokycanovi a v následujících traktátech ostře přetřásaného neopominul pak Ch. i jinde se dotknouti. Učinil tak zejména ve dvou listech, z nichž první, ukazuje »kněžím Mikulášovi a Martinovi« zkoumání mravního stavu svěřeného stáda jakožto pramen k ocenění vlastní způsobilosti, byl zároveň podnětem listu druhému, jenž vznikl ku přání Mikulášovu a jedná o pravé kajicnosti a církevní nauce o očistci, kterou potírá. A podobné myšlénky jako všecky uvedené traktáty sleduje i neveliký Výklad na čtenie sv. Jana v prvni kapitole. Kam časově a myšlenkově traktát O rotách českých náleží, jenž jednal o náboženských stranách českých, nelze určiti. Zachovalvť se nám jen malé fragmenty, které do svého spisu Hlas strážného pojal bratr Jafet, jeden z pozdějších členů oné společnosti náboženské, která základ svůj a posilu pro své názory z Ch-kého čerpala. Bvlyť i tyto spisy Ch-kého, zvláště spis »O šelmě«, přičiněním uvedeného již Jana Koláře záhy vešly v širší známost. A jako jistě bylo mnoho těch, kteří jimi byli pohoršeni, nescházelo ani takových, kteří z nich útěchu čerpali a kteří z nich brali odvahu ke krokům, k jakým se ani družina Ch-kého — při mnohých otázkách i se svým vůdcem více v theorii než v praxi radikální — neodvažovala. Ale zásluha o to jistě větší než Petrovi připadla M. Janovi z Rokycan. Tento muž, o jehož duševní velikosti sotva může býti sporu, ale který — snad právě proto — i po všem, co o něm napsáno, zůstává hádankou, tak že těžko říci, co kdy bylo pružinou jeho činů a nemožno říci, bylo-li jí něco stále — , tento muž neobával se vložiti do rukou těch, kdo u něho poučení hledali, díla Ch-kého i ta, v nichž sám byl — a to ne vždy asi právem — ostře napadán. K jeho radě zejména seznámil se se spisy Ch-kého Br. Řehoř, tvůrce staré jednoty, který učinil na základů spisů Ch-kého krok k organisování zvláštní církevní společnosti, k němuž se Ch. sám nikdy neodvážil a odvážiti nechtěl. Tohoto posledního kroku Ch. sotva se dožil, ačkoli s Řehořem snad osobně byl znám. Zemřel asi někdy kolem r. 1460.

Učení Petra Ch-kého jako učlánkovaný, soustavný celek v žádném jeho spise podáno není, jako jest přirozeno u toho, kdo nějaké nové náboženské společnosti zakládati nechtěl. Ačkoli s církvi XV. stol. Ch. úplné se rozpadl, ač neváhal i o oprávněnosti k vykonávání funkcí kněžských vyslovovati v theorii názory nejradikálnější, v praxi zůstával vždy za theorií, novou církev nehodlal utvořiti, pokládaje sebe vždy za pravého křesťana a názory své za jediné shodné s názory prvotní neporušené církve. Tak ovsem hlásala většina odpůrců církve před ním i po něm, ale jest-li u kterého z nich, jisté bylo u Ch-kého mínění toto upřímné a málo které vyznání se v negaci všeho historického vývoje tak přiblížilo starému křesťanství a tak oddělilo od života za změněných poměrů jako názory jeho. Tato negace a co k ní positivního se připojuje pak umožňuje zároveň, podati názory jeho přehledně v jakési soustavě. Pramen, z něhož vyrostly, nebyl jediný, působilo zde mnoho prvků, jež dilem Ch. přiznává, dílem nepřiznávaje prozrazuje. Ale i při tom lze pozorovati u Ch-kého onu již častěji zmíněnou svéráznost, neodvislost ve spracování přejatých nebo lépe v následování přejímaných vzorů. Hlavním z pramenů, k nimž Ch. se přiznává, bylo živé slovo mužů, v jejichž myslích hnutí husitské se zrodilo a vyvíjelo. Vzpomíná Husa, Jakoubka, Martina a j., netají se vlivem, který naň měli, ale ani ta okolnost nemůže jich ušetřiti kritiky velmi přísné. Kritičnost jeho pak neméně se jeví v tom, že vedle jmen lidu svatých dovolává se i jmen téměř klatbou stižených, Protivy, Stanislava ze Znojma, pokud jejich reformní snahy si obliboval. A zároveň jejich prostřednictvím přímo i nepřímo působil na Ch-kého i ten, který k obratu v jejich duších tolik byl přispěl — Wiklif. I k němu jako k učiteli Ch. několikráte se hlásí, přidržuje se ho ve mnohých kusích i ve mnohých takových, kde Hus šel jinou cestou, ku př. v transsubstanciaci, v učení o svátostech. Ale ani jeho neostýchá se odříci, kde mu vlastní názor nedovoloval přisvědčiti, zejména v otázce, která Ch-kého charakterisuje a jež jest stěžejným článkem jeho víry, v negaci historického vývoji, ve svém odmítavém názoru k státu. Jest to bod, v němž se také s Protivou a jinými rozcházel a v němž zároveň, ač bez přiznání, jako také zvláště v zavrhování války a vůbec prolévání krve, prozrazuje svůj pramen. Byli to Valdenští, kteří před Petrem k blízkým tomuto mínění názorům dospěli, a sotva lze jejich vliv naň popírati. Ale zároveň tento nový pramen Ch-kého, jako již všecky uvedené, připíná k historickému vývoji husitismu. Jistě nemůže býti pochybnosti, že mnohé, co valdenství podobného v husitismu vidíme, bylo mu dodáno prostřednictvím Wiklifa, jehož idee naplnily mysli vlastních tvůrců husitismu. Ale vedle tohoto působení s hora na vývoj husitství při české reformaci snad patrněji než při které jiné možno pozorovati také proud z dola. A ten zase vedle onoho prvního a zároveň s ním objevuje se nejpatrněji u Ch-kého, u něhož při všem, co na Wiklifa a na pražské vlivy dá se redukovati, vždy ještě spatřujeme něco více, co zřejmě ukazuje k Valdenským, tak že dokonce v nejnovější době byla vyslovena domněnka — třeba snad možná, přece jen odvážná, ač. ostatně ceny podřízené — Že Petr pocházel z rodiny valdenské. A tak Ch. všemi prameny svými souvisí s husitstvím ; jda namnoze cestou svojí, stává se jenom dalším článkem v řetěze duševního vývoje a i tu synem své doby a učením svým, celou svou podstatou, jak krásně o něm řekl Goll, náleží středověku, třeba se autoritám středověkým nepodroboval.

Základem víry jest vůle Boží, zjevená v Písmě svatém. V něm tedy jest pramen vší dokonalosti a vše, co v něm není obsaženo, třeba samo sebou dobré, jest nepřípustno. V tom ovšem leží popírání všeho historického vývoje, ale ze zásady tuto vyslovené vychází Ch. ve všem, co ho charakterisuje. Dokud první křesťané chovali se ke státu passivně, konajíce, co uloženo, a snášejíce protivenství, dotud kráčela církev v šlépějích Kristových. Věci se změnily za papeže Sylvestra, jenž přijal z rukou císaře Konstantina stkvělé obdarování (Ch. věří, jako celý středověk, v pravost donace), čímž poměr církve ke státu přestal býti passivním, stal se příznivějším. Tenkráte slyšán byl hlas, že jed vlit do církve, tenkrát Petr Valdus (Ch. věří, že tehdy žil) oddělil se od církve Sylvestrovy. Církev se smířila se státem, ale tento smír jest Ch-kému nemožný. Jak lze se křesťanu, jemuž zakladatel církve každé násilí zakázal, smířiti s institucí na násilí zbudovanou? Stát byl jakýms nutným zlem v době pohanské, aby zachránil lidstvo před vyhubením. Kdyby byli všickni pohané křesťany se stali, nebylo ho třeba. Z té také příčiny jest Ch-kému křesťanský stát pojmem absurdním. Není smíru mezi církví a státem, třeba stát někdy sloužil prospěchům církve, donucuje špatné křesťany ke konání dobrého. Ale trestáním jich vykonává stát pomstu, jež jen Bohu náleží. Dobrý křesťan nedá se, ale také nesmí jiného ke konání dobra nutiti. Poměr křesťana k státu — naprosto odmítavý — dán jest příkladem Spasitelovým a jeho učenníků. Nařízení státních sluší křesťanu poslouchati, pokud se jimi k hříchu nevelí. Robotv, daně je mu dovoleno, ano nutno, vykonávati, poněvadž tím ještě nehřeší, třeba ty věci samy byly protikřesťanské. Jenom nutí-li jej stát k válce, ať jakékoliv, může a musí neuposlechnouti, připraven jsa za to všecka příkoří snášeti a nikterak jich neopláceti, neboť přikázáním »Nezabiješ« a četnými příklady ze života Kristova všeliké násilí jest vyloučeno. Proto také jest pravému křesťanu přístup ke všem úřadům zavřen, poněvadž by v nich mohl sloužiti násilí a poněvadž v nich hrozí přemnohá jiná příležitost k hříchu. Nemenší však hrozí také při obchode, jehož tedy každý křesťan má se varovati. Jeť vůbec nečestno jinak než prací vlastní výživu si opatřovati, proto vůbec hřeší, kdo jinak jsou živi. Zde zejména v Ch-kém, jak Goll konstatoval, jeví se vliv demokratismu husitského. Vlastně měla by volnost a bratrskost panovati, čemuž však stát svou vlastní podstatou nedovoluje, podporuje naopak moc šlechty, která výhradně žije z práce jiných, a moc mést, středisek obchodu. A to právě jsou ony »roty«, jež vnikly do síti pravé víry, když ji císař a papež protrhli. S nimi vnikly i »roty« kněžské, zejména »rota« mnichů, kteří chtějí lepší normy životní zaváděti, než Kristus přikázal, zapomínajíce, zejména mniši žebraví, že ne braní almužny, nýbrž práce jest přikázána; »rota« mistrů, kteří hlavně zatemnili a zfalšovali přikázání Boží; »rota« farářů ze světských nadání vzniklá, s nimiž souvisí i rozdělování věřících v určité farní osady, Ch-kému rovněž nesprávné, ač úřad kněžský jest mu potřebný, maje zejména povinnost, lid o Bohu poučovati a v jeho snaze podporovati. To se ovšem nyní namnoze neděje, kdy sesvětštělá církev více hledí statků pozemských než duchovních, více dbá vnějšího lesku a nádhery, což chudé církvi prvotní málo odpovídá, než opravdových povinností křesťana. Nynější zřízení místo k podpoře jest k oddalování věřících od vlastních povinností, z nichž nejpřednější jest upraveni vlastního poměru k Bohu. Ten pak položen jest ve víře a s ní v následování Krista, jediného prostředníka mezi Stvořitelem a stvořením. V tom Ch. dle vzoru Wiklifova a částečně i Husova obrací se proti přemrštěné úctě svatých. Ačkoli však v žádaném následování Krista obsažen jest požadavek dobrých skutků, není přece Ch. v té otázce zcela jasný. Člověk sice má svobodnou vůli konati zlé nebo dobré, přece však pro toto bez pomoci Boží nemůže se rozhodnouti. Jest třeba konati dobré skutky, ale dobrovolně, z lásky k Bohu a bez nároku, že by si jimi kdo zasloužiti mohl spasení. To jest vždy věcí milosti Boží, přece však v očích jeho dobré skutky takto konané nezůstávají bez zásluhy, ač ovšem Bůh i bez nich spasením oblažiti může, věda ostatně ve své vševědoucnosti již napřed, jak málo jich jest předurčeno k spasení. V tom Ch. následuje Wiklifa dle příkladu Husova, zůstávaje rovněž jako Hus nedůsledným ve příčině působnosti dobrých skutků. Prostředky, jimiž poměr k Bohu možno upraviti, poskytl Bůh sám svými svátostmi. Z nich, přesně vzato, za skutečné svátosti uznává Ch. jen dvě maje ostatní pouze za chvalitebné zvyky. Při tom o svátosti oltářní věří, jak řečeno, s Wiklifem, zamítaje transsubstanciaci, věře však i ve skutečnou přítomnost Kristovu ve svátosti. K udílení svátostí jsou oprávněni kněží, jichž zařízeni je doloženo v Písmě; ovšem mají to býti lidé řádní a na tuto vlastnost měla by hleděti obec, které vlastně přísluší právo kněží voliti. Není-li takových, může i laik své spoluvěřící poučovati. jinak však nesmí se do povinností kněžských míchati, poněvadž nemůže »posvěcovati«. To jest právo kněze, kterýž i sám nejsa ve stavu dokonalosti platně přisluhovati může. V učení o očistci Ch. zamítá sice souvěkou nauku církevní, neobrací se však proti pojmu samotnému, v jistém směru očišťování posmrtné připouštěje.

Názory Ch-kého, jak zde u výtahu z Gollovy fundamentální studie byly vyloženy, staly se základem nauky bratrské. Hluboké pochopení nauky křesťanské, snad nejbližší přiblížení od prvých staletí k ideálu církve Kristovy, pozorovatele nemůže nenaplniti obdivem k vysoké mravní velebnosti, na jakou se Ch. povznesl. Ale dějiny jakoby se chtěly opakovati, jakoby chtěly pomstíti negaci toho, co jim náleží. Jednota Bratrská vznikla z Ch-kého, ale nevzrostla jím; chtěla-li žíti, musila se vyrovnati se životem, jako se musila vyrovnati církev, chtěla-li býti »katolickou«. Zaplatila vyrovnání snad cenou vysokou — obětovala Ch-kého. Ale zisk, který jí za to dějiny přinesly, tuto oběť snad může vyvážiti.

Literatura. Spisy Ch-kého, ač v nevelkém množství rukopisů zachovány, nabyly dosti značného rozšíření, zejména některé, jež v XVI. stol. již vydány byly tiskem. Tak r. 1521 v klášteře vilémovském vydána »Síť víry«, r. 1522 a po druhé r. 1532 v Praze »Postilla« a také »Řeč o šelmě«, ač nevíme kde a kdy. V novější době vedle některých ukázek ve »Výboru z literatury české« H. v ČČM r. 1874 (jako přílohy k článku Šafaříkovu) a u Golla vydány byly některé drobnější spisy (dle rukopisu olomúckého od J. Karáska v »Comeniu« II., III. (Praha, 1891) a I. díl »Postilly« (t., 1890) od B. Košuta. Úplného vydáni kritického snad dočkáme se od Akademie petrohradské, jež r. 1893 vydala redakcí V. Jagiće a J. S. Annenkova: »Síť víry« a Repliku proti Biskupcovi. — Literatura Ch-kého se týkající dosti podrobně sestavena je v »Dějinách české literatury« (sešit 3.) J. Vlčka, kam také, zejména pokud se týká děl všeobecných, čtenáře odkazujeme, omezujíce se hlavně na výčet prací Ch-kému zvláště věnovaných. Od pomluv a nesprávností, jež z Henrica Institoris a jiných až do Jungmannovy Historie literatury české se dostaly (srv. Vlček 196, 197), Ch-kého očistil teprve Palacký (Dějiny IV., 1). Po něm Šafaříka zajímala tato osobnost a výsledek Jeho studií uveřejněn z pozůstalosti jeho v ČCM r. 1874. Skoro současné přistoupili k spracování životopisu Ch-kého F. Schulz, jehož studie »Petr Ch.« v »Osvětě« 1875 a potom v »Matici lidu« 1882, třeba přílišné modernisovala, náleží k nejobšírnějším a dosud nepozbývá ceny, a J. Jireček, jenž výsledky svého bádáni uložil do »Rukověti« I., 285. Se zálibou, jež mnohdy jest patrnější než kritičnost, ač přes to práce namnoze obsahuji cenné příspěvky, přistoupil k předmětu J. J. Annenkov, zejména články »Příspěvek k životopisu Petra Ch-kého«, ČČM, 1880; »O nové nalezeném rukopise spisů P. Ch-kého« s A. Paterou (t., 1882), » Výpisky z pařížského rukopisu spisů Štítného a Ch-kého« (t., 1885); »Mistr Protiva ‚novyj‘ českij pisatel XV. věka« v Lamanského publikaci Sborníku statěj po slavjanovédéniju 1883. Nad jiné však zásluh o zjednání pravého místa Ch-kému a činnosti jeho zjednal si Jar. Goll předem článkem »Petr Ch. a spisy jeho« v ČČM 1881 (a jinými nepřímo o Ch-kém jednajícími, zejména »Jednota bratrská v XV. stol.«, t., 1883, 1884) a zvláště také svými »Quellen u. Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder«, jichž 2. čásť »Peter Ch. u. s. Lehre« zůstane povždy úhelným kamenem každého příštího badání. Na něm založili studie své A. Denis »Les origines de l’Unité des Frères Bohèmes« (Angers, 1885), J. Vlček v »Děj. lit.« i nejnověji J. Jastrebov »Očerk žizni i literaturnoj dějatelnosti Petra Chelčickago« v »Žumalc minist. národ, prosv.«, 1895. na něž, ale hlavně na Golla, i tento článek se opírá, K uvedeným spisům Gollovým připojuje se nejnověji »Ještě jednou, kdo jest Ch-kého Mistr Protiva« v ČČH I., kde zamítá názor Annenkova a J. Vlčka, že tím jménem jest míněn Wiklif. S velikou pílí, přinášeje ku práci značnou učenost theologickou, ale ještě větší vášnivost, dal se do tohoto thematu A. Lenz, jenž věnoval mu celou řadu spisů. Starší z nich, ač v nich vášnivá a nepochopitelná polemika proti zemřelým odpůrcům dosti ostře vyniká, v jednotlivostech přinášejí přece něco nového. K nim patří: •Učení Petra Ch-kého o eucharistii« (Praha, 1884); »Učení P. Ch-kého o bytu očistce« (Věst. učené spol., 1885); »P. Ch-kého učení o očistci« (»Pastýř duchovní«, 1885 a zvl.); »Učení P. Ch-kého o křtu a zvláště o křtu nemluvňat a učení katolické« (ČČM, 1886 a zvl.); »P. Ch-kého učení o sedmeré svátostí a poměr učení tohoto k J. Wiklifovi« (Praha, 1889). Čím dále však, tím více onen nezáživný polemický ton nabývá převahy, odjímaje pozdějším spisům téhož autora téměř veškerou cenu, jak ukazují spisy: »Náslin učeni J. A. Komenského a učeni P. Ch-kého« (»Vlasť« XI), »Velký a svatý papež Řehoř VII. a P. Ch.« (t.); »Učení katol. o Antikristovi, o theol. domněnkách stran jeho osoby i konání jeho, a učení P. Ch-kého o těchže předmětech« (t., XII.) a zvláště »Vzájemný poměr učení P. Ch-kého, starší Jednoty Českých Bratři a Táborů k nauce Valdenských, Jana Husi a Jana Wiklifa« (Praha, 1895), o němž viz referát Gollův v ČČH II. 246 n.