Údaje o textu
Titulek: Chíva
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 216–218. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Chivský chanát
Související články ve Wikipedii:
Chiva

Chíva: 1) Khíva, Chárezm, Chárizm, Choárizm, Chárizim, Chovárezm, t. j. země nížiny, též Urgendž, od r. 1873 na Rusku závislý chánát, v Asii v Záp. Turkistáně, mezi 40° a 43° 40' s. š., po levém břehu Amu Darje. Území toto jest dno brakického reliktního jezera bývalého třetihorního moře, nízké, sotva kde dostupující 100 m n. m. Skoro celé území chánátu jest poušť, pouze při levém břehu Amu Darje rozprostírá se oasa 445 km dl. a 148 km šir. Chánát ohraničen jest na sev.-vých. a vých. ruskou prov. Amu-Darja, na jihových. Buchárou, na záp. a jihu ruskou prov. Zákaspickou, na sev. až po mys Urgu Aralským jezerem. Mimo Aralské jezero jsou zde ještě četná jiná jezera, většinou solná. Podnebí jest kontinentální; zima sice krátká, ale velmi krutá, léto horké a dlouhé. Vzduch suchý, rozdíly v denní teplotě velmi značné, srážek málo, na podzim a v zimě písečné smrště. Jinak však jest podnebí zdravé a nakažlivé nemoci velmi řídké. Naproti tomu velmi rozšířeny nemoci dobytka. Povrch chánátu má asi 60.000 km² s 500.000 ob., z nichž asi polovina jest usedlá, ostatní kočují. Panujícím národem jsou Uzbekové, kmen to zákeřný, ukrutnický a prolhaný. Jest jich zde asi 90—100.000, usazených hl. v městě Chívě, Gurienu, Chazar-Aspu, Mangytu a Kipčaku. Hl. zaměstnáním Uzbeků jest zemědělství. Nejdůležitějším národem mimo Uzbeky jsou Turkmeni, asi 170.000, skládající se z kmenů Bajram Alí, Čudorů a Goklamů. V sev. části chánátu sídlí Karakalpakové (asi 50.000), v okolí jezera Dankary kočovní Kirgizové (asi 10.000). Dále jsou zde chívští Tádžikové t. zv. Saitové, mluvící jazykem tureckým, v počtu asi 20.000 rodin; v jich rukou spočívá skoro veškerý zdejší obchod. Konečně obývá v Chívě několik tisíc Peršanů, kteříž až do r. 1873 byli skoro vesměs otroky. Vyznáním obyvatelé jsou vesměs muhammedáni a sice sunnité, pouze Peršané jsou šiity. Hl. zaměstnáním obyv. jest orba a chov dobytka, avšak jediným kultury schopným územím jest zmíněná již oasa na l. bř. Amu-Darje, zavlažená dílem četnými rameny Amu-Darje, dílem umělými průplavy, které území to v podobě sítě prostupují. Čásť tato jest plochá, častým povodním podrobená, za to však velmi úrodná. Obyvatelé zde usedlí jmenují se začasté Arali, t. j. obyv. ostrovů, protože většinou obývají na ostrovech Amu-Darje. Zemědělství provozuje se s velikým zdarem a porozuměním. Hlavními plodinami jsou obilí, zvl. pšenice, ječmen, proso a rýže, dále ovoce, zejména jablka, broskve, meruňky, vinné hrozny, granátová jablka a výtečné melouny, dále len, bavlník, mořena barvířská, lekořice, sesam, anýz, fenykl, koriander, morušovník a j. Chov dobytka má menší význam; nejvíce rozšířen jest chov tlustoocasých ovcí a koz; dále chovají se koně velmi ušlechtilého plemene, něco oslů, hovězí dobytek, poněkud zakrnělý, a velbloudi. Z divoce žijících zvířat se vyskytují vlci, šakalové, lišky, jeleni, antilopy, orlové a krahulíci. Průmysl jest nepatrný, vyrábějí se koberce, bavlněné a hedvábné látky a dosti dobré hliněné zboží polévané. Rovněž obchod má malou důležitost a trpí nejistotou cest. Přece však vyvážejí se některé suroviny, jmenovitě bavlna, a koberce. Dováží se sukno, nástroje, čaj a cukr. V Chívě vládne dědičný chán, jenž má moc úplně absolutní, od r. 1873 však zastoupení vůči cizině a uzavírání smluv postoupil Rusku, takže jest ve skutečnosti vasallem ruským. Roční příjmy chána obnášejí asi 350—400.000 rublů, a to z daní placených penězi, jakýmiž jsou daně rodinné a obchodní, a z daně pozemkové, placené v plodinách, kteráž činí asi ⅓ veškerých příjmů chánových. Vojsko skládá se většinou z jízdných Uzbeků a Turkmenů v počtu asi 12.000 mužů. Běžnými mincemi jsou tilla ze zlata, v ceně asi 8 zl., rozdělující se na 14 abbásů po dvou tengách. Tenga má 40 pulů. Tengy raženy jsou ze stříbra, puly z mědi neb mosazi. Mimo to jsou v oběhu mince ruské, perské a buchárské a hollandské dukáty. Jednotkou váhy jest batman, rovnající se 19·66 kg, rozdělující se na 40 zihrů.—

2) Stejnojmenné hl. město, na 41° 23' s. š. a 60° 20' v. d., leží v úrodné krajině zavlažené průplavem Čirdželi. Jest to špinavé, bídné hnízdo, mající asi 1200 domků z hlíny; záp. čásť města jsou pole a zahrady. Město obehnáno jest nízkou, hliněnou zdí; ve středu na malém návrší jest citadella. Má 30 mešit, z nichž nejpěknější jest mešita Polvan-Ata z cihel, obsahující hroby svatých a chánů, jmenovitě patrona Chívy Polvána. Mimo to jest zde 22 medres a velký bázár. Průmysl obmezuje se na výrobu koberců a hedvábných a bavlněných látek. Obyvatelstvo páčí se od 6000 do 20.000; skládá se hlavně z Uzbeků, Sartů a Peršanů. Obchodní ruch klesá a soustřeďuje se nyní více v Novém Urgendži (Jany-Urgendž), položeném na průplavu Šavatském, 30 km sev.-vých. Chívy. — Ch., staré Chorazmia nebo Choarizm, byla v starověku částí území Chorazmiů v Sogdianě. Dle zpráv Hérodotových tvořilo území toto spolu s krajinami Parthů, Sogdianců a Arijů 16. satrapii perské říše (V. stol. př. Kr.). Ve vojšti Xerxově bojovali Chorazmiové pod vlastními vůdci. Panovníkem jejich byl za Alexandra Velikého Pharazman. V II. stol. byla Ch. pod nadvládou Jueičů, v VI. stol. ovládal Chívu Chákán, panovník Turků usedlých vých. od Chívy. V VIII. stol. opanovali zemi Arabové pod chalífem Valídem, v XI. stol. Gaznavovci, po nich pak turečtí Seldžukové. Místodržitel Seldžuků Kutb Eddín Muhammed, syn tureckého otroka, obdržel r. 1097 titul Charezm Šáh s právem dědičnosti. Nástupci jeho, jmenovitě Ala Eddín Muhammed (1200—1220), rozšířili říši značně, takže tou dobou Ch. rozprostírala se až ke Kaspickému moři a Bagdádu a objímala i afgánské části Chorásánu a území sev.-vých. až po Syr Darju. R. 1219 bylo mu podniknouti válku s Džengizchánem. Syn Džengizchánův Tolui dobyl r. 1220 Chívy, zpustošil ji a zapudil chána chívského, jenž zemřel na ostrově Absegunu v Kaspickém moři. Po té Tolui opět odtáhnul, tak že na trůn vstoupiti mohl syn Aly Eddína Muhammeda Dželál Eddín Mankberni, jenž byl podporovatelem věd a umění, zavedl nový letopočet, padl však v boji proti Mongolům r. 1230, čímž dynastie tato vymřela. Na to byla Ch. odvislá od mongolské říše Džengizchánova syna Čagataje, jenž ji dal spravovati místodržiteli. V XIV. století zmocnil se vlády Husejn Sofi. Timur, jenž po Čagatajovcích osoboval si panství nad Chívou, vyslal k němu posly, Husejn Sofi však dal je uvrci do vězení. Na to Timur vtrhnul do Chívy a dobyl tehdejšího hlav. města Ketu. Mezitím nastoupil v Chívě na trůn bratr Husejna Sofiho Jusúf Sofi, s nímž Timur uzavřel mír r. 1372. Timurova tažení proti Chívě pro porušení míru se strany Jusúfa Sofiho opakovala se ještě r. 1373, 1376, 1379 a 1388, aniž kdy Timur Chívy trvale se zmocnil. Koncem XIV. stol. byla Ch. odvislá od Persie a požívala po delší dobu míru. R. 1506 vyrval Chívu z moci perské Uzbek Ilbars Chán. Dynastie jím založená podlehla r. 1740 perskému šáhu Nádirovi. Brzo na to však zmocnili se trůnu chívského Kirgizové, jimž ho vyrval r. 1792 Uzbek Muhammed Emín Inag, jenž založil dynastii dosud v Chívě panující. Ch. rozpadla se na malá území, která však Muhammed Rehím (1804—26) opět spojil. Za jeho panování a vlády syna jeho Alláhkulichána (1826—41) vedeny stále války s Buchárou, Jomudy a Karakalpaky. Na to následovali synové Alláhkulichána Rehímkulichán (1841—43) a Muhammed Emín chán (1843—55), jenž padl v bitvě u Serachsu s Peršany svedené. Za nástupců jeho Abdulláha chána (1855 až 1856), Kutlúje Muráda chána (1856) a Seida Muhammeda chána (1856—68) vedeny stálé války s Peršany a Turkmeny. Styky Ruska s Chívou prostřednictvím kozáckých atamanů Nečaje a Semaje počaly již v XVI. stol., ale teprve od dob Petra Velkého počaly býti důraznější. Když chán Šanias r. 1700 žádal, aby car vzal Chívu pod svou ochranu, vyhověno mu ukazem z 30. čna t. r. a totéž povoleno r. 1703 novému chánovi Arabu Mahometovi. K rozkazu Petrovu prozkoumal pak Ital Florio Bennvini (1718—1725) Chívu a Bucháru. Později vypraven do Chívy kníže Bekevič, když pak mezitím v Chívě převládla nálada Rusku nepříznivá, zaměněna tato zprvu za mírumilovnými cíli podniknutá výprava v tažení válečné, které však naprosto se ztroskotalo. V následující době učiněny od Ruska opětně různé pokusy o navázání přátelských styků s Chívou. Když však Alláhkulichán zajímal a věznil ruské poddané, vypukla r. 1839 nová válka s Ruskem. Gen. Perovskij s 4400 muži pronikl na svém tažení z Orenburka až po řeku Embu, musil se však odtud vrátiti, nedostihnuv ani hranic Chívy, protože tuhou zimou zahubena byla většina velbloudů a koní výpravy. Když chán Seid Muhammed Rehímchán podporoval nájezdy Kirgizů do ruského území, povstala třetí válka s Ruskem r. 1873. Velení svěřeno gen. Kaufmannovi, jenž armádu ruskou, 12.000 mužů, rozdělil na tři proudy, z nichž jeden táhl od Taškendu, druhý od Orenburku a třetí podél Uzboje. Vojsko chánovo poraženo bylo u Mandyku, načež všechny tři ruské kolony spojily se před hl. městem, které po krátkém bombardování se vzdalo. Přemožený chán utekl se k jomudským Turkmenům, kteří však v červenci t. r. gen. Golovačevem byli úplně poraženi. Chán se podrobil, načež mírem ze dne 12. srpna postoupeno bylo Rusku veškeré území po pravém břehu Amu Darje a delta této řeky až po Amu Taldík. Dále zavázal se chán zaplatiti válečnou náhradu 2·2 mill. rublů ve 20 ročních lhůtách, povolil ruským kupcům svobodné obchodování a přiznal Rusku právo zastupovati Chívu vůči cizině a uzavírati za ni obchodní i jiné smlouvy, čímž Ch. stlačena úplně na stát na Rusku závislý. — Srv.: F. F. J. Basiner, Naturwissenschaftliche Reisen durch die Kirgisensteppe nach Ch. (v Baerových a Helmersenových Beiträge zur Kenntnis des russischen Reiches, sv. XV., Petrohrad, 1848); H. Vambery, Reise in Mittelasien (Lipsko, 1865); Khanikov, Les documents sur le Khanat de Khiva (v Bull. de Soc. géogr. de Paris, 1873); Lerch, Chíva, seine histor. u. geograph. Verhältnisse (Petrohrad, 1873); E. Schmidt, Die Expedition gegen Ch. im J. 1873 (t., 1874); Ker, On the road to Ch. (Londýn, 1874); Mac Gahan, Campaigning on the Oxus and the Fall of Ch. (t., 1874); Lansdell, Russian Central Asia (t., 1885, II. sv.); Moser, A travers l'Asie Centrale (Paříž, 1886).