Ottův slovník naučný/Bulhaři

Ottův slovník naučný
Bulháo-Pato	Bulhaři	Bulharsko

Údaje o textu
Titulek:	Bulhaři
Autor:	Konstantin Jireček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. S. 895–897. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bulhaři

Bulhaři, národ slovanský na poloostrově Balkánském. Přebývají v knížectví Bulharském a v některých sousedních částech Turecka, zejména (promíšeni s Řeky a Turky) ve vilájetu drinopolském až k samému Cařihradu a pak (promíšeni s Makedorumuny, Albánci, Reky, Turky a Srby) ve vilájetech solunském, bitolském a skopském, dosahujíce tam až k horám Šarským a k jezerům Ochridskému a Kosturskému. O tyto krajiny makedonské trvají nyní spisovatelské boje z naděje na budoucí dědictví po Turcích; prve se zápas vedl toliko mezi Řeky a B-ary, nyní se vede o tamní Slovany mezi B-ary a Srby. Bulharského původu je také nějaká čásť obyvatelstva ve východních okresech Srbska, v okolí Vranje, Leskovce, Pirotu a na Timoku, ale již je valně posrbena, jakož vůbec jazyk srbský proti bulharskému velmi postoupil. Z XVIII. stol. pocházejí osady katolických B-arů v Banátě u Temešváru (asi 26.000 duší, Vinga, Bešenovo atd.). V Rumunsku jsou B. zastoupeni v Dobrudži (38.420) a po městech podunajských. V Rusku se nalézají od r. 1829 silné kolonie bulharské v Bessarabii (středisko Bolgrad), jakož i osady v Oděsse a na Krymu (celkem 93.685 duší). Malé osady jsou též v M. Asii okolo Brussy. O celkovém počtu B-arův lze při nedostatečnosti turecké statistiky vysloviti jen domněnky. V knížectví samém počet jejich nedosahuje zcela 2,5 mill. Číslo 7 mill., pronášené od domácích spisovatelů, sluší zmenšiti asi na 4,5 mill.

B. náležejí k církvi pravoslavné bulharské (viz Bulharsko). Muhammedánští B., t. zv. Pomáci, čítají v knížectví sotva 28.000 duší; více jich je v Turecku v horských krajinách od Plovdivska k Solunu. Katolíci obmezují se na 14.000 pavlikiánův u Plovdiva a Svištova; bulharští uniati sídlí okolo Drinopole a Solunu, kde mají i biskupa. Počet stoupencův amerických methodistů není znám, ale není asi značnější nežli katolíků.

Rozdělení na kmeny není. Z názvisk místních vynikají Šopi okolo Sofie, Rupci čili Rúpčenci a Mrváci ve Rhodopě. Prací anthropometrických není, kromě nespolehlivých pokusů. Také není jednotného typu bulharského; vyskytují se tváře rázu slovanského, románského, řeckého i tureckého. Horalé balkánští a rhodopští jsou malí; vysocí lidé nalézají se ve Vidinsku a Sofijsku. Barva vlasův a očí je nejvíce temná. B-ar je svalnatý, snese veliká namáhání, je pracovitý, zdánlivě klidný, ale začasté cholerický a svéhlavý. Způsob života jeho jest velice střídmý. Kroje jsou velmi rozmanité, jmenovitě ženské; u mužských převládá ovčí huňatý kalpak, na východě šat hnědý nebo černý, na západě bílý. V městech nosí se kroje střihu tureckého. Zádruhy (blh. rod) zachovaly se jen v horách západ., v Sofijsku, Radomirsku, Trnsku atd.; jinde vládne jmění individuální. Ze zábav lidu vynikají sbory (posvícení) a zimní sedénky a predénky (přástky.) Jednoduchý národní tanec choro se podobá tancům jihoevropským vůbec, provençalské farandole atd. (Na ukázku typův a krojů bulharských podáváme na jednak B-ary choro tancující, jednak povstalce bulharské v Balkáně.) Hudební nástroje jsou gajda (dudy) a kaval (píšťala). Národní písně jsou velice rozmanité, převahou lyrické, s velmi slabými pozůstatky eposu; sbírky vydali Bogojev, Rakovski, bratří Miladinovi, Ljuben Karavelov, Čolakov, Iliev, Bosňák Verkovic, Francouz Dozon a Rusové Bezsonov a Kačanovski; od r. 1890 přináší množství nového materiálu nový »Sbornik« bulh. ministerstva osvěty. Sbírku přísloví vydává Slavejkov. pohádek Šapkarev. U lidu se drží množství zbytků pohanství, víra v ženské víly horské, řečené samodivy čili samovily, zlé víly brodů (brodnica), zlé duchy psoglavy, pověry hadí a orlí atd. Léčení (magija, bajanje) provozují jmenovitě na západě čaroději a čarodějnice (vražalci, vrački). Rozšířena je i víra ve vampyry.

Co do zaměstnání, valná většina B-arů jsou rolníci. V horách kvete staré pastýřství, zejména ovčáctví. Řemesla nejsou nepatrná, hlavně stěhovavá, kde zedníci, hrnčíři, zahradníci atd., nejvíce horalé z chudobných krajin, na léto jdou na práci daleko do kraje. Šlechty není. Vyšší třídy tvoří duchovenstvo, kupectvo, lékaři, učitelé a úředníci nového státu. Tato intelligence, vzniklá za posledních 40 let, stále roste a čítajíc již mnoho tísíc hlav tvoří vládnoucí společnost knížectví Bulharského.

Bulharský jazyk liší se od ostatních jazyků slovanských hlavně tím, že nahrazuje deklinaci členem. Charakteristická je, jako v rumunštině a v albanštině, temná polohláska ъ; jmenovitě v nářečích východních nastupuje ztemňování každé samohlásky bez přízvuku. Samohláska ѣ na východě zní ja (někdy skoro ea), na západě é (někdy a, jako v cana). Přízvuk kloní se na východě více ku konci, na západě k počátku slov. Rozdílu mezi dlouhými a krátkými vokály není. Člen vznikl z ukazovacích zájmen: první stopy jeho jsou již ve středověkých rukopisech. V některých nářečích (Rhodope, Debra) zachoval se starý trojí člen: glava-ta, glava-na, glava-sa (v Debře glava-va), asi latinsky: caput hoc, caput illud, caput istud. V písemném jazyku platí pro masc. jen -t (-ъt); ve fem. člen zní ve všech nářečích stejně -ta. Z deklinace zbyl nominativ, někdy se zbytkem staré koncovky na -ъ: grado, grada místo grad. Sloveso má, jako v srbštině, ještě imperfektum a aorist. Čas budoucí se tvoří se slovesem chtění (šte piša = budu, vlastně chci psáti). Infinitiv se opisuje jako v novořečtině a albanštině (da piša = psáti). – Jazyk vyniká velikým bohatstvím slov; obsahuje arci také mnohá cizoslova řecká a turecká. Písmo jest kyrillské, pravopis neustálen. Nářečí jsou velmi rozmanitá, ale prozkoumání jejich nalézá se teprve v počátcích. Hlavní skupiny jsou: 1. východní v Podunají na východ od Iskru a v Thrakii, 2. rhodopské v Rhodopě a Strandži, 3. západní ve Vidinsku, Sofijsku a Makedonii. – Vědecké prozpytování jazyka sotva je začato. Vytištěno množství materiálu, ale schází ještě vědecká mluvnice, systematická dialektologie, dějiny jazyka a dokonce i úplný slovník živé mluvy, čerpaný z úst lidu, asi dle vzoru srbského slovníka Vukova. – Písemný jazyk, jenž se vytvořil hlavně zásluhou bulh. žurnalistiky a školy v posledních 40 létech, zakládá se na mluvě východní (v Trnovsku, Kotelsku, Zagorsku a Sredné Goře) a je ještě dosti neobratný a neustálený.

Bulharská literatura. Literární činnost v Bulharsku začíná se za časů Borisa a Symeona po příchodu učedlníků sv. apoštolů solunských z Pannonie a Moravy. Psalo se jazykem »slověnským« čili, jak jej nazýváme, staroslovanským (církevněslovanským), jehož poměr k nové bulharštině není zcela vyjasněn. Jedni jazyk ten nazývají »starobulharským«, druzí myslí, že byl více v užívání u tehdejších Slovanů Dakie a Pannonie poukazujíce jmenovitě ku tvarům cizoslov slovanských v jazyku Rumunův a Maďarů. Písmo hlaholské záhy ustoupilo před písmem kyrillským, utvořeným na základě písma řeckého. V době cara Symeona vynikají sv. Kliment, biskup ochridský, Jan Exarch, biskup Konstantin a mnich Chrabr. Literatura má vůbec ráz theologický a poučný opírajíc se o vzory byzantinské. Brzo překládány také apokryfy (v. t.) řecké, jakož i byzantské pověsti světské, o Alexandru Vel. atd. V pozdější době jeví se větší činnost literární toliko na samém konci dějin starobulharských působením patriarchy Euthymia za cara Šišmana; ze žáků jeho Grigorij Camblak zemřel r. 1419 jako metropolita kijevský, Konstantin Filosof Kostenecký pak působil v Srbsku. Zajímavé je převeliké množství rukopisů původu bulharského, ježto jsou nyní z valné části rozvlečeny po celé Evropě, ovšem nejvíce knih církevních. Historická literatura je velmi slabá a nedostihla ani k takovým životopisům panovnickým, jaké mají Srbové; poetických památek není.

Literaturu novobulharskou založili athonský mnich Paysij z eparchie samokovské, skladatel vlastenecké bulharské kroniky (1762), a učedlník jeho Sofronij, biskup vračanský (†asi 1815), neunavný spisovatel knih populárních, náboženských a mravoučných. Lékař dr. Berovič vydal r. 1824 první bulharskou školní knihu, Fotinov r. 1844 první bulharský časopis ve Smyrně a Bogorov r. 1846 první noviny politické v Lipsku. Literatura se dlouho se skromnými knížkami obmezovala na pole paedagogické a poučné (Anastas Stojanovic Kipilovský, Neofyt Rylský, Neofyt Chilandarský, Rajno Popovič, Dobroplodný atd.). Za doby turecké tísněna byla censurou; knihy tištěny v Turecku jen v Cařihradě, jinak vše v cizině, v Rumunsku, Rusku, Srbsku a Rakousku. Na celé půdě dnešního knížectví nalézala se jediná malá tiskárna v Ruščuku pro turecké úřední noviny; druhá (duchovní) v Samokově byla napolo tajná. Osvobození přineslo úplnou svobodu tisku. V knížectví čítá se asi 30 tiskáren, a kromě toho se bulharsky tiskne i v Cařihradě a v Solunu. Celá novobulharská literatura obnáší dnes asi 3000 čísel. Belletristiku založili političtí vůdci v době od krymské války do osvobození, básníci Gerov, ruský konsul v Plovdivě, P. R. Slavejkov, nedávno ministr ve své vlasti, Makedonec Zinzifov (†1877), žurnalisté Rakovski (†1867) a Ljuben Karavelov (†1879), jehož sebrané novelly vyšly nedávno v 8 dílech (Ruščuk, 1886 a n.). Zakladatelé bulharského dramatu jsou učitel Vojnikov a Vasil Drumev, nyn. biskup Kliment (»Ivanko«, 1872). Nejznamenitější nynější básník bulharský je Ivan Vazov ze Sopotu, který (r. 1878 a n.) vydal řadu svazků básní (Osvobození, idylla Vidul, selské epos Gramada, Z polí a lesů, Slivnica atd.) a četné novelly, posledně objemný román »Pod jařmem«. Vedlé něho vynikají Stojan Michajlovski, Konst. Veličkov a dr. Ivan Šišmanov. S pokusem stálého divadla začato teprve posledně v Sofii. Z věd literatura filosofická a theologická je velmi slabá. Přírodní vědy teprve nyní nalézají půdy; nejvíce se pracuje v geologii úsilím Zlatarského. Filologické práce vědecké jsou skrovné; za to se silně pěstuje sbírání písní, pověstí, pohádek atd. (bratří Miladinovci, Rakovski. Slavejkov, Ljuben Karavelov, Čolakov, Šapkarev, A. T. Iliev atd.). Zeměpisná literatura jest v začátcích, ale vykazuje již několik dobrých monografií. V dějepise Rakovski pracoval fantasticky. Slavného jména si dobyl Marin Drinov, professor slovanského dějepisu na universitě charkovské. Z četných děl memoirových o bulharském hnutí za Turků vynikají objemné spisy Zachariáše Stojanova (†1879) a Stojana Zaimova. Z věd politických důležité jsou statistické a národohospodářské práce Ivana Evstr. Gešova, Sarafova a A. T. Ilieva. Pokusy o založení literárního spolku zabývaly od r. 1852 mysli četných vlastencův. Cařihradská »Knižovna obština« (1857) vydávala dobrý časopis, ale neudržela se. »Knižovno družestvo«, založené v Braile r. 1869 a po osvobození přenesené do Sofie, vydává vědecké »Periodičesko Spisanie«, redakcí bibliotékáře Vasila Stojanova. Ministerstvo osvěty publikuje od r. 1890 objemný »Sbornik« s články vědeckými. Z belletristických listů na prvním místě stojí Vazova »Dennica« a populární »Bibliotheka sv. Klimenta«. Vychází i časopis právnický, lékařský, vojenský a těsnopisný. Všech časopisů v knížectví r. 1890 se čítalo 41, z nich 38 bulharských a z těch 16 politických. Mimo Bulharsko vychází v Cařihradě »Zornica« amerických methodistů, nyní nejstarší časopis bulharský (24. roč.). Vědecké ústavy jsou statistický úřad v Sofii, geologické museum finančního ministerstva a dvě národní knihovny v Sofii a Plovdivě, spojené se sbírkami archaeologickými. Kjk.