Binomická poučka (binomiální věta, theorema binomiale) jest pravidlo, podlé něhož se n-tá mocnina binomu čili dvojčlenu vyjadřuje pomocí mocnitele n a mocnin jednotlivých, binom skládajících členů neboli monomů. Značí-li a binomu člen prvý, b pak člen druhý, platí všeobecně
při čemž symbolické označení
jež kratčeji se pomocí
fakult (v. t.) vyjadřuje tvarem
Symbol , jejž zavedl Rothe roku 1820, sluje tu binomickým součinitelem čili koëfficientem (uncia binomialis) a nahrazuje se často tvarem neb , což se čte n s příponou k a n nad k, při čemž arci binomická příslušnost a s ní spojený význam se předpokládá.
Z tohoto významu vzorcem (2) daného plyne, že
jestli
n číslo
positivní a
celistvé, že však
jestli
n číslo buď
negativní nebo
lomené, z čehož jde dále na jevo, že řada binomická, na pravé straně vzorce (1) symbolicky vyjádřená jest v prvním případě
konečnou obsahujíc
člen, kdežto v případě druhém jde do
nekonečna.
Jestli tedy n číslo positivní a celistvé, platí
podlé čehož možná sestaviti pro zvl. případy
a t. d.
Upravíme-li součinitele binomické od nullté mocniny počínajíc ve tvar trojúhelníkový, vznikne obraze zvaný trojúhelník Paskalův (viz Arithmetický trojúhelník), z něhož názorem se poznává, jak vznikají následující řádky z předcházejících, tak že se zde zračí vlastnost b. koëfficientů, vyjádřená vzorcem
zároveň tu jde na jevo, máme-li na zřeteli řádky šikmo na pravo nebo levo běžící, že představují arithmetické řady tak zv.
součtové, a sice
zahrnuté všeobecným tvarem
Konečně ze vzorce (1) patrno, že pro obdrží se v případě prvém, kde n značí positivní a celistvé číslo,
čímž taktéž jedna z vynikajících vlastností
b. součinitelů jest vyjádřena.
Poněvadž
zavede-li se označení
, patrno, že možno
b-ckou
p-ku na jednodušší tvar, obsahující jen jeden libovolný člen
x, uvésti, a sice na
kdež řada na pravé straně stojící taktéž do nekonečna jde, značí-li
n číslo buď
negativní nebo
lomené, tak že, aby se jí pak smělo užiti, nutno vyšetřiti, zdali jse
konvergentní čili
sbíhavou.
Patříc k nejdůležitějším pravidlům mathematickým má b. p. bohatou literaturu a zajímavé dějiny, v nichž nejvíce vyniká Stifel, jenž poprvé vyjádřil vzájemnost b. součinitelů (Arith. int., 1544), načež Briggs neodvisle je skládati učil, pak Newton, jímž b. p. zevšeobecněna a hojně upotřebena, tak že často po něm zvána Newtonovou b-ckou p-kou, a konečně Abel, jehož stanovení podmínek konvergence řady binomické do nekonečna jdoucí (1826) dovršilo nauku o složení a jakosti n-té mocniny binomu.
F. Std.