Ottův slovník naučný/Bezženství kněžské
| Ottův slovník naučný | ||
| Bezzubcev | Bezženství kněžské | Bezžlučí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bezženství kněžské |
| Autor: | Klement Borový |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 937–938. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Celibát |
|
Bezženství kněžské (coelibát) nazývá se povinnost všem duchovním či klerikům vyšších svěcení (podjahen, jahen, kněz, biskup) v katolické církvi uložená, aby ve stavu svobodném či neženatém čistotu zachovávali. Pokud se historického vývoje b. k-ho týká, shledáváme, že i někteří z dvanáctera apoštolů Páně byli ženati a v prvních stoletích vůbec ženatí mužové ku konání úřadu kněžského a biskupského připuštěni bývali. Avšak již tenkráte bylo téměř vesměs platným pravidlem, že ženatí sluhové církve zdržovali se spolubydlení s manželkami svými. Teprv když zmáhala se v tom ohledu vlažnost mezi duchovenstvem, začaly synody vydávati přísnější nařízení. Úchvalami synody v Ancyře r. 314 a synody téhož roku v Neocaesarei konané dovoleno jahnovi vstoupiti v stav manželský; kdo však jsa knězem (presbyterem) se oženil, byl sesazen s kněžství. Ano sněm r. 305 v Elviře konaný všem duchovním vůbec závazek b. k-ho ukládal. Také papež Řehoř Velký (590—604) přísně zakázal podjahnům sňatky manželské uzavírati. Od VII. do X. stol. uvolňovala se v té věci kázeň církevní, pročež papežové snažili se od počátku XI. věku, aby kázeň ta se opět utužila; předpisy toho druhu vydal Benedikt VIII., Štěpán IX., Mikuláš II. a Alexander II. (1063). Řehoř VII. nic nového v tom směru neučinil, nýbrž vyznamenával se pouze tím, že s největší přísností na zachovávání b. k-ho doléhal, an ženaté beneficiáty vyšších svěcení jak s obročí, tak i s úkonů církevních sesadil. Teprv na obecných sněmích církevních, lateránském I. (1123) a lateránském II. (1139), bylo vydáno ustanovení, že sňatky kleriků majících vyšší svěcení jsou ničemné a neplatné; před tím byly sňatky ty zakázány sice, ale uzavřeny byvše nicméně za platné považovány jsou. K úchvalám těm přistoupil také obecný sněm tridentský (sezení 24. can. 9 sacr. matrimon.), a zákon ten až podnes trvá v církvi západní. V církvi východní či řecké, a sice nesjednocené i sjednocené, dovoluje se, aby klerikové dříve, než svěcení kněžské obdrží, se oženili a po vysvěcení v manželském společenství setrvali; jsouce však kněžími nemohou více v stav manželský vstoupiti. Biskup řecké církve nesmí býti ženat; proto biskupové obyčejně z řeholníků vyvoleni bývají. V latinské církvi smí ženatý muž na kněžství posvěcen býti, svoluje-li k tomu choť jeho a uchýlí-li se táž buď do kláštera aneb (je-li věku pokročilého) složí-li slib ustavičné čistoty. — Viz: Dr. Laurin Frant., O bezženství a manželství duchovních, v Praze, 1878, zvl. otisk z časop. „Právník“ t. r.; spis ten vyšel roku 1889 i v jazyku německém. Bvý.