Ottův slovník naučný/Berla (hůl)
| Ottův slovník naučný | ||
| Berla | Berla (hůl) | Berlad |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Berla (hůl) |
| Autor: | František Michl, Jan Evangelista Chadt-Ševětínský, Klement Borový |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha: J. Otto, 1890. S. 821–822. Dostupné online. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Berla |
|
Berla, dlouhá hůl pastýřská nebo poutnická, nahoře buď zahnutá nebo křížem, opěradlem opatřená. Berla stala se také odznakem hodnosti a důstojnosti světské a duchovní. —
1) B. v lékařství slove vhodně upravená delší hůl, jíž se chromí nebo nemocní s nedostatečnou jistotou v dolních končetinách podpírají. Sestrojena jest buď velmi jednoduše nebo složitě. Konec hořejší, zasahující do podpaždí, opatřen jest příčkou obloukovitě vyhloubenou, obyčejně s měkkou podušticí. Níže nalézá se příčka druhá, již ruka nemocného objímá a na niž se nemocný opírá. Dolní konec vězí zpravidla v obalu z měkkého pružce, jenž brání sklouznutí na hladké půdě. –chl.
2) B. v myslivosti jest hůl s křížem neb oblouk, na kterém výr a výrovnice sedí, aby dravé ptactvo bylo přivábeno. Cht.
3) B. viz Žezlo.
4) B. biskupská (lat. baculus pastoralis, pedum, něm. Bischofstab, Hirtenstab), rovná, při hořejším konci ohnutá hůl, jest odznakem důstojnosti biskupské. Na východě již v dobách před Kr. dán králům a kněžím čestný název »pastýřů« za příčinou laskavé péče, s jakou nad blahem stádce svého bděli. Spasitel sám nazývá se pastýřem, a v církvi křesťanské ustálil se název ten k označení biskupův a kněží hned v dobách apoštolských. Kdy b. odznakem úřadu biskupského se stala, s jistotou určiti nelze. První zmínku o b-le činí sv. Isidor, arcibiskup sevillský († 636). Podobá se, že s počátku, kde biskup obyčejně býval muž stářím pokročilý, užíval b-ly jako nutné podpory při chůzi (tak na př. doposud při 50letém jubileu kněžském podává se jubilárovi ozdobná hůl či b., o kterouž se opíraje do chrámu kráčí); bývala tudíž zhotovována b. ze dřeva obecného. Později teprv užíváno k tomu vzácných kovů, stříbra, zlata i drahokamů. (Vyobr. č. 541. představuje b-lu kněžen abatyší u sv. Jiří, nyní Terezianského ústavu na hradě Pražském z r. 1303; podrobný popis Památky archaeol. II. str. 89.) Papež nemá b-ly. Za důvod uvádí se starobylé podání, dle něhož prý sv. Petr svoji b-lu na památku daroval sv. Maternovi neb Eucheriovi, prvnímu biskupu trevirskému; avšak jiní mnohem správněji udávají mystický důvod, že b. jsouc nahoře zahnutá, značí podřízenost biskupů pod římského papeže; z té příčiny papež nikomu podřízen nejsa užívá za odznak své moci vysokého kříže, trojí příčkou opatřeného (pedum rectum). Počínaje XII. a XIII. stol. papežové propůjčovali začasté kapitolám kollegiátním i kathedrálním výsadu, že buď všickni členové sboru neb aspoň hodnostáři (dignitáři) užívati mohli b-ly biskupské; totéž právo také opatům dáno. Obyčejně spojeno jest právo užívání b-ly s právem nositi na hlavě infuli čili mitru biskupskou. Bvý.