Ottův slovník naučný/Bacon

Údaje o textu
Titulek: Bacon
Autor: Gustav Zába, František Šimek, Josef Trakal
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 40–44. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Roger Bacon, Autor:Francis Bacon
Heslo ve Wikipedii: Bacon

Bacon [bèkn]: 1) Roger, angl. mnich a scholastik, nar. r. 1214 v Ilchestru, hrabství Somerset, z chudé šlechtické rodiny. Studoval v Oxfordě trivium pod slovutnými učiteli, jako byl Robert B., Richard Fisacre, Adam Marsh, Edmond Rich a zvláště Robert Great-Head čili Grosse-Tête, později biskup lincolnský, jenž až do své smrti zůstával přítelem a protektorem Rogerovým. Na universitu do Paříže přišel, právě když scholastika tam nejbujněji kvetla, B. však stranil se neplodných hádek mystiků, peripatetiků, pantheistův, averroistův a skeptiků, přilnul však tím více k učiteli svému Petru de Mahariscuria (Moericourt), který na veškeren směr B-ův měl rozhodný vliv. Později B. zdržoval se ve františkánském klášteře v Paříži a i sám do řádu vstoupil. Když na universitě hodnosti doktorské dosáhl, vrátil se r. 1240 do Oxfordu a míval asi po šest let na tamější universitě přednášky velmi hojně navštěvované. B. horlivě jal se pracovati o vědách přírodních vůbec a mathematiku, kterou jako Plato za klíč ku vědám ostatním pokládal, pak mechaniku, optiku, chemii a astronomii studoval nejen z poznání vlastního, než zejména z děl řeckých, arabských a hebrejských, kterýmžto jazykům sám také učil; s velikou pílí shledával při těchto studiích příslušné staré knihy a spisy nákladu při tom nešetře žádného. Výsledkem prací jeho byly různé vynálezy, kterými vysoko povznesl se nad svůj věk a pro které dostalo se mu jména doctor mirabilis. Tak vynalezl výbušnou látku podobnou střelnému prachu, zvětšovací skla, provedl dobrá pozorování o lomu paprskův, o perspektivě, o zdánlivé velikosti předmětův a o zvětšení desky měsíční a sluneční na horizontě a j.; pak objevil chyby v juliánském kalendáři, činil k opravě jich dosti vhodné návrhy a sám sestavil kalendář opravený; avšak teprve po 300 létech k opravám skutečně se přikročilo. Zvláště jeho astronomické a astrologické práce zavdaly zjevnou příčinu, že B. z magie a čarodějství byl obžalován. Ve skutečnosti byla to však odvaha, s kterou vystupoval, pohrdání spolubratry a vrchními úřady, jeho horlivost reformovati vyučování a církev, pak výtky činěné jednotvárnosti a pobloudilostem scholasticismu tehdá vládnoucího, které vzbudily proti němu nejen nedůvěru, než i nechuť a nenávist jeho představených. R. 1257 generál řádový Jan de Fidanza se svolením papeže Innocence IV. přinutil B-a, aby opustil Oxford a kázal mu uchýliti se do kláštera minoritů v Paříži, kde krutě s ním nakládáno: zapověděno mu psáti, knihy čísti a za každý sebe menší přestupek byl stihán přísnými tresty, jako postem a vězením. Teprve když osvícený Guy de Foulques, arcibiskup, kardinál a papežský legát v Anglii, r. 1265 stal se papežem (jakožto Kliment IV.), uvolnilo se B-ovi, ale docela propuštěn nebyl. Na vyzvání papežovo jal se psáti dílo Opus majus (vydal Sam. Jebb v Londýně 1733, pak v Benátkách 1750), »vědecký pomník středověku pozoru nejhodnější«, v němž vyložil všecky svoje idee o příčinách bludův, o hodnotě filosofie, o grammatice, o principiích mathematiky, o perspektivě, o vědě zkušenosti a posléze o morálce, a jež pak (I267) po svém žáku Janu Pařížském papeži poslal, přes to, že františkáni ještě více tím popuzeni jsouce při tom všemožně mu překáželi, ano ani potřebného náčiní k dalšímu psaní dáti mu nechtějíce. Když odpověď od papeže dlouho nedocházela, napsal znova Opus minus (fragmenta z toho vydal Cousin) a posléz Opus tertium (vydal J. S. Brewer v Rerum Brit. med. aevi script. v Londýně, 1859), v nichž reprodukuje kratší formou Opus majus a na konec dojemně líčí svoje útrapy. Konečně papež pohnut jsa vytrvalostí a geniem B-ovým užil své suverenní autority a B-ovi dostalo se svobody úplné. Než smrtí Klimenta IV. všecky velké plány a projekty B-ovy opět v nic se obrátily. Znova jsa pronásledován a z magické astrologie obviněn byl opět uvězněn za papežování Mikuláše III. roku 1278 a spisy jeho byly zakázány. Marně snažil se později papeže Mikuláše IV., dřívějšího generála františk. řádu Jeroma d’Esculo, přesvědčiti o své nevině pojednáním De prolongatione vitae (lat. v Oxfordě 1590, angl. vydal Brown 1683, rukopis v Bibl. nationale v Paříži). Teprve r. 1292, po smrti Mikuláše IV., byl propuštěn a v 78. roce začal psáti znova veliké dílo (Compendium studii theologiae), jež však zůstalo jen v několika rukopisných zlomcích; zemřelť brzo po té 11. června 1294 v Oxfordě. – B-ovi nepodařilo se sice naprosto odvrátiti zájem svého času od metafysiky ku fysice a studiu řečí, než přece zasadil scholastice citelnou ránu, neboť po něm klesá na rychlo k úplnému úpadku. Sám však také nezprostil se docela předsudků své doby, zabývaje se se zálibou alchymií a astrologií; také v kámen filosofů věřil. – Ze spisů jeho mnohé (jako Compendium philosophiae z r. 1272, uvedené Comp. studii theol., pak různé kommentáře o fysice a metafysice Aristotelově, rozprava o kalendáři) zůstaly v rukopise. Tištěny jsou mimo spisy již uvedené: Epistola de secretis operibus artis et naturae et nullitate magiae, vydal Claud. Coelestinus v Paříži, 1542, pak Joh. Dee Londinensis v Hamburce, 1618; vyšla také v Mangetově Bibliotheca chimica, sv. I., 616. aj. Do franc. přel. Jacques-Girard de Tournus Admirable pouvoir et puissance de l'art de la nature etc., v Lyoně, 1557, v Paříži, 1629. Ve spise tomto tak podivuhodné věci mluví o fysice a mechanice, že zdá se, jako by byl znal stroj parní a balon. Libellus de alchimia, cui titulus: Speculum alchemiae, v Norimb., 1614, v Manget. Bibl. chim. sv. II., a v Theatrum chim. sv. V. (do frančtiny přel. JacquesGirard de Tournus pod tit. Miroir d'Alquimie, v Lyoně 1557, později v Paříži, 1612, 1627); Rog. Baconis Angli Perspectiva, oper et studio Joh. Combach, Frankf., 1614. Roku 1620 vydáno v jednom svazku několik chemických statí, a to: Breve breviarium de dono Dei; Verbum abbreviatum de Leone viridi; Secretum secretorum naturae, de laude lapidis philosophorum; Tractatus trium verborum; Alchimia major Em. Charles, R. B., sa vie, ses oeuvres et ses doctrines, d'aprčs des textes inédits (Paříž, 1861); Vict. Cousin, Fragments philosophiques, philosophie du moyen âge (Paříž, 1865); E. Saisset, Précurseurs et disciples de Descartes (Paříž, 1862); Siebert, R. B., sein Leben und seine Philosophie (Maribor, 1861); Schneider, R. B. Ord. min. (Augšpurk, 1873); Werner, Die Kosmologie und allgemeine Naturlehre des R. B. (Vídeň, 1879). Ostatek viz: Überweg, Gesch. d. Philos. II., kdež i literatura; Franck, Dict. des sc. philos. sub Baco Roger, Nouvelle biogr. gén. (Paříž, 1854, sv. IV. 93.).

2) B. či Baconthorpe (dle jeho rodiště) John, učený anglický mnich XIV. stol., jehož jméno dosahovalo téměř slávy Tomáše Akvinského. Studoval v Oxfordu v Oxfordu a Paříži, stal se (1329) dvanáctým provinciálem angl. karmelitánův a zemřel v Londýně (1346). Jeho hlavní spis Doctoris resoluti Ioannis Bacconis Anglici Carmelitae radiantissimi opus super quattuor sententiarum libirs vyšel tiskem r. 1510 (ve 4 fol. sv.) a byl ještě několikráte vydán.

3) B., Sir Nicholas, znamenitý právník a státník angli. (* 1510 – † v Londýně 1579). Byv přírodou nadán neobyčejnými dary ducha nabyl záhy všestranného vzdělání a postupoval v důstojnostech, až Jinřich VIII. jmenoval jej (1546) právním zástupcem sirotčího úřadu (Attorney of the Court of Warde), jejž zastával i za Edvarda VI., ale za katolické Marie slošiti musil. Za to její nástupkyně Alžběta povýšila jej do stavu šlechtického a jmenovala (1558) nejvyšším strážcem pečetí, jímž zůstal až do smrti. Jako státník vynikal jasností svých náhledův a moudrostí svých rad a bera velký podíl v urovnání církevních otázek, odvátil svou prozíravostí mnohé nebezpečí, jež v oné kritické době hrozilo Anglii.

4) B. Francis, lord z Verulamu a viscount Saint-Albanský, syn předešlého, věhlasný filosof, přírodozpytec, právník a státník anglický, narozen 22. ledna 1561 v Londýně. Matkou jeho byla učená a zbožná Anna Cooke. Ač byl těla slabého, B. záhy vynikal ostrovtipem a velikou vědychtivostí, tak že i pozornost královny Alžběty na sebe obrátil. Roku 1573 se starším svým bratrem Anthonym přišel na kollej cambridgeskou, na které již po dvou létech nabyl přesvědčení o potřebě důkladné reformy badání vědeckého. Roku 1576 jsa v průvodu anglického vyslance Sira Amiasa Pauleta odešel do Francie, kde Jindřich III. bojoval právě proti Jindřichu Navarrskému; zdržoval se pak nejvíce v Paříži, než po náhlé smrti otce svého (20. ún. 1579) vrátil se zpět do Anglie. Dojmy ze svých cest a výsledky pobytu svého ve Francii sepsal ve zvláštním spise Of the State of Europe. Poněvadž dědictví po otci nedostačovalo k nezávislému životu, B. dal se na dráhu juridickou a studoval v létech 1580 – 86 práva v Grays-Inn, stal se advokátem a později mimořádným, nehonorovaným radou královny; vyšších úřadů dvorních se mu nedostalo přes to, že by ve svém strýci lordu Burleighovi byl měl mocného protektora, kdyby tento schopnosti B-ovy jen za prostřední a chatrné nebyl pokládal. Stejně o něm soudila královna, tak že ani přímluva hraběte Essexa, jenž jediný B-a dovedl oceniti. nic mu nepomohla. Za to hrabě Essex sám vydatně jej podporoval darovav mu statek a přízní svojí všude jej zanášeje. V létech 1584, 1586 a 1588 B. vynikl jako člen parlamentu, zejména v záležitostech processu Marie Stuartovny a války španělské. Když pak roku 1599 hrabě Essex u dvora v nemilost upadl a později při pouličním vzbouření byl zajat a k smrti odsouzen (1601), B. nejen nevděčně od hraběte se odvrátil, než i veřejně proti němu vystoupil a po jeho popravě na rozkaz královny napsal A Declaration of the Practices and Treasons Attempted and Committed by Robert Ear of Essex. Po smrti královny však ji samu za jedinou původkyni spisu toho prohlašoval. Teprve za panování Jakuba I. podařilo se mu rychle dojíti jmění a slávy v oboru diplomatickém a právnickém, zejména za služby, jež prokazoval koruně v parlamentě. Bylť v den korunovace Jakubovy 24. čce 1603 pasován na rytíře, r. 1604 jmenován skutečným radou koruny, 25. čna 1607 generálním solicitorem, r. 1613 vrchním státním zástupcem, pak roku 1616 protekcí a přímluvou příznivce svého a milostníka králova, lorda Buckinghama, jemuž slepě byl oddán, členem tajné rady, r. 1617 strážcem veliké pečeti, roku 1619 lord kancléřem s titulem lorda Verulamského a posléze r. 1621 viscountem Saint-Albanským. Avšak téhož roku byl usvědčen z úplatnictví, nálezem parlamentu odsouzen do vězení v Toweru, pak ku pokutě 40.000 lib. sterl. a zbaven všech úřadův a důstojností. Nález ten byl však milostí krále zrušen, třeba že B. nebyl nevinen, ale nepoctivostí více pro jiné než pro sebe se dopouštěl. B. dostal i doživotní pensi od krále a po nastoupení Karla I. na trůn zase úplně na milost byl přijat, ano i do parlamentu znova povolán. Avšak churavost nedovolovala mu vystoupiti znova v životě veřejném, z něhož se vzdálil úplně a věnoval konec života svého jenom vědění. Zemřel 3. dubna 1626 na statku hraběte z Arundel v Highate.

Filosofický význam B-ův v tom spočívá, že plným úsilím jal se prováděti to, co renaissanční doba zove návratem ke skutečnosti, či spíše, že návratu toho žádal in theoria nejsa ani sám dosti mocen mathematiky, ani znalý přírody, aby vlastním výzkumem byl mohl ozřejmiti svou theorii indukční, za jejíhož vynálezce bývá pokládán. Než není ve snaze té původním. Více než dvě stě let před ním Baco Roger postihl význam experimentu a pozorování přírody, jeho předchůdcem dále jest tolikéž Angličan Vilém z Occamu († 1347), obnovitel nominalismu a proto empirik; do doby před B-em náleží Koperník; současně s ním celá řada jiných mužův, jako Galilei, Harriot, Kepler, Gassendi, Stevens, Descartes, na témže stáli stanovisku vůči přírodě, tak že skutečně methoda induktivní nezávisle na něm hotova a prováděna byla. B. žádným činem výzkumným nepovznesl se nad dobu svou, aby ji vedl, ba právě naopak, svými positivními vědomostmi o přírodě ani jí nedosahoval, nejen že neuznával soustavy Koperníkovy, nýbrž, co více jest s podivením, maje takové vzory exaktního výzpytu před sebou, do hmoty po středověkém způsobu mystickém, jemuž hlavně boj jeho platil, vkládal různé duševní potence. Proto mínění o něm až do krajností se rozcházejí (pro J. Herschel, W. Whewell; proti Lasson, Just. Liebig); jedni v něm vidí reformátora přírodní filosofie pro jeho methodu, druzí upírají této veškerý význam. Pravda zde jest ta, že B. ani indukce nezaložil, ani neprováděl, ba ani správně nevyznačil, neb co on indukcí zove, jest vlastně abstrakce; než přece trvá význam jeho i pro filosofii i přírodní vědy z jiných příčin, a sice, že, ač theista, vysvětlování vedl ne pomysly finálními, nýbrž řádem mechanickým, a že požadovaná jím axiomatika věd, ač jest vlastně metafysikou dění, výzpyt ukončuje a ne počíná. Že sám přesně neprováděl všeho jako jiní (Descartes), plyne z individuálních příčin, totiž jednak z nedostatečného vzdělání odborného, jednak z okolností životních, jež jiným směrem mysl a čas jeho zabavovaly, jakož B. vůbec více slibuje a naznačuje, než koná, a budoucnosti věků s nadšením doporučuje provádění myšlének svých, jsa spokojen, »že nástroje Mús naladil, aby jiní hráti mohli, již dovednější ruce mají«. Nesmí zkrátka zásluha B-ova měřena býti ani sumou positivních vědomostí, ani routinovanou methodičností, nýbrž smyslem pro celek. B. žádá, abychom přistupujíce k badání vzdali se všech předsudkův, a rozum takto zvyklostí prostý má tvořiti čistou a urovnanou půdu pro přijetí nových poznatků. Má-li věda se zdarem se potkati, musí začíti ze zcela nových počátkův. Skutečnost musí býti zkoumána bez předpokládání a experimentem; příroda nesmí býti anticipována, nýbrž interpretována. Účelem poznání není pravda theoretická, nýbrž podmanění přírody vůli člověka. Postup indukce ten jest, že především všecky negativné případy mají vyloučeny býti; co po tomto vyloučení negativních instancí zbývá kladného, z toho buďtež závěry činěny, a sice tak, že dlužno od jednotlivin stále k obecnějšímu stoupati, až pozná se zákon dění, a odtud cestou opačnou vede se postup zpět ke skutečnosti (tedy abstrakce a determinace). Praerogativní instance ony jsou, jež ve své všeobecnosti rozhodují o celém množství případů; k těm budiž zvláště pozor obrácen. Věci v přírod jsou spojeny příčinně, a není zjevu, který by stál mimo. Pochopení příčin jest odkrytí zákona, a to jest filosofií. Touto snahou, proniknouti v poznání přírody až ku všeobecnému a nutnému, musí také ještě doplněn býti význam indukce u B-a. Celkem se lze podlé něho srovnati se čtyřmi známými principiemi Aristotelovými, avšak účelnost jest ve vysvětlování přírody naprosto vyloučena, hmota pak a příčiny změn, jak obyčejně zevnějším způsobem sled mezi účinem a příčinou se spojuje, jest povrchní jen vědění, nedonikající ku podstatě zákona, jímž změna se uskutečňuje; tento zákon však odkryti znamená postihnouti formu (N. O. II. 2., 3.). Tím se velmi trefně vytýká poměr fysiky k metafysice: první týkajíc se hmoty a změn způsobených případnými příčinami (causae efficientes) neučí o průběhu tvoření samého, ve změně skonávaného, nýbrž tkne se jen změny, jakož hotové události, co však mezi oběma leží, mezi příčinou a účinem, ten vnitřně tvořící princip (Aristotelovská forma), to jest zákon sám, a poznání to zakládá metafysika. Úplné podmanění přírody pod moc člověka, že tato po jeho vůli své výtvory obměňovati musí, že docela neživé i v živé by se měnilo a jiné až dosud nad lidské troufaní smělejší věci by se konaly, plyne ze znalosti tvůrčích forem přírody, a uskutečňování toho vykládá se v magii. Umělý převod rodův, ač těžkým, nezdál se mu býti nikterak nemožným, a způsob, jakým o tom mluví (N. O. II. 29. – 30.), připouští střízlivý výklad, že jest zde anticipace theorie evoluční (Fowler N. O – p. 437. n. 10. Oxford, 1878). Tento princip formální úzce souvisí s rozlišením věci o sobě a jejího zjevu, kterýž při vědeckém vysvětlování jako kvalita druhotná uveden býti musí na prvotnou: teplo na př. pro smysl jest pocitem, samo o sobě pohybem. – Vědy třídí B. podlé tří mohutností duševních, paměti, obrazotvornosti a rozumu, takto: prvé náleží historie, druhé básnictví (vypadá však z programu vědeckého), třetí filosofie. Tato se dělí 1. v nauku o bohu, 2 o přírodě, 3. o člověku. Theologie filosofická čili přirozená nepodává žádných určitých vědomostí o bohu, ale vyvrací se jí atheism. Filosofie přírody jest buď theoretická nebo praktická. První jest fysikou, pokud vykládá působící příčiny, a stává se metafysikou vyhledáváním principu formujícího; praktické úkony ve fysice zakládají mechaniku, v metafysice přirozenou magii. Přídavkem jest zde mathematika. Nauka o člověku uvažuje o něm jako o jednotlivci (anthropologie, philosophia humana) a jako o členu společnosti (phil. civilis). Anthropologie vztahuje se na tělo i na duši. V psychologii jest B. Aristotelikem rozeznávaje duši smyslnou a rozumnou, Bohem vdechnutou. Prvá jest poznatelna, poněvadž jest hmotna, ač neviditelna jest pro svou malost. Sem přiřaďuje se dále logika a ethika. – Všech věd nejobecnější zásady, jakož poznatky o dění vnitřním čili principu formálním a nejen jako abstrakce vyvedené na základě obyčejné empirie, ve svém souhrnu dávají všeobecnou axiomatiku, jež podává pravé poznání přírody. Jest to philosophia prima, posud ovšem nehotová, poněvadž vědy samy nehotovy jsou i rozsah jejich neúplný. Charakteristické tudíž jest, že, jako B-ova indukce jest vlastně abstrakcí a stoupá až ku všeobecnému a nutnému, tak jeho empirism nezůstává tkvěti při kvalitě smyslové, nýbrž vyšetřuje modifikující podmínky. Zb.

Nepřímo, avšak účinně působil B. také v paedagogiku. Hlavní zásady paedagogické, jím pronesené (zejména v prvých dvou dílech jeho Instaurationis magnae), jsou: 1. Pojmy, které ze přirozené povahy věcí nejsou čerpány, jsou křivy, zatemňují rozum, zahalují přírodu dávajíce podnět ke znalosti slov, nikoli ke známosti věcí. Jediné samozření přivádí ku pravému, plnému a neklamnému poznání věcí. 2. Pokusy a pozorování jsou ony brány, jimiž věcem mimo člověka postaveným otvírá se přístup k duši. 3. Od jednotlivostí takto zjištěných jakožto následků postupujž se k pojmům nadřaděným, ku příčinám, k zákonům; to se děje postupem induktivním. 4. Postup genetický (traditio lampadis) se nad jiné pro vědy přírodní hodí. Přivádí žáka ku poznatkům týmž způsobem, kterým domohlo se jich člověčenstvo. Učeň tu vidí, jak věc z prvého zárodku vzniká, znamená změny, jež se u vývoji dalším vyskytují, pozoruje výjev se všech stran a snad i za rozličných okolností. 5. Kvapení u vyučování hubí vtip i prospěch. 6. Přirozenost lidská svobodna jest, miluje zvůli, nucení se jí příčí; kdo snahám její překáží a je zničuje, proti přirozenosti lidské se opírá. Vykonal-li žák, čeho na něm vyučování vyhledává, nechť se dá na svůj zamilovaný předmět, aby v něm zmocněl. 7. Pomněme, že vzdělávajíce ducha dvojím způsobem se můžeme bráti; prvý počíná od snadnějšího, čeho bez napínání vtipu lze vystihnouti, a pokračuje k nesnadnějšímu, čemuž jen pružným rozumem lze stačiti; druhý jde směrem opačným. Opatrné obou způsobů spojování vtip vzpružuje. 8. Učení ke vtipu žákovu jest přizpůsobovati, žádá však na učiteli bohaté zkušenosti a bedlivého uvažování. Sluší tu bedlivě vyhověti přirozenosti lidské, aby každému bylo dopuštěno dělati, v čem má zalíbení. Avšak i u věcech, pro které jest učeň zpozdilý a tupý, doděláme se slušného prospěchu, budeme-li mu vhodnými prostředky pomáhati. 9. Cvičení divadelní jsou mládeži prospěšna; jimi se cvičí pamět, brousí výmluvnost a uhlazují posuňky. 10. Vychování za útlého věku jest velmi důležito; i zahradníci mladých rostlinek více si hledí než dospělých. Vychování hromadné má přednost před jednotlivým; klade základ k důležitému poznání lidí, pěstuje u chovance přívětivost, laskavost, vzbuzuje řevnivost a ostří vtip. II. Základní schopnosti duševní jsou tři, a to pamět, obraznost a rozum. Pamět má zmohutněti ve vědách historických, obraznost v uměnách, rozum ve vědách spekulativních. V rozdělení věd paedagogika jest podřízena duševědě. Ši.

Filosofické názory B-ovy o právu a o státě roztroušeny jsou po jeho spisech (srv. zvláště De dignitate et augmentiis scientiarum, l. VIII., Tractatus de justitia universali sive de fontibus juris). B. vytýká dosavadním právníkům, že pojednávajíce o právu »judicio sincero non utuntur, sed tamquam e vinculis sermonicantur«. Právo jest dle něho v příčinném poměru s celým sociálním životem národním, s jehož změnou a vývojem pari passu se mění, vyvíjí a pokračuje. Není tedy útvarem libovůle souverainovy (jak učil Hobbes a později tak zvaná analytická škola právní), nýbrž naopak, království spočívá na právu. Zákon pak není tvůrcem, nýbrž pouze oznamovatelem práva. Tyto názory, jež sdílel B. se svým vrstevníkem Hookerem, objevily se opět na počátku tohoto století v základních pravdách t. zv. historické školy právní a v jejím učení o pramenech a historickém vývoji práva. Tkl.

Spisové B-ovi jsou tito: Čelní dílo filosofické Instauratio magna, jež mělo obsahovati znovuzřízení věd na jeho indukci, rozvrženo jest na šest částí: první De augmentis et dignitate scientiarum (1623; stručněji angl. Proficience and advancement of learning, 1605) obsahuje rozdělení věd; druhá Novum organon (1620, přepracovaný spis z r. 1612: Cogitata et visa) jest methodologie; z třetí části jest spracována Sylva sylvarum, sbírka popisův a pozorování přírodních. Ostatní části tři, jež měly obsahovati učení filosofické na těchto základech spočívající, jen fragmentárně B-em jsou podány. – Essays moral, economical and political 1597; (lat. Sermones fideles; německý překlad od Fürstenhagena, Lipsko, 1884). O lékařství jedná De vita et morte, právnictví se dotýká Exemplum tractatus de iustitia universali sive fontibus iuris; pokus allegorisujícího nom. filosof. jest Nova Atlantis. Astronomického obsahu jsou Schema coeli a Descrlptio globi intellectualis. Sebrané vydání první uspořádal Mallet (v Lond., 1740 a 1765). Franc. vydání Riauxovo v Paříži, 1852., angl. vyd. H. J. Bohn (Lond., 1846) a Ellis, Spedding, Heath (Lond., 1857 – 1859). Čes. přel. Vypsáni nového světa G. J Dlabač (1798). – Literaturu příslušnou viz Uiberweg, Geschichte d. Phil., sv. 3. K tomu nově kommentované vydání Fowlerovo Novum organon (Oxford, 1878); John Nichol, F. Bacon, his life and philosophy (Edinburk, Londýn, 1888); Kuno Fischer, Fr. B. von Verulam, die Realphilosophie und ihr Zeitalter (1875); Heussler, F. Bacon u. dessen geschichtl. Stellung (Vrat., 1889). – Co se pak konečně tkne vyskytnuvší se hypothesy B.-Shakespearovské, že totiž B. jest skladatelem dramat Shakespearových (viz Pott, The Promus, 1883; Donnelly, The great Cryptogram 1888, a Vitzthum v. Eckstädt, Shakespeare u. Shakspere, 1888), ani důvody uváděné nejsou tak spolehlivy, že by žádným námitkám nepodléhaly, a rozhodující instancí jest zde ohled psychologický, že není pravdě podobno, aby prosaická střízlivost a hlásaný utilitarianism B-ův spojiti se dal s poetickým názorem světa. K vysvětlení poetické dikce vystačí rhétorický vzlet B-a, kterýž, jak známo, byl řečníkem znamenitým (Heussler v uvedeném spise str. 121.–127. a pozn. 338.). O počátcích a průběhu literárního toho sporu, viz Elze, W. Shakespeare (Halle, 1876). Zb.

5) B. John, angl. sochař, jejž možno zváti zakladatelem britské školy sochařské (* 1740 – † v Londýně 1799). S počátku maloval ornamenty na porcelán, později však napodobováním modelů k vypálení určených nabyl takové zručnosti v modelování, že r. 1763 věnoval se sochařství a do r. 1776 od Společnosti pro povzbuzování umění obdržel devět nejvyšších cen. V té době zdokonalil i nástorjek, jenž tvary modelu na mrmor přenáší a v zlepšené formě i na kontinentu vešel v užívání. Královská společnost jmenovala jej členem již roku 1770. Avšak slávu jeho založila teprve socha Mars (1777), od které doby účastniv se sedmnácti konkursů, stal se šestnáctkráte vítězem. Různé výtvory jeho zdobí kathedrálu sv. Pavla (sochy Howarda a Samuele Johnsona), Westminster Abbey (náhrobky lorda Chathama a Williama Pitta) a jiné veřejné budovy v Londýně a Oxfordě. B. postrádal obrazotvornosti a neměl protříbenějšího pojmu o kráde. – Viz: Richard Cecil, Memoir of the late John B. (Londýn, 1811).

6) B. Leonard, historik a theolog amer. (* 1802 – † v New-Havenu, Conn. 1881). Narodil se ve státě Michiganském, byl farářem v New-Havenu (1825--66), přednášel na yaleské bohoslovecké škole systematickou theologii (1866--71) a americké církevní dějiny (1871–1881). B vřele ujímal se otroků, založil časopisy »The Independent« a »The New Englander« a napsal mimo jiné Life of Baxter (1830); Thirteen Historical Discourse (1839); Christian Self-Culture (1863); Genesis of the New England Churches (1874); zvláště pak Essays on Slavery (1846), dílo to vzácné ceny, jež nemálo přispělo ke zrušení otroctví.