Ottův slovník naučný/Bůh

Údaje o textu
Titulek: Bůh
Autor: Alois Jirák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. s. 862–863. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bůh

Bůh jest sám od sebe nejdokonalejší bytost, která má nejvyšší rozum a nejlepší vůli, ale těla nemá, a nad níž ani nic dokonalejšího býti ani vůbec pomysliti se nemůže. Ač podstaty a velebnosti Boží ani rozumem svým úplně vystihnouti ani slovy vyjádřiti nemůžeme, učí přece církev katolická na základě Písma sv., ústního podání, sněmů svých a požadavků rozumu o Bohu: a) že jest duch a to b) nejdokonalejší, tak že má všecky nejlepší vlastnosti, které se jen mysliti dají, beze všeho omezení, c) že jest sám od sebe, bytost naprostá a nutná, a d) že jest stvořitel, zachovatel a ředitel všehomíra. Že B. skutečně jest, lze poznati dle učení katolického netoliko z víry čili ze zjevení Božího, nýbrž i pomocí rozumu z přírody. Důkazy pak, kterými se v tomto posledním ohledu dovozuje, že B. skutečně jest, jsou jednak metafysické, jednak fysické, jednak morální, k nimž druží se i důkaz historický. I. Důkaz metafysický čili kosmologický vyvozuje se z nepopíratelné nahodilosti světa fysického a provádí se v různé formě, jako: a) Rozumná metafysická kosmologie dokazuje, že všecky věci na světě, jak jednotlivé, tak v souhrnu svém, příčiny své jsoucnosti nemají v sobě, nýbrž mimo sebe, a proto předpokládají jinou, od sebe rozdílnou příčinu účinkující, skrze kterou k existenci své byly přivedeny. Je-li tato příčina účinkující snad zase taková, že nemá důvodu a podmínky své vlastní existence v sobě samé, nýbrž v jiné příčině, tuť nutno o ní totéž předpokládati; a to tak dále o každé následující takové příčině, pokud tato od jiné pochází. Ale tu stojíme při tomto postupu před dvojí alternativou: buď musíme totiž přijímati a podlé materialistův a pantheistův uznávati nekonečnou řadu takovýchto příčin, z nichž jedna od druhé pochází; anebo souditi na příčinu nějakou konečnou a poslední, která nemá příčiny své existence mimo sebe, nýbrž v sobě samé, kteráž tedy není od jiné, ale sama od sebe. Avšak první alternativu nelze připustiti, a to jednak proto, že bychom musili dostati nekonečnou řadu skutečných příčin čili bytostí, které jiným dávají existenci; což jest nemožno; neboť všichni střízliví filosofové skutečnost počtu nekonečného rozhodně popírají zastávajíce zásadu, že množství »in actu« nekonečné vniterně či logicky si odporuje. Každé totiž množství jest druhem počtu vznikajíc z přidávání jednotky k jednotce. Množství bez počtu a počet bez přidávání jednotky k jednotce jsou pojmy sobě odporující. Ale nekonečnost nemůže z přístupu jednotky k jednotce povstati; neboť přidáváme-li jednotku k jednotce, povstane množství, jehož čásť, na př. polovice, jest zajisté menší než celek, tedy co do počtu konečná. Avšak z částí konečných nemůže nikdy povstati množství nekonečné. Vylučuje se tedy i zde nekonečná řada skutečných, účinkujících příčin; a byť i mohly býti tyto příčiny skutečné počtem či řadou svou nekonečny, přece by to byly jen příčiny, které důvodu své existence nemají samy v sobě. A proto zbývá jen druhá alternativa, t. j. nutno uznávati první nějakou příčinu, která neděkuje svou existenci jiné. ale tuto má sama v sobě čili jest sama od sebe; a tuto příčinu nazýváme B., který tedy skutečně existuje, neboť by jinak nemohly existovati ony na něm závislé příčiny. – b) Metafysická kosmologie dále ukazuje, že věci na světě jsou bytosti pouze nahodilé, t. j. takové, které existovati mohou, ale nemusí, tak že, existují-li, mohly také neexistovati, a neexistují-li, mohou též existovati, ale nemusí. Co však existovati nebo neexistovati může, toť, když existuje, předpokládá jinou, od sebe rozdílnou příčinu, která působí, že to existuje. Každá nahodilá bytost a tudíž i nahodilý svět jest tedy již svým pojmem vždy bytostí od jiného, má svou existenci od bytosti jiné, která musila již před ní existovati. A tato bytost, od níž bytost nahodilá bezprostředně svou existenci má, jest buď nutná, t. j. taková, která nemůže pod žádnou podmínkou neexistovati, poněvadž její neexistence jest sama v sobě nemožná; anebo jest zase nahodilá. Je-li nutná, pak na ní bytost nahodilá závisí bezprostředně. Je-li však nahodilá, pak předpokládá zase jinou bytost, která rovněž jest buď nutná, anebo nahodilá atd. Avšak bytost nahodilá, i když prostředečně zase od bytostí nahodilých existenci svou má, přece konečně může pocházeti jen od bytosti nutné. Neboť, kdybychom sobě i nekonečnou řadu bytostí nahodilých myslili, z nichž vždy předchozí následné dala existenci, přece se bez bytosti nutné neobejdeme; neboť i v tomto případě měli bychom nekonečnou řadu bytostí nahodilých, – což ale, jak svrchu dovozeno, jest nemožno, – které nemají příčiny existence v sobě, nýbrž v bytosti jiné. A tato bytost musí nutná býti; a touto bytostí jest právě B.c) Třetí forma důkazu metafysického bývá takto stručné sestavena: »Nelze upírati, že existují bytosti. Ale bytost může býti buď nutná nebo nahodilá; v obojím pak případě nutno souditi na existenci Boží. Návětí hořejší netřeba dokazovati, neboť nikomu ani nenapadne tvrditi, že by neexistovala žádná bytost, když i sami skeptikové, kteří pochybují o všeliké skutečnosti, přece připustiti musí aspoň skutečnou existenci bytosti o všem pochybující; podvětí pak objasňuje se tím, že mezi bytostí nutnou a nahodilou nelze si mysliti nějaké střední bytosti. Proto vše, co existuje, může býti buď jen bytost nutná nebo nahodilá. Avšak připouští-li se existence bytosti nutné, tím již připouští se B., neboť tento jest právě bytost nutná. Připouští-li se však bytost nahodilá, připouští se též i bytost nutná, protože bez této ona ani býti nemůže. Proto v obojím případě musí existovati B.« – Od ostatních důkazů metafysických, prováděných z existence duše lidské, dokonalosti tvarů a j., zde upouštíme.

II. Důkaz fysický čili fysikoteleologický zakládá se na pevném a ustáleném řádu, který se jeví u všemmíru od věcí nejmenších až k největším; avšak tento řád světový, v němž jeví se účel a dobře promyšlený plán, nemůže býti dílem pouhé náhody, nýbrž předpokládá nutně rozumného pořadatele, intelligentní příčinu; a touto může býti a jest toliko B., bez něhož nelze tohoto světového pořádku vysvětliti.

III. Důkaz morální čili ethikotheologický, který se vyvozuje: a) z mravního zákona, jenž se nepopíratelně v srdci každého člověka ozývá a který od něho samého ani od jiného člověka nepochází; avšak každý mravní zákon předpokládá osobního zákonodárce, a proto i tento vnitřní zákon v nás musí takového zákonodárce míti; tímto však není a nemůže nikdo jiný býti než B.; b) ze skutečné okolnosti, že se cítíme býti povinni za všech okolností a beze všeliké výjimky tento zákon plniti, ať již i zlé z toho plynou pro nás následky. Z toho nutno uzavírati, že zákonodárce, od něhož onen zákon původ má, jest nejvýše svatý, který dobro za každé podmínky chce a zla nenávidí; a že tudíž i existuje; c) z nepopiratelného fakta, že vždy jakýsi nepokoj, strach a výčitky svého svědomí v sobě pozorujeme, když zákon tento přestupujeme, třebas bychom i trestu za to nemusili se báti; a naopak jakýsi blaživý pokoj a vnitřní spokojenost jest následkem každého dobrého skutku našeho a dodrženého onoho zákona, třebas bychom neměli z toho ani nejmenší výhody. Z toho nutné soudíme, že původce onoho zákona jest nejvýše spravedliv, jenž zlo vždy a všude trestá a naopak dobro odměňuje. To vše vede nás nutně k bytosti nad lidmi povýšené, naprosto svaté a spravedlivé, jež dala nám tento zákon; a tuto bytost jmenujeme B.

IV. Historický důkaz zakládá se na té pravdě, že všichni národové vzdělaní jako nevzdělaní a za všech dob obecné a trvalé mají přesvědčení o existenci božské bytosti od světa rozdílné a povýšené nad vše pozemské; kterémuž přesvědčení dávají výraz nejen v řečech různých, jež vesměs mají slovo pro Boha, v básních, v umění a jiných památkách. Avšak tento jednomyslný souhlas u víře v existenci Boha předpokládá též všeobecnou a trvalou toho příčinu. Tuto příčinu však nelze nikde jinde hledati nežli v rozumné přirozenosti lidské, která samojediná jest vždy a všude v podstatě své táž. Onen souhlas lze tedy uvésti pouze na »zdravý rozum«, na »zdravý smysl«, který sám sebou zcela rozhodně uznává jsoucnost Boha. – »O čem pak přirozenost všech,« dle Cicerona, »souhlasí, to musí býti pravda.«

Mnozí filosofové, jako na př. Kant a jiní, chtěli některé ze svrchu uvedených důkazů vyvraceti, ale nedokázali toho. – O Bohu učí dále církev katol., že jest jeden, ale ve třech osobách, které jsou jedné podstaty a přirozenosti a slují nejsv. Trojice. O vlastnostech božích učí pak, že B. co do své bytnosti (existentia) jest naprostý duch, že jest nezměnitelný, věčný a neomezený čili všudy přítomný; co do svého rozumu vševědoucí a nejvýše moudrý; co do své vůle všemohoucí, nejvýše dobrotivý a svobodný, nejsvětější, nejvýše pravdomluvný a ve svých slibech i hrozbách věrný a nejspravedlivější; co do vniterného stavu svého, že sám sobě v nejvyšší míře dostačí, že jest nejvýše velebný a nejblaženější. Naprostá jednoduchost přirozenosti boží připouští sice úkonové (virtuální), ale nikoliv věcné (reální) rozlišování jak bytnosti (essentia) a vlastností božích, tak dále bytnosti a osob božských, tak i vlastností božských naprostých mezi sebou. – Učení o jediném Bohu (monotheismus) odporují bludy: atheismus, polytheismus čili mnohobožství, pohanství, dualismus čili dvojbožství, tritheismus čili trojbožství, pantheismus čili všebožství; učení pak o naprosté jednoduchosti Boha příčí se anthropomorfismus a nejvyšší svobodě boží fatalismus. Jrk.