Ottův slovník naučný/Azzoni
| Ottův slovník naučný | ||
| Azzalonská ocel | Azzoni | Ažio |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Azzoni |
| Autor: | J. Č., neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1139–1140. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Azzoni: 1) A. Josef, rytíř, proslulý právník rakouský, jenž v kodifikaci rakouského práva měl vynikající účastenství. Narodil se v Praze r. 1712 pocházeje ze staré šlechtické rodiny milánské, která do Čech se byla vystěhovala, r. 1733 povýšen byl na univerisitě pražské za doktora filosofie a r. 1738 za doktora práv, když rok před tím mu bylo povoleno provozovati advokaturu. Když roku 1740 zavedena byla na našich fakultách právnických tak zvaná studia nobiliora, tu v Praze zřízena jest též stolice t. zv. české praxe soudní (praxis boemica) jako předmět mimořádný (dekretem ze dne 22. října 1740) a A. jmenován pro ni mimořádným professorem, maje uloženo, aby v přednáškách svých přihlížel k obecnému právu a porovnával je s právem českým, zvláště pokud se řádu soudního týče. Zároveň mu nařízeno sepsati učebnou knihu o tomto předmětu a posílati elaborát kus po kuse ke dvoru, aby došel nejvyššího schválení a mohl se tisknouti. A by s prací tou byl hotov, měl A. přistoupiti k výkladu té soudní praxe dle práva církevního. A. skutečně sepsal a předložil latinský výklad o praxi české s nadpisem: »Collegia iuridica practica seu expositio praxeos iudiciariae praecipue Boemicae tam in causis civilibus quam criminalibus« (rukopis dvorské bibliotéky vídeňské, č. 14.974), kde hlavně o pramenech českého práva, o českých soudech a o řádu soudním při nich užívaném pojednává; avšak k vydání tiskem díla tohoto z příčin neznámých nedošlo. Nicméně prokázal A. spisem tím tak rozsáhlou známost domácího práva a i jinak pověst jeho jako důkladného právníka tou měrou se rozšířila, že při kodifikačních pracích za císařovny Marie Terezie hlavně k němu bylo přihlíženo. Když byl r. 1747 povýšen na řádného professora veřejného práva na universitě pražské, povolán jest rok na to císařovnou do kommisse, která pracovala o novém společném zřízení zemském pro Čechy a Moravu, a v kommissi té přikázáno mu hlavně trestní právo k spracování. Kommisse nedodělala se však valných výsledků, poněvadž brzo na to převládla u dvora snaha vydati jednotné a společné právo pro všechny země české i rakouské. Na universitě pražské působil A. do r. 1754 zastávaje v l. 1751-1753 hodnost děkana fakulty právnické a r. 1754 hodnost rektora. Při tom nepřestal provozovati advokacii zjednav sobě jmenovitě po okkupaci bavorskofrancouzské r. 1742 slavné jméno jako obhájce šlechticů před soudem, kteří Karlu bavorskému jako králi českému holdovali a do služeb jeho vstoupili. Jsa roku 1753 jmenován členem dvorské kommisse kompilační, které bylo uloženo vypravovati obecný zákonník občanský neboli Codex Theresianus, zanechal advokatury i professury a věnoval se zcela pracím kodifikačním. Bylť r. 1756 jmenován skutečným dvorním radou při nejvyšším úřadě soudním veVídni, kterýto úřad byl zároveň kommissí zákonodárnou, a tu společně s vládním radou Holgerem měl největší účastenství na vypracování a přepracovávání tereziánského zákonníku občanského, jen sice nebyl vyhlášen, avšak tvořil základ dalších prací a porad kommissí, jež platný nyní rakouský zákonník občanský z r. 1811 k místu přivedly. Kromě toho byl od r. 1759 povoláván A. k poradám dvorské kommisse, která na řádu hrdelním pracovala; avšak ukončení prací ani této kommisse se nedočkal. Zemřel 25. listopadu 1760 v Badenu u Vídně v mužném ještě věku, když byl nedlouho před tím (majestátem ze dne 6. března 1760) císařovnou povýšen do stavu rytířského království Českého. Po čas činnosti akademické uveřejnil v Praze tyto latinské dissertace: Iustitia terrae renata (1732); Thomas de Aquino, jurisprudentiae ad normam legis aeter ae instaurator (1747); Dissertacio íuridica de confessione civili et criminali, addita iuris bohemici dispositione et observationibus practicis (1750) Dissertario iuridica de contumacia (1752). J. Č.
2) A. Dominicus, bratr před. (* 1728). Pocházeje z Prahy, vstoupil r. 1745 do řádu jesuit., přednášel na gymnasiu grammatiku a poesii, pak na theologické fakultě theologickou mravouku a kontroversi. Kázal latinsky a italsky. Po zrušení řádu zůstal představeným větší latinské kongregace v Praze. Napsal In P. irgilii Maronis Aeneida animadversiones (Praha, 1760); Positiones polemicae adversum recentiores cum primis heterodoxos, propugnatae in usum theologiae polemicae auditorum (t., 1771).
3) A. Franciscus, bratr před. (* 1717 — † 1775), rodem z Prahy, vstoupil zde r. 1743 do řádu jesuitského a vyučoval latině a básnictví. R. 1753 odebral se do Quita, kde po 15 let setrval. Vyučoval tam theologii, byl kazatelem a stal se rektorem a konečně místoprovinciálem. Navrátiv se do Čech, stal se rektorem v Březnici a dozorcem nad novici v Brně. Po zrušení řádu žil v Praze. Napsal Examen luminis celebrem controversiam de ratione sive substantia sive accidentis luci tribuenda discutiens, ternis articulis definitum (Praha, 1752) a Epitome selectarum quarundam exer itationum scholasticarum, quibus diversa philosophorum systemata discutiuntur (t., 1752).
4) A. Petrus, bratr před. (* 1721 — † 1777). Nar. v Praze, vstoupil r. 1738 do řádu jesuit., vyučoval humaniora, potom ethice, filosofii a kanonickému právu, načež četl o sv. Písmě a o vyšší theologii. Byl jako A. 2) doktorem filosofie a theologie. Napsal Commentar us in scripturam sacram (Olomouc, 1763). Srv. Pelzel, Böhm., mähr. u. schles. Gelehrte u. Schriftsteller aus dem Orden d. Jesuiten (Praha, 1786).