Ottův slovník naučný/Avesta (literatura)

Ottův slovník naučný
Avesta (obec)	Avesta (literatura)	Avestské železo

Údaje o textu
Titulek:	Avesta (literatura)
Autor:	Josef Zubatý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1103-1104. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Avesta

Avesta (Avastá) čili, jak do nedávných dob vůbec, ale neprávem se říkalo, Zend-Avesta jest sbírka trosek zachovaných ze svátých písem staroíránských. Jméno A. snad souvisí se staroperským ábaštá (zákon), nacházejícím se v behistánském nápise (IV, 64 ve Spiegelově vydání). Obsahem A-ty jsou tyto spisy: i. Vendidád (z avestského vídaevódátem, protidémonský zákon) o 22 hlavách (fargardech). Obsahuje mimo některé legendy (o stvoření světa, o Jimovi, mythickém králi a předchůdci Zarathuštrově, o pokušení Zarathuštrově, o Thritovi, prvním lékaři) hlavně zbytky jakési sbírky zákonův a zásad, dle nichž je se říditi vyznavačům Ahuró-Mazdáovým. Části Vendidádu mají skoro veskrze formu rozmluvy tázajícího se Zarathuštra s odpovídajícím Ahuró-Mazdáou. 2. Jasnó (Jasna, Izešneh velebení) o 70 hlavách (há). Obsahuje rozličné modlitby liturgické, z veliké části suchopárné a litaniovité, pak t. zv. gáthy (zpěvy), texty velice temné, ale v A-tě nejdůležitější, z nichž nejčistěji lze poznati učení Zarathuštrovo; pak je zde ješt k Hómovi. Některé hlavy jsou obsahu exegetického. 3. Vispéred (z av. vispé ratavó, všichni geniové) o 27 hlavách (kardé): liturgické modlitby, tvořící doplňky modliteb Jasnu. Z částí těchto tří knih, na různo promíšených, sestaven jest mimo to t. zv. Vendidád sáde (V. čistý, t. j. prostý »zendu«, výkladu), jejž každý párský kněz má denně recitovati. 4. Chorda-Avesta (malá A.), asi sbírka krátkých modliteb laiků pro rozličné doby a okolnosti, vyňatých z veliké části z knih předešlých, provázených úvody a závěrky novoperskými. Sem přičítají se obyčejně i zbytky jiných ztracených sbírek: tak zejména důležité ješty (jašty, chvalozpěvy) k rozličným božským a svatým bytostem, sírózahy (modlitby ke geniům jednotlivých dní měsíce), njájiše (modlitby prosebné) a jiné zlomky. — Nejstaršími částmi A-ty jsou gáthy v Jasně, básněné metricky ve zvláštním dialektě, po nich některé prosaické texty téhož dialektu; z ostatních částí A-ty, t. zv. mladší A-ty, jsou zase nejstarší ješty, jichž prvotně metrická forma znešvařena jest rozličnými změnami a přídavky; nejmladší jsou texty ostatní, skorem vesměs prosaické. — Původ A-ty jest posud skoro úplně temný. Najisto vznik její děkovati máme Magům, kmeni nebo rodu kněžskému, jehož prvotní sídlo jest úplně neznámo (z rozličných příčin hledá se v Médii nebo v Baktrii), jemuž však sluší zásluha vytvoření učení, jehož nejvyšším božstvem jest Ahuró Mazdáo. Jaké účastenství v této činnosti měla bytost zvaná v A-tě Zarathuštrem, později Zartuštem, od Řeků Zóroastrem, nebude lze asi nikdy určiti: kdežto dříve vznik učení i svatých písem pokládával se za individuální jeho zásluhu, nyní některým zdá se bytostí úplně mythickou (Kern, Darmesteter). Byl Zarathuštró asi osobou mezi Magy zvláště vynikající, jež během času stala se jakýmsi jediným východiskem vší činnosti Magů. Ve které době hledati máme počátky této činnosti a počátky literárního tvoření, jehož pomníkem jest A., je rovněž úplně temno: bezpochyby klásti je sluší před r. 1000 př. Kr. Učení Magů rozšířilo se během staletí mimo prvotní jejich území a s ním i jeho hlasatelé, kteří ve svých rodech stále udržovali výkonnou moc kněžskou: za Achaimenovců bylo již státním náboženstvím perským. V této době také (najisto ne po V. stol. př. Kr.) provedeno bylo i první sebrání svaté literatury, roztříštěné posud v ústním podání a snad již i v nějakých opisech v rodinách kněžských; toto sebrání asi bylo i koncem tvůrčí činnosti literární, ač některé doplňky vznikly snad i v dobách pozdějších. Opis souboru v neznámém písmě o 21 knihách čili 815 hlavách uložen byl v archivě persepolském. V bojích s Alexandrem Velikým a jeho nástupci a v úpadku, jenž po nich následoval, utrpělo učení i svaté písmo Magů veliké ztráty: teprve za Sásánovcův, asi ve III. nebo IV. stol. po Kr., pořízen nový soubor trosek bývalého bohatství. Sebráno i sepsáno (v písmě však již jiném, jehož základem bylo písmo pehlevské) nyní jen 348 hlav; spolu pořízen t. zv. zend (zand), překlad a výklad zachovaných textů, jež během času staly se nesrozumitelnými, na základě starých tradic: tento zend v rukopisech A-ty (vyjmouc Vendidád sáde) jest promíšen po odstavcích s originálem, a jazykem jeho jest huzváreš č. pehleví, jeden ze soudobých jazykův íránských, prosycený silně živly semitskými. Ale ani nyní nezůstalo učení Magů se svými památkami ušetřeno pohrom: v VII. stol. po Kr. bouře muhammedánské zasadily mu smrtelnou ránu. Obyvatelstvo Íránu z největší části donuceno přestoupiti k novému učení, a jen skrovný zbyteček Pársů v okolí Jezdu a část jich, vystěhovalá do sev.-záp. části Přední Indie, zůstali věrni učení starému a dovedli zachrániti asi čtvrtinu toho, co za Sásánovců bylo sebráno. V Indii pořízeny také některé překlady nové, sanskritský překlad části Jasnu (Neriosengh v XV. stol.) a překlady guzeratské. — V Evropě stala se A. známou v minulém století přičiněním nadšeného Francouze Anquetila Du Perron, jenž téměř desítiletým úsilím plným útrap a nebezpečí opatřil si opisy A-ty a výklady tehdejších kněží Pársův indických (na základě zendu pehlevského). Publikace jeho Zend-Avesta, ouvrage de Zoroastre...trad. en françois (Paříž, 1771) vzbudila v Evropě prudký boj mezi učenci, již pokládali Anquetilovu Zend-Avestu za padělek (Jones, Chardin, Richardson, Meiners), a jejími obhájci (Klenker, Tychsen). Teprve rozluštění pehlevských nápisův a pomocí těchto i nápisů staroperských učinilo pravost nálezův Anquetilových nepochybnou. Výkladu A-ty věnována v našem století péče neúnavná (překlad Anquetilův ovšem byl pln vad); způsobem vědeckým zahájili jej E. Rask a E. Burnouf. Po nich veden byl dosti tuhý boj o methodě, dle níž A. se má vykládati: zdali na základě párských tradicí (Spiegel, Justi, Harlez), nebo v první řadě pomocí srovnávání s indickými védy beze zření ke tradici (Haug, Roth). Boj tento není ještě ukončen, ale zdá se, že vykladači A-ty čím dále více se uchylují k cestě střední: uznává se tradice za pomůcku velice platnou, ale jakož z pehlevských i jiných překladů samých lze dokázati, že původcové jejich originálu ve všem dobře nerozuměli, doplňuje i opravuje se tato tradice všemi pomůckami, jež zejména srovnávací jazykozpyt vykladači poskytuje. Ovšem bude třeba ještě mnoho práce, než výklad A. ve všech kusech bude nepochybný. — Nejlepší vydání A-ty jsou: F. Spiegel, Avesta, Grundtext sammt der Huzwaresch-Übersetzung (Lipsko, 1851—58); N. L. Westergaard, Zendavesta I. (Kodaň, 1852—1854); К. Geldner, Avesta, die heil. Bücher d. Parsen (Štutgart, od r. 1885). Překlady: F. Spiegel, Avesta (Lipsko, 1852—63, kommentář tamže, 1865—69); C. de Harlez, Avesta (Lutich, 1875—76); J. Darmesteter, The Zend-Avesta (Oxford, 1880—83).

Jazyk A-ty (avestský, též starobakterský, starovýchodně íránský, zendský) jest jedním z jazykův íránských nejstaršího stadia, blízko příbuzný jazyku staroperskému, ale s ním ne totožný. Bohužel není zachován pro rozličné osudy A-ty veskrze v plné ryzosti, zejména po stránce zvukoslovné. V A-tě jsou vlastně památky dvojího dialektu: gáthového a mladšího avestského, jež snad ne pouze časem, nýbrž i genericky se liší. Zvláštnosti obojího dialektu ostatně v památkách zachovaných nejsou zcela přesně rozlišeny. Některé části A-ty vznikaly napodobením starých vzorů, když již jazyk sám byl jazykem mrtvým: odtud v nejmladších částech jejích zvláštnosti, jež nelze vyložiti jinak než jazykovou neznalostí jejich původců. Ztý.