Ottův slovník naučný/Augurové
| Ottův slovník naučný | ||
| Auguria | Augurové | August |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Augurové |
| Autor: | František Čáda |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1030. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Augur |
|
Augurové byli u Římanů znalci nauky o auguriích, které přibíral si král nebo v republice úředník při pozorování znamení nebeských (auspicatio), aby se uvaroval jakékoli chyby (vitium), jež by znamení rušila. Počet jich původní za doby královské jest sporný; zdá se, že bylo po jednom z každé tribue (původně tedy 2, po přistoupení tribue Lucerů snad 3). A-rem původně mohl býti jen patricius. Zákonem Ogulniovým (z r. 300 př. Kr.) připuštěni do kollegia toho také plebejové, a počet a-rů zvýšen byl na 9; 5 míst v kollegiu tom reservováno bylo pro plebeje. Až do roku 104, do zákona Domitiova, doplňováno kollegium to kooptací, konanou od kollegia samého; zákonem tím ustanoveno, aby doplňování dálo se volbou, ale ne v komitiích tributních plných, nýbrž jen v hromadě 17 vylosovaných tribuí, načež kandidát formálně byl dodatečně kooptován. Sulla počet a-rů zvýšil na 15 lege Cornelia de sacerdotiis. Caesar, diktátor, pak ještě jednoho přidal. Za doby císařské obdržel Augustus pro sebe a nástupce své právo jmenovati a-rův i nad počet, a to neomezeně, koho a kolik by chtěl (adlecti ad numerum, supra numerum). A. se připomínají až do IV. stol. po Kr. Disciplina a-rův uložena byla v libri augurales; důležité případy předchozí se poznamenávaly v commentarii augurum. Jak si a-ur při pozorování počínal, víme ze zpráv starověkých, zvláště Cicerona (jenž sám byl a-rem), dosti podrobně. Úředník osloví a-ra jménem a zve ho k auspikaci slovy »budiž mi nápomocen při pozorování« (te mihi in auspicio esse volo), což přijímá a-ur slovem: »slyšel jsem« (audivi). Pak jdou na místo určené k auspiciím a a-ur učiní descriptio regionum, t. j. na místě, kde jsou (templum), učiní si berlou (lituus) dvě kolmo na sobě stojící čáry (cardo, decuma) i rozdělí templum i nebe (v myšlénkách) na čtyři díly (regiones). Uprostřed templa zřídí se stan (tabernaculum) s východem na jih; odtud čeká nějakého znamení, jež podlé toho, z které strany přichází, jest buď příznivým, buď nepříznivým. Uředník obrací se pak k a-ovi s otázkou: dicito, addicunt (přisvědčují-li totiž ptáci). Odpoví-li a-ur kladně (addicunt), jest auspicium příznivé, jinak odkládá je slovy alio die (až podruhé). Postavení a-rů ve státě Římském čím dále, tím více významu náboženského pozbývalo i nabývalo rázu politického. Tak důležitými byli zvláště při volbách úředníků, ježto v pochybných případech senátem bráni bývali na radu a dle jejich zdání senát volby po případě rušil; ba kollegium a-rů mohlo se chopiti ve věci takové iniciativy samo. S ubýváním vážnosti náboženství klesala i vážnost discipliny augurské. Srov. Mommsen, Röm. Staatsrecht, I. 73–114., 28. Ča.