Ottův slovník naučný/Asyl
| Ottův slovník naučný | ||
| Asvinové | Asyl | Asymfonie |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Asyl |
| Autor: | Kamil Henner, Václav Trümmel, Josef Trakal |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 930—933. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Azyl |
|
Asyl (řec. ἄσυλον) znamená místo chráněné před násilím, zejména útočiště provinilcův a pak též právo asylní, které záleží vůbec v ochraně proti násilí a trestu, poskytnuté pobytem na určitých významných místech: 1) A. církevní. Začátky práva tohoto jsou prastaré a mají základ v přirozené povaze věci, že místa posvátná jsou hrází před náruživostí a pomstou lidskou. S právem asylním setkáváme se již ve starověku. Vyvinuto bylo zejména u židův, u nichž byl útočištěm oltář zápalné oběti při mojžíšské arše úmluvy a v šalomounském chrámu; mimo to byla jako města útočištná ustanovena v obvodu před Jordánem: Bozor, Rámot a Golan, v obvodu za Jordánem: Kádes, Sichem a Arbe; ale útočiště chránilo pouze zabijce, nikoli vraha. V Řecku poskytovaly jen oltáře některých chrámů (βωμοί σωτηρίας) a určitá města výhod útočištných, jakož tomu bylo i u Římanů, kde zvláštní arae salutis (útočištné oltáře), pak v době císařské vyobrazení a sochy císařů poskytovaly ochrany v určitých případech proti pronásledování. V prvních dobách křesťanských má a. základ zcela jiný: stalo se totiž v Římské říši zvykem, že biskupové u císaře a u soudů pro obžalované a odsouzené za odpuštění nebo zmírnění trestu se přimlouvali; provinilci utíkali se tudíž do kostelů, by zde pozornost biskupů k sobě připoutali a přímluvu jejich si zabezpečili, neboť jen s dovolením jejich odtud vyvedeni býti mohli. Ochrana provinilců byla tehdá pouze výronem moci biskupské, ale nikoli místního práva asylního, které ani státně, ani církevně uznáno nebylo. Ježto často tato ochrana přesné vykonávání spravedlnosti ztěžovala, byla r. 398 Arkadiem a Honoriem po předchozích změnách za Theodosia Velkého zapověděna, ovšem následujícího roku částečně opětně připuštěna, čímž dřívější skutečný stav přeměnil se nyní ve stav právní, jemuž se pak v říši Římské, a sice v západní r. 419, ve východní r. 431 a 466 dostalo podrobnější úpravy; každé porušení tohoto práva asylního mělo smrtí býti pokutováno. Za Justiniána nastalo z týchže příčin, ze kterých i dříve, opětné obmezení práva asylního. Beztrestnosti a zproštění závazků právo asylní v těchto dobách těm, kdož se do útočiště byli utekli, neposkytovalo, naopak spočíval osud jejich i na dále v rukou biskupových. Takovýto vliv biskupů nebyl ovšem uznán u národův, u nichž krevní msta a odpovědnictví vládly, pročež přiřknuto zde těm, kdož a. byli vyhledali, pouze zmírnění trestu, zejména osvobození od trestu smrti a od trestů tělesných; duchovenstvo však povinno bylo je vydati. Věda kanonická budujíc na platných dosud, ale kusých a nejvíce partikulárných ustanoveních vytvořila celý systém práva asylního, kterýž i papežské zákonodárství v době napotomné uskutečniti se snažilo. I příslušelo nyní právo asylní (ius asyli) v církvi křesťanské vůbec jako místní nedotknutelnost pravidelně jak kostelům a stavením s nimi souvisícím, tak i nejbližšímu obvodu jejich, a sice do 40 kroků při větších,do 30 kroků při menších kostelích (tedy zejména i hřbitovům okolo kostela se rozkládajícím, kteréž právo jim zůstalo i po jejich přeložení na místa vzdálenější), dále klášterům, církevním nemocnicím a ústavům, jakož i palácům biskupův a vyšších církevních hodnostářův. Z výhod a-u, které jinak všem osobám bez rozdílu náboženství příslušely, ať se byly proti trestním nebo civilním zákonům provinily, byli v zájmu veřejného pořádku vyloučeni loupežníci, vrahové, kdož v souboji soka usmrtili, zákeřníci a jejich pomocníci, výbojníci, velezrádci, kacíři pronásledovaní právě pro kacířství, rušitelé práva asylního, porušitelé papežských listin, podvodníci a kdož peníze veřejných pokladen zpronevěřili, penězokazové a škůdcové pozemků. Kdo do a-u se byl utekl, chráněn byl před veškerým pronásledováním, trestáním a skrácením svých práv. Vydání jeho bylo v dobách oněch naprosto vyloučeno, leda že sám biskup nějaký případ za vyňatý z práva asylního byl uznal. Každé porušení práva asylního jest sacrilegium a tresce se exkommunikací, z níž pouze papež prominutí může uděliti, učinil-li provinilec v ohledu veškerém zadost. Církev zásadně od práva asylního sice nikdy neupustila, ačkoli zejména za Řehoře XIV. (1591), Benedikta XIII. (1725), Klementa XII. (1734), Benedikta XIV. (1750) a Pia IX. (1852) mnohé ústupky učinila, ježto znenáhla se vyvíjející změna v poměru mezi státem a církví, zejména pak okolnost, že státové sami rukou pevnější uchopili se soudnictví a samostatně je prováděli, dřívější význam práva asylního zcela změnily, ba i odstranily. Nejprve bylo ve Francii právo asylní r. 1539 zrušeno, v Německu protestanty vůbec neuznáváno; v Anglii roku 1624 vzalo za své; pro Slezsko je zrušil Bedřich II., pro celé Prusko roku 1794 Land-Recht, dále zrušeno ve Virtembersku r. 1804, v Sasku r. 1827, v Sardinsku r. 1850, v jiných státech mlčky zavedením nových trestních zákonníkův. V Rakousku upravily nehledě k některým dřívějším ustanovením reskripty ze dne 10. května a 21. října 1752 a patent ze dne 15. září 1775 právo asylní v ten způsob, že vedlé provinilců již právem církevním z práva asylního vyňatých vyloučeni byli bankrotáři, kdož daně zpronevěřili, podloudníci, zloději věcí posvátných a zloději v dobách živelních pohrom, paliči, traviči, vražednice dítěte a kdož vyhnání plodu se dopustili, únosci panen, uprchlíci a sběhové; právo asylní dále obmezeno jen na takové posvátné místnosti, ve kterých se přisluhovalo svátostmi, nebo kde svátost oltářní byla uschována; duchovní představeníasylního místa byli povinni každého, kdož se do a-u byl utekl, světským úřadům vydati, kteří jinak provinilce sami vyvésti dáti mohli; po vydání teprve úřadové světští samostatně rozhodovali, zdali jest provinilec práva asylního hoden čili nic; v prvním případě jej opětně vydali do dřívějšího útočiště; konečně tresty přísnými zapověděno přechovávání a skrývání těch, kdož útočiště byli vyhledali. Josefinským trestním zákonníkem z r. 1787 bylo pak právo asylní mlčky zrušeno. Ustanovení čl. 15. rakouského konkordátu z r. 1855, by immunita kostelů potud zachována byla, pokud toho veřejná bezpečnost a požadavky spravedlnosti připouštějí, nemělo žádného praktického významu. Právo asylní, které v dobách nezřízených poměrů soudních mnohdy vyrovnávalo nejkřiklavější nesrovnalosti, v nynějších dobách téměř nikde již uznáno není; že dnešního dne zatýkání a stíhání osob na místech posvátných díti se musí všude s patřičnou obezřetností, není žádným zbytkem práva asylního, nýbrž jest přirozeným důsledkem významu míst těchto. Literatura podrobně jest uvedena v Hinschiově System des kath. Kirchenrechts IV. sv. (1888), str. 380. Od církevního a-u dobře lišiti sluší a. světský, státní nebo politický, ačkoli onen tomuto v mnohém směru byl vzorem. Hnr.
2) A. světský. Počátky tohoto a-u nesahají dále než do XII. stol. Aspoň historicky nelze zjistiti, že by instituce a-ů světských byla známa starým národům slovanským a germanským. A. světský vznikl teprve s vývojem tak zv. immunit z touhy po právní ochraně a následkem nedostatku společenského pořádku. Původ immunit vyprýštil zajisté z idee obecného míru, kterýž oproti panujícímu tehdy právu pěstnímu a krevnímu v celém území státním ovšem snadno proveden a udržen býti nemohl. Teprve když panovníci světští moc svou upevnili a vědomí své moci nabyli, mohli jiným poskytovati ochrany udílením obecného míru způsobem výsad, kteréž nejdříve udělovány pouze jednotlivým opevněným místům. Jako pak tato místa řídila se jen svými zákony a zasahování cizích osob do své pravomoci netrpěla, tak i držitel místa za útočiště sloužícího byl tu svrchovaným pánem a chráněn před násilným vpádem třetích osob; zároveň poskytoval provinilým uprchlíkům ochranu před dalším pronásledováním, byť i toto vycházelo od zřízenců soudních. Další účel práva asylního byl, smířiti vinníka s poškozeným nebo jeho příbuzenstvem složením určité pokuty smírné. Soud sám měl míti o to péči, by smír takový přiveden byl k místu. Za tou příčinou provázen obviněný pod záštitou z útočiště svého až na místo, kdež o smír rokováno býti mělo. Prameny středověké neuvádějí souhlasně, kdo všecko dovolávati se směl práva asylního a po jakou dobu. Ve starších dobách zdá se, že udělováno každému uprchlíku aspoň na určitou dobu. Později z práva toho vylučováni těžší zločincové (paliči, násilníci, zloději, vrahové). Nejdéle udrželo se právo asylní na prospěch těch, kdož bez úmyslu někoho v hádce zabili. Nejkratší lhůta trvala tři dny, nejdelší rok nebo rok a den. Ale i tato mohla býti prodloužena. Uprchlík musil všelikou zbraň odložiti a tiše se chovati, jinak směl úřad svými pochopy se ho zmocniti. Kdož se proti právu asylnímu prohřešil, trestán byl značnými pokutami na těle nebo na penězích (Karl Peyrer, Die österr. Taidinge). Právo asylní udělováno nejprve jednotlivým hrazeným městům. (Tak městu Breisachu císařem Jindřichem VI., Karlovým Varům privilejem Václava IV. dtto. 6. čce 1401 u Pelzla II. 76, pak i jednotlivým držitelům domův i dvorů; Karel IV. udělil r. 1378 všem domům ryt. řádu Johanitů po celém Německu právo asylní, kteréž potvrzeno bylo ještě r. 1708 cís. Josefem I.; listinou ze dne 2. list. 1437 potvrdil cís. Zikmund právo asylní jakémusi Dětřichu Frankenbergrovi pro jeho dům v Nosislavi ve Slezsku atd.). V Anglicku (dle zákona krále Alfreda) platil za útočiště palác královský a domy pánů světských. Dle zákonníka srbskéhocara Štěpána Dušana byl a-em dvůr carův a patriarchův, v Polště propůjčováno právo asylní též dvorům šlechtickým. I staré právo české znalo dvojí a.: církevní a světský. Prvá zmínka o a-u církevním nalézá se u Kosmasa vypravujícího o ženě Vršovicově, kteráž byvši nařčena z cizoložstva a stíhána od rodu utekla se r. 994 do kostela na hradě pražském, ale neuuchránila se. Světské útočiště bylo, když králová nebo manželka stíhanému záštity poskytla. (V Ř. P. Z. dí se: »Tuto znamenaj, že ten pohnaný, když by byl u své ženy oddané nalezen, a ona jej objala, anebo svým rúchem přikryla, že ot nie nemá vzat býti, ani které žalosti trpěti. A také, kdyžby byl u hrobu svatého Václava v Pražském kostele, aneb před královú Českú také tu nemá vzat býti, ale pokoje požíti.«) Bylo-li právo asylní dříve nutností a velikým dobrodiním, stalo se později častým jeho zneužíváním mocnou překážkou u konání práva a spravedlnosti, a konsolidováním státní moci pozbylo dokonce svého praktického významu, tak že průběhem XVII. a XVIII. stol. buď výslovně buď mlčky novodobým zákonodárstvím bylo zúplna zrušeno. Tml.
3) A. v mezinárodním právu záleží v tom, že stát dovoluje vstup a pobyt zločincům, kteří z jiného státu utekli se před stíhající je spravedlností na jeho území. Asylní právo týká se však jen uprchlíků politických (na př. emigrací při revolucích) nebo osob pro náboženství pronásledovaných, a vyvinulo se zejména v létech třicátých tohoto století v Anglii, v severoamerických státech, ve Švýcarsku a ve Francii, kde nejdříve ujala se zásada nevydávati cizích politických zločinců. Později pronikla tato zásada v četných mezinárodních smlouvách o vzájemném vydávání uprchlých zločinců. Právo asylní (droit d'asile) plyne z territoriální výsosti státu, jenž ovšem může ohledně uprchlíků cizích na území svém učiniti příslušná policejní opatření (internaci, policejní dohled). Nárok na poskytnutí a-u záleží pak v tom, že cizí stát nevydá uprchlíka jeho příslušnému státu, nýbrž propůjčuje mu svou ochranu, pokud zachovává zákony státu asylního. Právo asylní není však neomezené. Nemůžeť v zájmu společnosti mezinárodní vztahovati se k zločincům politickým, jejichž jednání čelí vůbec proti všemu společenskému a státnímu pořádku (jako na př. zločiny anarchistické), a nemůže býti záminkou pro nerušené osnování zločinných spiknutí proti státům jiným. Státům jako členům společnosti mezinárodní šetřiti jest nejen interessů společných, nýbrž i povinností vzájemných, aby nedoháněly svých sousedů k odvetě. Toto stanovisko nabývá v naší době vždy větší platnosti v mezinárodním životě států vzdělaných.
Asylní právo příslušelo druhdy také vyslanectvům. Vyvinulo se v XVI. a XVII. století z nedotknutelnosti obydlí vyslaneckého (hôtelu) a celé čtvrti města, v němž se toto nalézalo (t. zv. jus quarteriorum, franchise des quartiers). Vydání zločinců trestním soudem nebo policejně stíhaných, kteří do této čtvrti se utekli, záviselo úplně na vůli vyslancově. Četné zlořády a obtíže, které při vykonávání spravedlnosti z toho vycházely a nezřídka byly podnětem ke konfliktům diplomatickým, ano i k válkám, vedly však v XVII. stol. této obsáhlé svobody na dům vyslancův a jeho povozy. Nyní přiznává se právo a-u jen vyslanectvům ve státech mimoevropských, nevzdělaných. Jinak jest pouze osoba vyslancova nedotknutelna; cizí osoby, které ukryly se v domě jeho před stíhajícími je úřady, musí býti vydány. Podobně má se věc s asylním právem válečných lodí v cizích přístavech, kde požívají výsady exteritoriálnosti. Konsulům se asylní právo vůbec nepřiznává a neplatí také pro lodi kupecké. Někdy nazývá se a-em i ochrana, kterou poskytuje diplomatický zástupce cizího státu v době války příslušníkům svého státu (nacionálům). Srov. Bulmenrincq, Das Asylrecht und die Auslieferung flüchtiger Verbrecher (Dorpat, 1853); Hotzendorff, Die Auslieferung flüchtiger Verbrecher und das Asylrecht (Berlín, 1881); Mohl, Die völkerrechtl. Lehre vom Asyle (Staatsrecht, Völkerrecht, Politik, sv. I.); Sir G. Cornwall Lewis, On foreign jurisdiction and the extradition of criminals (Londýn, 1859); F. v. Martens, Völkerrecht (Berlín, 1886, II. sv.) a j. Tkl.
4) A.-y nazývají se v novověkém společenském zřízení ústavy, v nichž opilci, lidé chudí, bez přístřeší, propuštění káranci a p. docházejí přístřeší, útulku nebo zaopatření buď jenom na krátký čas nebo i na dobu delší. Ostatně viz Útulny.