Ottův slovník naučný/Arés

Ottův slovník naučný
Arequipa	Arés	Aresas

Údaje o textu
Titulek:	Arés
Autor:	Vladislav Kalousek, Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 626-628. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Arés

Arés, bůh války starých Řeků, syn Zevův a Héřin. U Homéra líčen jest jako vzor reka doby hérójské: v kovové zbroji, zlatou přílbici s vlajícím chocholem na hlavě, potřásaje kopím v pravici, v levici pak drže mohutný štít kožený, sám jsa těla obrovského a rychlosti nedostihlé vrhá se bez rozvahy, zuřivě, s nesmírným pokřikem v nejlítější boj, kdež nedbaje, na čí straně bojuje, nenasytným jsa ve vraždění zhoubně potírá bojovníky, doráží na vozy válečné a stékaje hradby měst dobývá. Proto Zevovi samému jest nejprotivnějším ze všech bohův olympských. V družině A-eově jsou synové jeho Deimos a Fobos (Strach a Třas), jeho sestra a družka Eris (Svár), dále působitelka vřavy válečné a bořitelka měst Enyó, bohyně smrti válečné Kéres, Kydoimos (Vřava) a j. Podlé Enyó, jež pokládána za dceru, chůvu nebo matku A-eovu, A. také zván Enyalios. — Ježto však A. slepě a bez rozvahy v boj se řítí, není nepřemožitelným, zvl. oproti Athéně, bohyni rozvážného válečnictví. Tak před Trójou od Dioméda, jemuž Athéné pomáhala, raněn byl kopím v slabiny, tak že zařval bolestí jako 9 nebo 10 tisíc mužův. Jindy zase Athéné sama A-ea kamenem uhodivši k zemi povalila; A. padaje tělem svým pokryl 7 jiter pole. Podobně podléhá A. Hérakleovi, na př. když chtěl na něm pomstiti smrť syna svého Kykna. Od Aleoviců, Óta a Efialta, A. byl kdysi spoután a po 13 měsíců v kovovém sudě (vězení) vězněn, až Éeriboia, macecha Aleoviců, Hermovi to oznámila, a tento jej lstí osvobodil. Dle obyčejného výkladu jest tu A., bůh války, vězněn od Aleoviců, božstev, jež chrání rolnictví a tudíž přejí míru. — Dle báje thébské A. byl chotěm Afrodity, bohyně krásy a lásky; dcera jejich Harmonie stala se chotí Kadmovou, odkudž A. pokládán za praotce Kadmoviců. Rozšířenější však jest pověst, dle níž mezi oběma trval pouze tajný poměr milostný; neboť Afrodité byla (hl. dle mythu lémnického) choti Héfaistovou. Když Héfaistos o tom od Hélia zvěděl, rozložil kolem svého lože jemné sítě, jimiž milenci, kteří se po odchodu Héfaistově byli sešli, ničeho netušíce ve vzájemném objetí byli polapeni a vydáni pohledu a výsměchu bohův, jež Héfaistos zatím navrátiv se byl svolal; teprve na prosbu Poseidonovu byli z pout osvobozeni. Vedlé Harmonie byly jejich děti Erós a Anterós, Deimos a Fobos, Priapos. V Athénách byl chrám A-eův na úpatí Areopagu. A. kdysi u blízkého pramene, prýštícího se v chrámě Asklépiově, zabil syna Poseidonova Halirrhothia, jenž učinil násilí Alkippě, dceři A-eově a Aglauřině; když Poseidon jej ve hromadě bohův obžaloval, jali se tito A-ea souditi na vrchu odtud Areios pagos zvaném. A. odsouzen ke službě otrocké (dle Panyasia osvobozen); odtud na témž vrchu konány soudy hrdelné. Symboly A-eovy jsou kopí, jež jest též znamením soudu hrdelného, a hořící pochodeň, jakouž dva kněží A-eovi před vojskem nosili a hodivše proti nepříteli znamení k bitvě dali. Ze zvířat přiděleni jemu psi a supové, jejichžto lupem bývají mrtvoly padlých. — Za personifikaci abstraktního pojmu války A-ea nelze nikterak pokládati. Preller (ve 3. vyd.) vykládá jej za boha nebe bouřlivého, tak že by ony báje o porážkách způsobených A-eovi Athénou, bohyní jasného nebe, znamenaly vítězství jasného nebe nad bouřemi. Lauer jej pokládá za boha nebes vůbec, Schwenck za boha světelného, Welcher, Voigt a j. za boha slunce (srv. italský Mars). H. D. Müller (A.) a Stoll (die ursprüngl. Bedeutung des A.) pokládají A-ea za boha chthonického, podzemského, kterýžto názor již za císaře Hadriána projevil Artemidóros. Chthonická božstva jeví jednak vliv blahoplodný, jednak zhoubný. Stopy působnosti spásonosné jeví se nepřihlížejíc k příslušným legendám v epithetech Άφνειός (bohatý) a snad také Θηφείτας. A. měl snad jakýsi vztah ku plodnosti zemské. Chthonickým bohem jeví se také A. v mythech thébských. Had, syn A-eův (u Eurip. γηγενής — zeměrodý), jenž brání Kadmovi v založení města, značí vliv A-eův po jeho zhoubné stránce; Kadmos však hada zabije, t. j. překážky, jež se mu při zakládání města v divoké krajině v cestu staví, přemůže. Když pak hněv A-eův poněkud usmířen, Kadmos obdrží Harmonii, bohyni souladu v životě státním, za choť, v čemž se jeví dobrý vliv A-eův. Také v mythu o Areopagu A., jenžto původně mstil vinu krevní a soudil ve přech hrdelných, jest bohem chthonickým; jen že tato jeho funkce později značně seslabena přejata byvši od jiných božstev chthonických, hlavně od Erinyí. Vůbec často nalézáme A-ea i v mythech i v kultu vedlé jiných nepopiratelných božstev chthonických. Vedlé jeho funkce válečné jsou však veškeré ostatní značně zastíněny. klk.

V umění nesetkáváme se příliš často s postavou boha války. Na nejstarších památkách uměleckých představován A. jako mohutný, vousatý bojovník, brněním oděný (na př. na váse Françoisově); od V. století zobrazován obyčejně jako bezvousý mladík mohutného, svalovitého těla, obyčejně s přílbou na hlavě, později často ve skupině s Afroditou a Erótem, jenž se zbraněmi jeho si pohrává (na př. na nástěnných malbách pompejských). Ke druhému tomuto typu náleží A. na východní straně vlysu parthenónského, kde zobrazen jest sedě ve shromáždění bohů a maje pravou podzviženou nohu v koleni obepjatou sepjatýma rukama; tak zvaný Achilles Borghese v Louvru, v němž od dob Winckelmannových větším právem shledává se A. Zde zobrazen A. stojící, úplně nahý, bezvousý, s přílbou na hlavě. Mohutnost forem upomíná na Polykleita, avšak oduševněný, výrazný obličej neshoduje se s povahou tohoto umělce (Friederichs-Wolters, Gipsabgüsse č. 1298.). A-ea ve skupině s Afroditou shledávali někteří v tak zvaném Areu Ludovisi (viz vyobr. č. 317.) soudíce, že po levé straní boha stála Afrodité přemlouvající A-ea, jenž v boj spětí se chystá, by u ní zůstal. Domněnka tato z různých příčin nezdá se pravdě podobnou. Možná, že sochy původně samostatně komponované později bylo ve skupině s Afroditou užito. Bůh zobrazen zde v zamyšlení před sebe hledící, ruce jeho jsou křížem přes sebe na levém kolenu přeloženy, což jest znamením smutku, zasmušilosti, v levici drží A. meč, po pravé straně viděti jest štít vnitřkem obrácený, což jest podivné a dosud bez analogie, u nohou boha pohrává si Erós. Celá socha, jmenovitě však hlava, upomíná neobyčejně na Lysippova Apoxyomena, A. Ludovisi není vlastně nic jiného než sedící Apoxyomenos, a tudíž jistě dílo školy Lysippovy (Friederichs-Wolters č. 1268.). Konečně připomenouti jest kolossální sochu A-ea, kterou vytvořil Skopas; sochu tuto přenesl Iunius Brutus Gallaecus (ok. r. 133—132 př. Kr.) do chrámu, jejž vystavěl v Římě u cirku Flaminiova. Replika tohoto A-ea Skopova shledávána neprávem v A-eu Ludovisi, Overbeck shledává kopii této sochy v A-eu na vítězném oblouku Konstantinově (Geschichte der griechischen Plastik, II., str. 12.—13., 3. vyd.), domněnka tato však nezdá se pravdě podobnou. O A-eu na oltáři pergamském viz Pergamon. Vý.