Ottův slovník naučný/Apostasie

Ottův slovník naučný
Apostasia	Apostasie	Apostasieae

Údaje o textu
Titulek:	Apostasie
Autor:	Kamil Henner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 532. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Apostáze

Apostasie (řec.), odstoupení, odpadlictví, jest církevní zločin, jehož se dopouští, kdo buď odstoupil od víry křesťanské, aniž třeba přistoupil k jinému náboženství (a. a fide č. perfidiae), nebo kdo obdržev vyšší svěcení odstoupil od stavu duchovního (a. ordinis č. clericatus), nebo kdo vykonav slavné sliby řeholní o své újmě vystoupil z řádu (a. religionis č. monachatus, a a. aregula). Provinilec takový nazván apostata. Avšak nezachování církevního příkazu (a. inobedientiae) a překřtění (rebaptizatio) nespadají pod pojem a. – Odstoupení od víry bylo církví vždy pokládáno za přečin duchovní, o němž rozhodovaly soudy duchovní, později i soudy kacířské, neboť odstoupení na roveň postaveno s kacířstvím. Odstoupením samým odpadlík propadne exkommunikaci, jejíž absoluce jest zvláště vyhrazena papeži, ztrácí právo patronátní a právo na pohřeb křesťanský, manželství jeho může býti ovšem jen dočasně rozvedeno, a je-li odpadlík klerikem, stane se irregulárním, ztrácí všechna beneficia, stává se neschopným k nabytí beneficií nových i propadá deposici a degradaci. – Státové za trvání těsného svazku mezi státem a církví pokládali odstoupení od víry křesť. též za zločin státní. Tak tomu bylo zejména v křesťanské říši Římské, kde na př. titul 7. první knihy Iustiniánova kodexu stanovil různé tresty pro zločin tento, jako konfiskaci jmění, nezpůsobilost k darování, testování a dědění pro odpadlíky samy, trest smrti pro návodce k odstoupení. Podobně se měly věci po celý středověk, ano i ve věku novém až do doby, kdy zvítězila zásada úplné volnosti náboženské. V Rakousku byla teprve čl. VII. zák. ze dne 25. května 1868 č. 49. ř. z. zrušena ustanovení §. 768. č. 1. obč. z., kterým odstoupení od křesťanství za důvod vydědění se prohlašovalo, a ustanovení §. 122. lit. c, d tr. z., že zločinu rušení náboženství se dopouští, kdo křesťana svádí k odstoupení od křesťanství a kdo se snaží rozšiřovati bludy odporující křesťanskému náboženství. Ostatní dva druhy a. jsou církevně trestnými přečiny proti povinnostem duchovního úřadu, proti kterým však státové zvláště nevystupují, ježto naopak někteří, jako francouzský, pruský a virtemberský, uznávají volnost řeholníků vrátiti se do života světského. Samovolným takovým odstoupením odpadlíci po právu se ovšem nezprošťují církevních závazků. Hnr.