Ottův slovník naučný/Antipatros
| Ottův slovník naučný | ||
| Antipathie | Antipatros | Antipendium |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Antipatros |
| Autor: | Justin Václav Prášek, František Drtina, František Mejsnar |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Druhy díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 471–472. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Antipatros |
|
Antipatros (Ἀντίπατρος): 1) A. dříve též Antipas zvaný, znamenitý stratég králů maked. Filippa II. a Alexandra Vel., nar. kol r. 400 z otce Iolly; vyznamenal se již za Filipa, který o něm propověděl: »Mohu spáti, ježto bdí A.«. Roku 346 vypraven Filipem do Athén k ujednání Filokratova míru, při čemž uzavřel proxenii i s Démosthenem, později však, když Démosthenés pokoušel se o zmar makedonské politiky, stal se jeho zarytým nepřítelem. Vyznamenav se v bitvě u Chairóneie, jmenován byl od Alexandra na počátku výpravy asijské správcem Makedonie a Řecka, důkaz to svrchované důvěry, která v něj byla skládána. R. 330 porazil spartského krále Agida III. krvavou bitvou u Megalopole a donutil vítězstvím tímto i Spartu, že přistoupila ke spolku řeckomakedonskému. Dokonav takto v Řecku dílo Filipovo, nepohodl se s královnou Olympiadou i byl r. 323 do Asie povolán a na místě jeho jmenován Krateros říšským správcem. Mezitím zemřel Alexandros, načež říšský správce Perdikkas jmenoval A-ra znova stratégem v Makedonii a v Řecku. Události prokázaly, že čin Perdikkův byl svrchovaně případným, neboť ihned po smrti velikého krále zdvihli se Řekové a počali vítězný s počátku boj proti Makedonii. V této tak zv. válce lamijské byl A. athénským vojevůdcem Leósthenem v Thermopylách poražen a v Lamii tuze sevřen. Již zdálo se, že makedonské panství v Řecku jest zvráceno, když příchodem pomocného vojska, které přivedl Leonnatos z Makedonie, nabyl A. příležitosti, že se z obleženi vyprostil. Nedlouho potom porazil A. spolkové vojsko řecké u Krannóna v Thessalii, chytrým jednáním rozptýlil spolek řecký, donutil Athény, že se vzdaly na milost a nemilost, čímž politické své moci na vždy zbaveny, a dal náčelníky lidu athénského, pokud jich mohl dosíci, odpraviti. V nastalých potom bojích mezi diadochy přistoupil A. ke spolku proti Perdikkovi a byl po smrti jeho (320) říšským správcem jmenován. Pobyv po celý rok v Asii, kdež snažil se nepořádky mezivládím vzešlé urovnati, vrátil se roku 319 do Evropy, zemřel však ještě téhož roku, když byl na smrtelném loži stařičkého stratéga Polysperchonta svým nástupcem jmenoval, opominuv vlastního syna Kassandra. Pšk.
2) A. II., vnuk předešlého, syn Kassandrův, stal se po smrti svého staršího bratra Filipa r. 296 př. Kr. králem makedonským a zasnoubil se s Eurydikou, dcerou thráckého krále Lysimacha. Domnívaje se, že matka jeho Thessaloniké snaží se dosaditi na trůn mladšího Alexandra, dal ji r. 295 úkladně zavražditi a Alexandra vypudil ze země. Za bojův odtud vzniklých povolal A. na pomoc Pyrrha épeirského, jemuž za to musil postoupiti Tymfaii, Ambrakii a Akarnánii. Avšak již roku 294 zapuzen byl od Démétria Poliorkéta, nicméně tchán jeho Lysimachos zachoval mu aspoň dle jména vých. části Makedonie. Když však roku 288 moc Démétriova byla podvrácena a Pyrrhos s Lysimachem roku 287 o rozdělení Makedonie se dohodli, dal tento A.-ra zavražditi.
3) A. z Tarsu (II. stol. před Kr.), náčelník filosofické školy stoické v Athénách po Diogenovi z Babylónie. Hájil soustavy stoické proti útokům od Karneada na ni činěným. Pro prudkost polemiky své býval zván καλαμοβόας (křikloun pérem). Boha stotožňoval s osudem. Možnost věštění dokazoval, naproti tomu popíral, že, co minulo, nutně pravdivo by bylo. Rigorosnost stoickou zmírnil tím, že statků vnějších od nejvyššího dobra neodlučoval. Život skončil sebevraždou. — Důležitější spisy A.-rovy byly asi Περὶ τῆς Κλεάνθους καὶ Χρυσίππου διαφορᾶς (Plut. Stoic. rep. 4. p. 1034), kde odkrýval neshody v naukách těchto předáků stoických, a Περὶ μαντικῆς (Cic. div. I., 6.), Dna.
4) A. ze Sidóna žil v době alexandrijské kolem r. 100 př. Kr. a dočkal se vysokého stáří. Byl jedním ze znamenitějších básníkův epigramatických. Jakobs přičítá mu 111 epigramů. Epigramy vlastní obsahují buďto věnování nebo vybídnutí nebo prosbu nebo oslavu, nebo jsou to konečně nápisy náhrobní. Mluva jest v nich řečnicky okrášlená, čistá, verš plynný, avšak některé z nich jsou pouze obměnou epigramů starších. Vydány jsou hlavně od Fr. Jakobse »Anthologia graeca« r. 1817, pak od Dübnera v Paříži : Epigrammatum anthologia palatina, roku 1872. Mj.
6) A. z Thessaloniky žil za posledních let vlády Augustovy, přežil vládu Tiberiovu a dočkal se snad vlády Kaligulovy. Byl básníkem epigramatickým ne mnoho znamenitým. Nedostatek původnosti nahrazen u něho skvělými řečnickými obraty. Jakobs přičítá mu 70 epigr. Obsahu jsou různého; vedle druhů uvedených u Antipatra ze Sidóna jsou tu ještě epigramy milostné, posměšné a přípitky. Hlavni vydání jejich jest Jacobsovo (Lipsko, 1877) a Dübnerovo (Paříž, 1872). Mj.