Otevřít hlavní menu

Ottův slovník naučný/Antinomie

Údaje o textu
Titulek: Antinomie
Autor: Josef Durdík, František Kropsbauer
Zdroj: Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 464–465. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Antinomie

Antinomie (z řec.) 1) A. ve filos. protizákonnost; rozpor nebo neshoda v zákoně, srážka dvou zákonných určení sobě odporujících (kollise); protizákoní či protivětí jakožto dvojice vět, které sobě protivné a přece na pohled správně dokázány jsou, nebo z důvodů jiných stejnou platnost míti si osobují. Proti jedné větě stojí tu čirý zápor její; prvá sluje položka, klad (thesis), druhá pak protiklad (antithesis), na příklad: »Velryba jest ryba« — »Velryba není ryba«. Případy antinomické znamenáme v životě obecném, při hádkách všeho druhu, v nárocích právních, v jednání soudním a vůbec všude, kde dvě strany proti sobě vystupují majíce každá svoji věc za pravou a ji nějak dokazujíce. Aby však dvě věty »A jest B« i »A není B« byly současně pravdivé, jest přímysl zhola nemožný a obsahuje nejdrsnější spor, jehož nesneseme. Jej odstraniti, sluje a-ii rozřešiti. Rozřešení a. může předně se státi, ukáže-li se, že žádná strana nemá pravdu; obě věty jsou křivé, a spor v a-ii se rozplyne. Nebo ukáže se, že jen jedna strana má pravdu, důkaz její za správný shledán, kdežto na druhé straně vady v důkaze proukázány byly; tato strana se odmítá, a tudíž spor odstraněn. Konečně možno někdy ukázati, že výroky sobě odporující ani se netýkají jednoho a téhož podmětu, že za jeho známkou skrývají se významy dva; tak jednou vyslovuje se něco o A, po druhé však o A’, totiž o ničem zcela jiném; a tenkráte mohou obě věty »A jest B« i »A’ není B« vedlé sebe obstáti, a. zmizí, spor byl jen zdánlivý (dialektický). Jest mnoho záhad, kterých rozřešiti se nám posud nepodařilo, ale přece tak naléhavých, že jich naprosto od sebe odmítnouti nemůžeme a o jejich látce přece nějaký náhled si tvoříme. Jiní však utvoří si náhled zrovna opačný, čímžto mezi oběma vzniká a. Zejména tak se děje v nejvyšších otázkách filosofických, které se týkají celku světového, jeho velikosti a trvání, přírody, hmoty a ducha, volnosti a nutnosti, nejvyšší bytosti a p. Kant nejčelnější z nich rozvrhl ve čtyři příhrady a pojednává o nich v Kritice čistého rozumu. Z rozumu samého prý vyplývají thesy i antithesy, odkudž název antithetika čistého rozumu, vrcholní a nejobsažnější to čásť dotčeného díla Kantova. Dd.

2) A. zove se také neodstranitelný odpor v ustanoveních téhož zákona nebo v ustanoveních několika zákonů vydaných touže dobou. Naskytne-li se kde a., dlužno případ dotčený rešiti, jako by zde nebylo žádného z ustanovení sobě odporujících. Takových a-ii se nalézá v Iustiniánově sbírce římského prává více; v právech moderních se a. skorem ani nevyskytují následkem poměrně pečlivého a dokonalého přehlížení při vydávání zákonův a následkem všeobecnosti právních předpisů. Kr.