Ottův slovník naučný/Anglie

Toto dílo potřebuje opravit chyby.

Jedná se obvykle o chyby OCR převodu nebo překlepy při ručním přepisu, ale též zjevné tiskové chyby. Případně je třeba provést základní typografické úpravy (uvozovky, pomlčky, mezery, odstavce apod.). Pokud máte k dispozici původní zdroj, můžete Wikizdrojům pomoci tím, že dílo vhodně upravíte a poté odsud odstraňte tuto šablonu {{Opravit chyby}}.

Ottův slovník naučný
Anglický roh	Anglie	Angliorum

Údaje o textu
Titulek:	Anglie
Autor:	Vojtěch Mayerhofer, Jan Palacký, Otakar Feistmantel, František Augustin, František Vejdovský, Hynek Kollmann, František Xaver Kryštůfek, Čeněk Dušek, Viktor Brandt, Václav Emanuel Mourek, Josef Trakal
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Druhý díl. Praha: J. Otto, 1889. S. 328. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Anglie
page=1 Č. 269 Znak Anglie

Anglie (lat. Anglia dle Anglů čili Anglosasů, angl. England), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu A. sousedí se Skotskem (od ústíTweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. A. podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu ,u Berwicku (Northumberland) pod 550 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 490 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 km, na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 50 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod i° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 km. Rozloha A. i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 kтг.

Pobřeží A., jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 km, jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných point, hrot nebo head, hlava) trčících do Severního moře uvádíme : Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistaviv, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bili (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 km hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně A. jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — Ostrovů jest množství roztroušeno kolem břehů anglických ; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 km2), Sheppey I. v zálivu Temžském (go km !), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 km:) a v Atlantském okeánu naproti Lands-EnduScillské ostrovy (62 km2). f.

Horopis

A. ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (downs) mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. pen, skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy A : Scaw-Fell 984 m, Helwellyn 931 m, Skiddaw 921 m. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 m, střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 m (Réclus 936 m), Bow-Fellu 887 m, jižnější ve Whernside do 726 m. Jen tato poslední čásf běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 m), Winander Mere (41 m). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 m a vrcholy vyšší Highpeak (603 m), Holmemoss (586 m), poslední k jihu Axe Edge (552 m). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 m. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 m nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnú) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 m) leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnú zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 m, Long 517 m, Wrekin 402 m, Malvernské kopce 395 m (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 m) již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 m, u Daventry 223 m, Clee nad Cheltenhamem 320 m), která jen vých. od údolí Severnú má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 m), vých. k Temži se nížíc (до—120 m, leč Chiltern’s Hill 195 m, u Bamptonu sev. 167 m, u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 m n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Dôveru 134 m). Na jihových. má od 170 do 240 m (192 m u Ashfordu, 263 m u Tunbridge, 248 m u Levvesu, ale 292 m u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 m kopec u Marlboroughu, 278 m u Shaftesbury, 277 m v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 m, Brentknoll 269 m. Ostrov Wight (kelt. oddělený) dostupuje 252 m (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec A. je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 m, nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 m, Paracombe 480 m) a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 m, Cawsand Beacon 546 m, Rydershill 517 m). Cornwall, jihozáp. hrot A., jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 m), střední výše asi 240 m (Hensbarrow 310 m) a pak končí se A. v moři skalami asi 30 m vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 m) a ostrovím (Scilly jen 48 m, ale Lundy na sev. 189 m). Pý.

Geologické poměry.

Jednotlivé útvary v A-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. Archaické útvary mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v A-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také Precambrian a dělí je ještě na tři oddíly. II. Palaeozoické útvary jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží útvar cambrijský, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: zpodní a svrchní, a to zpodní: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; svrchní: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to špongie, hydrozoe (graptolithové zbytky), cystidee, cronoidy, brachiopody, pteropody (Theca), ale především trilobity (Paradoxides, Agnostus, Arionellus, Ogygia, Asaphus a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži C dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní útvar silurský rozdělují angličtí geologové na zpodní a svrchní; zpodní pak na: Areniga, Skiddaw, Llandeilo, Caradoca, Bala a Llandovery; svrchní: na souvrství Wenlock a Ludlow a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice brachiopody, trilobity, cefalopody, mnoho graptolithů, korále atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských),jako korály, krinoidy, trilobity (CalymeneBlumenbachi), brachi opody (Rhynchonella) a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla PrestwichovaCaradoc a Llandeilo rovnají se etáži d (1—5) siluru v Čechách; Llandovery. Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím e, /, g, h. — 3. Útvar devonský. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. A-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly old red sandstone a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako Eurypterus, ryb : Cephalaspis, Holoptychins a Pterichthys (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod Lingula, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly útvarem devonským a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny : Stromatopora placenta, Bronteus flabellifer, Stringocephalus Burtini, Calceola Sandaiina atd. — 4. Útvar kamenouhelný jest v A-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co zpodní, kamenouhelný vápenec (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední A-ii), usazenina mořská; pak střední, zvaný millstonegrit, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. A. ; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. kulmem (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím Posidonomyi Becheri. Pak následuje útvar uhlonosný, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 m mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně rostlinné (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 m. — 5. Útvar permský sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, zpodní (sladkovodní) a svrchní (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý Zechstein). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s triasem pod jménem Poikilitic; jindy zase byly tyto oba nazvány new red sandstone atd. III. Mesozoické útvary: i.Útvartriasový jest vyvinut hlavně jen co pestrý pískovec (Bunter) a pestrý slin (keuper); lasturnatý vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 m. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. Keuper obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 m. V jihozápA-ii (okolí hristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom, vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé rostliny (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak Crustacee (Estheria minuta), labyrinthodonty, reptilie (Thecodontosaurus, Palaeosaurus, Telerpeton, Hrperodapedon, Dicynodon a j.) a ryby (Palaeoniscus Semionotus a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané penarth, odpovídající rhaetu (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se A-ií od pobřeží Yorkshirského až k LymeRegis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý bone-bed (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: Microlestes). — 2. Útvar jurský počíná liasem, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby aRedcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k LymeRegis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; cefalopody a jiné mořské mollusky vynikají; u LymeRegis (zpodní lias) jsou hojní i ch t h у osauři a plesiosau ři, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní vrstvy jurské neboli oolith, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. A-ii, ve střední A-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [Sphenopteris, Pecopteris, Xeuropteris a j.); a pak ve vrstvách poněkud Vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (Lepidotus, Pycpodus, Hybodus a j.), reptilie (Megalosaurus, Teleosaurus, Ichtyosaurus a j.) a ssavci (Amphitherium, Phascolotherium a Stereognathus). Vyšší vrstvy jurské jsou Oxford clay, coral rag, Kimeridge clay, portlandské a purbucké vrstvy. — 3. Utvař křídový počíná sladkovodními vrstvami, wealden, pak následují usazeniny říčněmořské, vrstvy punfieldské, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané greensand a gault, a hlubokomořské, bílá křída. Celý útvar rozděluje se na zpodní nebo neocom, zahrnující wealden až greensand, a svrch ní, gault až křídu. Neocom jest hlavně v jihových. A-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k i° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru а pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest gault pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. Bílá křída s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží A., jakož i na; východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. T ř e t ihorní usazeniny nalézají se v jihovýchodní části A., hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest eocénv miocén a pliocén. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, Hyracotherium, Lophiodon a.).', miocén zaujímá hlavně vrstvy boveyské, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích ; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané crag, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy Forest bed na pobřežNorfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství ssavců (Elephas, Rhinoceros, Equus, Trogontherium aj.). — 5. Po době pliocénní nastalo všeobecné ochlazení, doba glaciálni, jež jest počátkem doby qua ternární neboli potřetihorní (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny rožtřidují se následovně: a) glaciální: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; b) mořské: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo diluvium; c) nánosy a usazeniny říční a jezerní, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou miti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů mořští měkkýši (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. Mořské nánosy jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (Felis, Hyaena, Ursus, Bison, Bos, Megaceros, Cervus, Elephas, Rhinoceros atd.) a pak také zbytky lidské práce, pospolně s uvedenými ssavci. Užitečné horniny a nerosty. 1. Cambrijský útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru silurském máme vápenec wenlocký, jehož_ se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar devonský, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest ■matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje baryt ýv Derbyshire), fluorit (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); •olověné rudy ještě na několika jiných místech •(Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách kulmových jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; uhelný útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Týnu vyrábějí z dolomitu •uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V t ri asu důležitý jest ke uper. jelikož obsahuje ■v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože •solná, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů ; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 m, zpodní 45 m. 7. Zpodní Has poskytuje -vápence; na některých místech, jako u LymeRegis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho džetu na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty ; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Red•karu). 8. Jurské vrstvy poskytují železné rudy (v doggere) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. Křídový útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk, m. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen puddinkový z pazourku; "v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen websterit; dále z hlíny zv. londýnské vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. Literatura: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook •of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). Fl.

Vodopis.

A. má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 km² rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 km². Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ A. a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: Tyne, Tees, Ouse (32 mil angl., dl.) a Trent (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; Temže (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku A. (Temže má střední vody 63 m³ za sekundu, Mersey 40 m³ a Severn 150 m³), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parrei jest nepatrná. Pý.

Podnebí.

V A-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s A-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v A-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad A-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu а k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad A-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží A. do oboru barom. minima u Islandu (746 m/m), isobary (757—761 m/m) sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 m/m), isobary (759—J62 m/m) směřují od záp. k východu. V již. A-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. A-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v A-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu A., bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v A-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. A., 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad A-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje

v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886):

	oblačno	slunečno	slunce nad obzorem
v zimě	75 %	85 hod.	782 hod.
na jaře	66 %	402 hod.	1264 hod.
v létě	68 %	494 hod.	1440 hod.
na podzim	68 %	230 hod.	970 hod.
za rok	69 %	1211 hod.	4456 hod.

Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v A-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. A-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. A-ii zimních srážek naproti záp. A-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené A-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 cm) než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 cm. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 cm; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 cm. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V A-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. A-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. Ag.

Květena

v průměru ročním 80—85%, v nejvlhčích měsících 90—95%, v nejsušších 70—75%. Obloha ; K v p t p n я bývá celkem asi ze 70% pokryta oblaky (v zi- rv. v e 1 e n a mě 76%, v létě 68%); dní pošmourných po- I anglická jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. Pý.

Zvířena

A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. Pý. V.

Obyvatelstvo

Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v A-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 kтг) a ve Walesu 1,360.513 (71 na kтг). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v A-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'зб%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v A-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v A-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994.

Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v A-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů.

Národnost. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v A-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. A-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. К tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. а XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v A-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní A-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v A-ii a Walesu дз'бд"/,, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův A-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v A-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu.

Povaha. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v A-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v A-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v A-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v A-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket.

Zemědělství

Orba. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v A-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v A-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v A-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v A-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. К obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní A-ii užívají při orání ještě volských potahů.

Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. A-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v A-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v A-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v A-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý.

Lesnictví. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V A-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a

Na vývoj a povznesení orby v A-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol.

Chov dobytka. Nepříznivé poměry, které orbu v A-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v A-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396.

V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v A-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v A-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku.

Hornictví a hutnictví. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v A-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v A-ii přes půl millionu lidí. Koll.

Průmysl.

A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v A-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). Koll.

Spojovací prostředky.

Příroda i ruka lidská výborně opatřily A-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro A-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v A-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. Koll.

Poměry náboženské.

Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v A-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro A-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v A-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil A-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v A-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.).

Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v A-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v A-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. К rozšíření katolicismu v A-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. Dr. Fr. X. Kryštůfek.

Povšechný přehled. V A-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v A-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni Ц'У&5,\ obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v A-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva а k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná.

Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v A-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. К církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy а k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují.

Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův а 4П.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti.

S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. —šek.

Anglikánská církev, anglikáni (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (г55§—1боз) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. К anglikánské církvi čítají se v A-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. —šp.

Školství.

Obecné školy. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních.

První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena.

Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £

Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu.

Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. de В.

Škol středních dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v A-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v A-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v A-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v A-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro A-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v A-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní.

Odborné školství jest v A-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí.

University anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v A-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«.

Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. К této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. К zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v A-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). К dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. К dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. В. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd.

Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní.

Vyššímu vzdělání děvčat věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. de В.

Jazyk a literatura.

Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (гобб) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes.

Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v A-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení.

Děje anglické literatury různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v A-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!.

I. Doba staroanglosaská: Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (о 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v A-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život.

Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.).

Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka.

II. Doba novoanglosaská (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. а XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje.

III. Doba staroanglická počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous.

Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. К pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun.

Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — К artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský.

Z látek antických jako všude i v A-ii nejoblíbenější Ьзг1а pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (о 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky.

Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol.

Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického (The Minstrelsy of the Scottish Border).

Mezi básníky této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer (J Г400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné.

Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. К nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických.

Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice.

V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v A-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. К nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé.

Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi.

I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský.

Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy).

Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec ос k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva.

IV. Doba novoanglická. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v A-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v A-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura A-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické.

Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy.

S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu.

Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. К ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Царе of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému а k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje.

Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — К nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami.

Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v A-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale.

Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e у (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa).

Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s lyrikou této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu.

Také prosa této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v A-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech.

Zábavné prosy v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes.

IV. Doba novoanglická. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (о 4 zpěvech) а Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím.

Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda.

Prosa této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v A-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704).

IV. Doba novoanglická. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených.

Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v A-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií.

Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba П., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního.

Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v A-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva.

Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež.

Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — К veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské.

Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické.

V prose naukové hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History

Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v A-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers.

IV. Doba novoanglická. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku.

Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.)

V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- К Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v A-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými.

Vlastní básnictví veršované — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v A-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture.

Z lyrických básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě.

Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní.

V oboru prosy naukové nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány.

IV. Doba novoanglická. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v A-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v A-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě а k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost.

Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích.

Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé.

Příkladem Scottovým spravovali se nejprve básníci školy jezerní (Lake-School), t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth а jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky.

Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838).

Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické.

Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova.

Co v této době z oboru prosy zábavné za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva.

Vědu Adamem Smithem založenou (národní hospodářství) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817).

IV. Doba novoanglická. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v A-ii jest veliká hojnost.

Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura).

Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — К básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877).

Drama dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures.

Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný.

Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest

373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni.

Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se В. Powell, J. C. Prichard.

Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci.

Filologickými pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880).

Srovnej: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); В. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. VM.

Anglická literatura severoamerická viz Spojené obce severoamer.: Literatura.

Poměry politické.

Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.)

Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.).

Právo.

Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48).

S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«.

Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) Soudní prameny právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de В., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.).

Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních.

Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). Tkl.

Ústava viz Britannie Veliká. Dějiny viz Britannie Veliká.