Ottův slovník naučný/Altaj

Ottův slovník naučný
Altait	Altaj	Altajské jazyky

Údaje o textu
Titulek:	Altaj
Autor:	Josef Kořenský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 5–7. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Altaj

Altaj sluje pohoří prostírající se mezi Sibiří a Mongolskem. Klaproth odvozuje jméno A. od plné formy Alta in oola neboli Altai alin, t. j. zlaté pohoří (od mongolského altá, uigursky altun = zlato). U staročínských spisovatelů vyskytuje se jakožto Kin-šan, jsouc téhož významu jako turecké Altyn-tau vedle jiného jména Ala-tau, t. j. Pestré pohoří. Radlov pokládá je za splynulý tvar slov Al-tajga, kteréž jméno vyskytuje se ve mnohých báchorkách altajských národů znamenajíc tolik co „povýšené skalnaté pohoří“. Ve starších spisech nazývá se Altajským pohořím veškeré horstvo od jezera Zajsanského až k Ochotskému moři. Hledíc k různému stáří geologickému, kterým východní toto pásmo se liší od západního, označuje se nyní jménem A. pohoří rozkládající se mezi 47°—55° s. š. a 84°—104° v. d. v délce asi 1500 km. A. zasahuje svými odnožmi hluboko do okolních zemí objímaje kraje horního Jeniseje a horního Obu s Irtyšem, jakož i území mezi řekami Selengou a Orchonem, vylévajícími se do jezera Bajkalského. Pokračováním západního A-e vysokého průměrně asi 2000 m jest na východě nižší pohoří Sajanské, jehož nejvyšším bodem jest Munku sardyk (3490 m) na sever jezera řečeného Kosogol. Sajanské hřbety prorvány jsouce Jenisejem mají jenom málo a to neschůdných průsmyků, z nichž Kchamar daban jest nejvyšší (2200 m). Jižně od pohoří Sajanského prostírá se na jihových. Tannu-ola, t. j. Palácové pohoří, které má v délce asi 600 km a končí na jihových. v Mongolsku Changajem. Tannu-ola a západně od něho ležící Ektag A. neboli Malý A. vytvořují pánev s několika jezery; z těch jsou největší Upsa, Kara-usu, Kirgiz-nor, Durga-nor a j. Západní část pohoří Altajského, nazývaná Veliký A., zasahuje od hory Knitum až k jezeru Zajsanskému, jsouc pokryta věčným sněhem. Průsmyky Velikého A-e, jako Sarnakai, Burchat, Baiberdy, přístupny jsou pouze pěším a jezdcům.

Za předhoří A-e pokládati lze Kolyvanské rudohoří, které prostírá se od Změjnogorska (404 m) až po jezero Tělecké mezi romantickou Buchtarmou, přítokem Irtyše, a mezi Katuní a Bijí, kteréž (nazývajíce se také turecky Katyn, t. j. paní a Pí, t. j. pán) vytvořují společně počátky veletoku obského. Toto předhoří altajské sklání se do stepi Barabinské a Kirgizské. Nejvyšším vrcholkem na ruském tom území jest Bělucha (3352 m), nedostupná hora s mohutnými morénami a ledovci na svahu jižním. Tu pramení se Katuň, vinouc se mezi dvěma skalnatými hroty, Sloupy Katuninými. Okolní vrcholky horstva nazývaného Katuňské Bělky dosahují výše až 2730 m. Průměrná výška A-e jest asi 1600 m. Sněžná čára jeho počíná ve výši 2100—2200 m. Malebnější ráz má A. na jižní straně. Na severu vynikají přírodními krásami zvláště divoké kraje, jimiž horní Irtyš proudí u osady zv. Buchtarminskaja (jihových. od Usť-Kamenogorska). Fantastické ty shluky skalní upomínají na divočiny dolního Dunaje u Ršavy. Horské kraje pohoří Sajanského nazvati lze sibiřským Švýcarskem. Jehličnaté lesy, které pokrývají Altajské hory, zavdaly příčinu ke jménu Čerň, t. j. Černý les, kterým označují se divoká a lesnatá pásma A-e a jeho odnožů v Kuzněcku a Bijsku (v guber. tomské), řečených A. Kuzněcký a Ala-tau. Pláně a úbočí altajské jsou dílem osněženy, dílem posety balvany a kamením a dílem proměněny v močály.

Podnebí A-e jest svrchovanou měrou kontinentální. Rozdíly střední teploty za léta a za zimy jsou nápadné. Přechod ze zimy do léta jest náhlý, podzimek a jaro krátké. Sibiřský A., oddělen jsa vysočinou středoasijskou a vysokými hřbety A-e čínského od jihu, dostává jen málo tepla, které by mohlo mírniti tuhou zimu, způsobovanou severními větry, jež přicházejí k A-i šírou stepí a nížinou sibiřskou. Nápadně málo par v ovzduší altajském pozoroval již Humboldt tam, kam jižní větry mohou proniknouti. Působením větrů jihozáp. pršívá ve stepních krajích altajských za léta velmi zřídka, v horách často. Ruská strana A-e jest vlhčí nežli čínská. Průměrná teplota roční v Barnaulu (53° 20′ s. š.) v podhoří altajském činí −0,3 °C., v Irkutsku −0,5 °C., nejmenší průměrná teplota v lednu −19,8 °C., a největší průměrná v červenci +19,1 °C. v Barnaulu, rozdíl tedy 38,9 °C.; v Irkutsku pak jest nejmenší průměrná teplota v lednu −21,2 °C. a největší v červenci +18,5 °C., tedy rozdíl 39,7 °C. Místy dostupuje zima až −50 °C. Povaha altajského podnebí jest překážkou, že tamější kraje nemají ovocných stromů. Jabloně, které jali se v Barnaulu vysazovati, pomrzly, jakkoli Barnaul leží o 3° jižněji než Praha.

Po stránce geognostické jest A. složen z krystalických břidlic vedlé žuly, porfyrů a zelenokamenů. Úbočí a údolí zakryta jsou břidlicemi prvohorními, na kterých spočívají vrstvy diluviální a náplavy mladší zajímajíce všecky kraje od A-e až k Ledovému moři a k Uralu. Krystalické břidlice altajské záležejí ve svoru, břidlici chloritové, talkové, amfibolové a hlinité. Z útvarů pozdějších zastoupeny jsou v A-i vrstvy silurské, devonské a kamenouhelné (kamenouhelný vápenec). Zkameněliny jejich jsou nejvíce původu mořského. Dále vyskytují se vrstvy uhlonosné, z pískovců a lupku se skládající, hlavně v pánvi kuznecké, jež také za kamenouhelné se považovaly, jež ale v novější době na základě rostlinných zbytků prof. Schmalhausenem do útvarů jurského zařaděny byly. Spočívají na kamenouhelném vápenci. Minerály v A-i dobývané jsou: zlato, stříbro, měď, olovo, cink, železo, tuha, kam. uhlí (dle novějších výzkumů stáří jurského). Že zlato nalézáno bývalo v A-i již v dobách dávných, o tom svědčí jméno horstva samo. Mnohé opuštěné šachty, založené altajskými národy nyní již vymřelými, vedly k novému odkrytí a zakládání dolů. Roku 1715 vyslal Petr Veliký výpravu do A-e, by při jezeře Zajsanském a Irtyši pátrala po zlatě ryžováním. R. 1723 byla měď poprvé nalezena u jezera Kolyvanského, načež 1725 došlo na založení závodu Kolyvanského. R. 1731 přeloženy byly tavírny do Barnaulu. Altajské doly a závody náležely prvotně Nikitovi Demidovu, ale 1746 staly se majetkem carovým. Od té doby počíná se rozvoj hornictví v A-i. První zlato z A-e dostalo se do Petrohradu roku 1745; bylo ho asi 7 kg. Roku 1862 dobyto bylo v A-i (západní Sibiři) asi 425 kg zlata, r. 1872 asi 2112 kg, r. 1880 asi 1391 kg. Zlaté rudníky nebo prádla jsou při řece Berdi, lni, Taidanu, Kodomě a j., v Sajanských horách při Juse, Amylu, Kesyru, Águlu, Kanu, Birjuse a j. První tavírny stříbrné v A-i počaly pracovati r. 1745. Roku 1860 dobylo se tam stříbra asi 17.362 kg, r. 1881 pouze 7574 kg. Stříbro dobývá se okolo Buchtarmy, Uby, Korbalchy a v horách Salairských. Železo dobývá se v okolí Salairu a v kraji minusinském, tuha v gubernii irkutské, kamenné uhlí ve všech odnožích severní A-e a v Sajanských horách až po Irkutsk. Nafta vyskytuje se při hořením Jeniseji. Některá jezera v kraji minusinském obsahují hojnost soli. Solné prameny vyvěrají při Angaře. Kromě těch a jiných minerálů vyskytují se v A-i křišťály, jaspisy, chalcedony, karneoly, opály, kazivce, aluminit, sádrovec, baryty, vápence, malachit, beryll, akvamarin, asbest, altait, kyzy, homichlin, brochantit, wolfram a j. Polodrahé a drahé kameny brousí se v brusírnách kolyvanských. Ruské ministerstvo povolalo r. 1868 do Altajských hor geologa Cottu z Freiberku, aby rudné doly ohledal a geologicky prozkoumal. Střediskem hornických podniků altajských jest Barnaul (17.000 ob.), kamž přivážejí se rudy z dolů tak vzdálených, že karavany k vykonání té cesty potřebují několika neděl času. Karavany rudní záležejí mnohdy z několika set povozů.

Květena altajská jest skrovna ve svých tvarech. Ledebour, srovnávaje floru altajskou s florou německou, uvádí poměr mezi oběma 4:7. Rod lebedovitých jest v A-i zastoupen mnohými tvary. Všecky ostatní rody jsou ve svých druzích značně chudší. Za to jsou A-i zvláštní ozdobou Caragana arborescens a Lonicera tatarica, tvoříce s tavolníky a jinými růžovitými neproniknutelné hustiny. Altajskou květenu rozděliti lze ve tři skupiny: 1. ve květenu stepní, 2. lesní a 3. alpinskou. Květena stepní nedosahuje větší výše nežli asi 325 m, lesní zajímá pás mezi 325—1300 m, alpská mezi 1300—2050 m na straně severní a do 2370 m na straně jižní. Stepní květena altajská vykazuje druhy, jež následují: Schoberia maritima, Halimodendron argenteum, četné druhy chenopodiaceí a artemisií, Stipa capillata a S. pennata, Lathyrus pratensis, Tanacetum vulgare, Hemerocallis flava, Lavatera thuringiaca, Salix alba, S. viminalis, S. glauca, S. pyrolaefolia. Vrba bílá dorůstá při řece Obu veliké výše, ale nejvyššími stromy jsou tam topoly, a to linda a topol černý vedlé hájů březových, osikových a borových. Vonný Populus laurifolia roste v záp. A-i až do výše 1000 m. Lesy a háje borové trpívají a hynou častými požáry, mizejíce brzy tam, kde člověk se počne usazovati. Rovněž mnoho trpí také flora lesní požáry a suchými větry. Požáry neboli „pály“ způsobují osadníci zúmyslně. Sotva že vesna zbavila travnatý kraj sněhového hávu, již počne se pálením. I vzplanou plameny rázem na mnohých stranách a krvavá záře požáru vznáší se v noci nad krajem po mnoho dní. Požár stravuje i vegetaci bažin a močálův a zachvacuje tu i stromoví. Ale v těch místech vzcházejí za krátko hebké, svěží a hustší traviny ze země, kdežto na místech, kam „pál“ nepronikl, rodí se tráva prořídlá, stávajíc se již počátkem července okoralou a tvrdou. Mezi lesními stromy převládá v A-i borovice lesní (Pinus silvestris) ustupujíc výše sibiřské pichtě (Picea vulgaris), k níž druží se Abies sibirica, potom sibiřský modřín (Larix sibirica) a mohutné limby (Pinus Cembra). Podrostem altajských lesů jsou čimišníky (Caragana), zimolezy (Lonicera), tavolníky a j. Kromě těchto druhů rostou v altajských lesích střemcha (Prunus padus), kalina (Viburnum opulus), jeřáb (Sorbus aucuparia), bez červený (Sambucus racemosa), Delphinium elatum, Origanum vulgare, Bupleurum multinerve, B. aureum, Aconitum pallidum, Gentiana macrophylla, Rhamnus catharticus, Berberis sibirica; výše roste Cotoneaster uniflora, Potentina fruticosa, Paeonia intermedia, Orobus luteus, Cacalia hastata, Saussurea latifolia a j. Květena alpinská v A-i vyznačena jest mohutnými limbami a modříny. Nejvyšší místo, kde nyní roste modřín sibiřský (Larix sibirica), jest při řece Ulbě (1800 m). Ledebour našel některé ještě výše (2000 m). Kosodřevina, kterou pásmo stromů končívá, schází v A-i úplně. Z alpinské flory altajské jsou význačny tyto: Saxifraga crassifolia, S. sibirica, Viola altaica, Spiraea laevigata, Gentiana adscendens a G. altaica, Dryas octopetala, Juniperus Sabina, J. nana, Cotoneaster uniflora, Papaver croceum, Oxytropis a j.

Zvířena altajská jest dosti bohata. V širokých lesnatých údolích žije hojně zvěř černá, vysoká (jelen maral), srnčí (Cervus pygargus), los, ve výšinách sob, kabar pižmový, divoká ovce (Ovis argali), svišť horní, bobak, ve stepních krajích sajky a kulani (Equus onager). Z dravců četní jsou v A-i vlci, lišky, medvědi, rosomaci, divoké kočky, rysi, kuny, tchoři, soboli, hranostajové, jezevci, vydry. Tygr jest v A-i zjevem vzácným, zabíhaje tam z pasů subtropických. R. 1839 zabit byl statný kus v okolí Bijska, o něco později jiný při Irtyši, roku 1877 opět jiný v újezdě akmolínském. Z drobných hlodavců vyskytují se v A-i žíhané veverky (Tamias Pallasii), zokoři (Aspalax zokor) a j. Ptactva, zvláště vodního, brodivého a pěvců jest v A-i málo. Sokoly, jestřáby, krahujce a orly (Aquila chrysaetos) vycvičují přialtajští národové k lovu. Z domácích zvířat chovají se tam koně, skot, ovce, kozy, velbloud jednohrbý a dvouhrbý nebo míšenci obou.

Obyvatelstva jest v A-i pořídku. Na ruské straně žijí Rusové, Kalmyci, Burjati, Kirgizové, Kačinci, Koibali, Karagasové a j., na čínské straně Mongolové, Darchati, Kalmuci a Číňané. Mnozí domorodci altajští nazývají se obyčejně podlé řek. při kterých se usadili, na př. Uruzul-kyši, Čaryš-kyši (kyši = lidé), jiní slují Tölez-kyši (kolem jezera Těleckého), t. j. Těleuti neboli bílí Kalmyci s fysiognomií mongolskou a mluvící turecky. V nitru A-e na jihových. žijí horští Kalmyci vedouce život kočovnický v jurtách a hledíce si honby, polního hospodářství a včelařství jako jejich sousedé ruští, kteří zaujali altajské kraje jakožto přistěhovalci, zaměstnávající se hornictvím. Ruští osadníci zaujali v altajském území i místa mezi Kalmyky, zmocnili se jejich půdy a postoupili až k samým hranicím čínským. Vůbec daří se kolonisace v A-i utěšeně. Prodlením čtyř desítiletí vzniklo tam několik správních okresů. Mnozí z uprchlíků došli v A-i nejbezpečnějšího úkrytu, kde jisti byli před pronásledováním. Když správa sibiřská dala ve století minulém ohledávati území při čínské hranici, narazila expedice místy na osady a dědiny, ve kterých žili ruští uprchlíci, zloději, loupežníci a sektáři zcela svobodně od mnoha let nazývajíce se kamenščiky, t. j. skaláky. Usazeni jsou zvláště v divočinách při Buchtarmě a její přítocích. Při hoření Biji žijí Kumandyni, kteří s Těleuty a Kalmyky přidržují se šamanismu. Kirgizové usadili se na úpatí výběžkův altajských při Buchtarmě a Irtyši. Středem obchodním pro A. jest město Bijsk, jemuž obyvatelstva přibývá měrou nápadnou. R. 1885 žilo tam 17.560 duší, nyní („Globus“ 1888 č. 21.) 21.000 duší.

Literatura: Ledebour, Reise durch das Altaigebirge und die dsungarische Kirgisensteppe im Jahre 1826 (Berl. 1829 a 1830, 2 sv.); Ledebour, Meyer a Bunge, Flora altaica (Berl. 1829—1834, 4 svazky); Rose, Mineralogisch-geognostische Reise nach dem Altai (Berlín 1837) : A. Humboldt, Central-Asien (Berl. 1844); Petr Čichačev, Voyage scientifique dans l’Altaï (Paříž 1845); P. Semenov, Geografičesko-statističeskij slovar Rossijskoj imperiji (Petrohr. 1863—1875); Erman, Archiv für wissenschaftliche Kunde von Russland; Cotta, Der Altai (Lipsko 1871); Wenjukow, Die russisch-asiatischen Grenzenländer (z rus. přel. Krahmer, t. 1874); Kohn, Sibirien und Amurgebiet (t. 1876); Finsch, Reise nach West-Sibirien (Beri. 1874); Hellwald, Central-Asien (Lipsko 1880); Jadrincev, Sibir kak kolonija (Petrohr. 1882); Levitov, Putevoditel po zapadnoj Sibiri (Mosk. 1884); Radloff, Aus Sibirien (Lipsko 1884); Petri, Sibirien (Jena 1886). Ký.