Ottův slovník naučný/Alt
| Ottův slovník naučný | ||
| Alt (řeka) | Alt | Alt (osoby) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alt |
| Autor: | František Pivoda |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 4. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Alt |
|
Alt, slovo původem italské (alto anebo contralto), znamená ve zpěvu hluboký ženský (také chlapecký) hlas. Přirozená výbava hlasu altového obnáší co do mnohosti tónův z pravidla asi oktávu a kvintu: od f do c″ nebo od g do d″. Časem a rozumným cvičením se tento objem značně rozšiřuje, zejména směrem do výšky. Co do jakosti uchyluje se a. nápadně od vyšších ženských hlasů, mezzosopránu a sopránu, dvěma vlastnostmi a sice zabarvením a povahou, vydávaje tóny oněch hlasů jednak temnější, jednak jádrem až k mužnosti energické. Z toho zjevno, že při určení hlasu nerozhoduje pouze tónový objem, než v první řadě zabarvení a povaha tónův. Můžeť zajisté mnohý ženský nebo chlapecký orgán snadně dosahati hloubky altové: g neb f; postrádá-li onoho temnějšího zabarvení a onoho jádra s nádechem mužnosti, zůstává mezzosopránem a odmítá rozhodně vychovávání na a. V notaci altové užíváme po rozumu přísnější hudební discipliny C-klíče stavíce tento v osnově na čáru třetí. Vyznačeným zvláštnostem hlasu altového přičítati jest, že operní skladatelé starší doby nezřídka přidělovali mu úlohy první, nalézajíce v něm nejpříhodnější orgán i samých mladistvých hrdinův svých. Dojmy hlasu altového pod vládou umělecké vzdělanosti jsou tak mohutné a hluboké, že nelze než litovati zanedbávání tohoto orgánu se strany operních skladatelů novějších. Více nežli v operách dostávalo se a-u vydatného zaměstnání ve skladbách oratorních za časů ještě dřívějších. Nejproslavenější skladatelé zanechali potomstvu velké množství překrásných plodů hudby vokální, sólovému a-u věnovaných. Zejména Haendlovi se v něm zvláště zalíbilo. — Ve zpěvu operním nešetrnost k a-u a jeho podceňování v posledních desítiletích nabyly takových již rozměrů, že se nepřestává na jeho pouhém vyloučení z řady orgánů samostatné repraesentace, ale že se i nešetří samých ohledů zdravotních a nutí v úlohy, pro které by příroda sestrojiti musila teprve zvláštní orgány kombinované, jež by stejnou snadností ovládaly hloubku altovou a výšku mezzosopránovou. Meyerbeerova „Fides“ a více ještě Wagnerova „Ortruda“ jsou křiklavými příklady takové zhoubné nešetrnosti, která zavinila, že málokterá opera nyní honosí se skutečným a-em. Po většině úlohy altové přidělují se hlasům mezzosopranovým, což i těmto pro hloubku polohy musí býti nejinak než ke zkáze. Na půdě oratorní obmyslil v době nejnovější Antonín Dvořák ve svém proslaveném „Stabat mater“ sólový hlas altový plodem přímo velebným. Tak hluboce do podstaty tohoto hlasu nahlédnouti a jeho nejtklivějších mohutností tak úspěšně využitkovati, jak se podařilo Dvořákovi zde v překrásném „Inflamatus et accensus“, bývá dáno jediné geniům prvního řádu. Nápravu zla, které v naší době zanedbáváním hlasu altového poškozuje zájmy pěveckoumělecké, nelze očekávati než tenkráte, až skladatelé vůbec, dramatičtí zvlášť počnou studovati povahu a způsobilost lidského hlasu aspoň s touže pílí, jakou věnují studiu nástrojů orchestrálních. Piv.