Ottův slovník naučný/Allain Targé
| Ottův slovník naučný | ||
| Alláh akbar | Allain Targé | Allainval |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Allain Targé |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 904. Dostupné online |
| Licence: |  PD anon 70 |
Allain Targé [allén-taržé] François Henri René, advokát, publicista a politik franc., narozen 7. května 1832 v Angersu. Studoval práva v Poitiersu a stal se r. 1853 advokátem v Angersu, kde r. 1861 jmenován náměstkem vrchního státního zástupce. Přidal se však záhy k opposici a vzdav se úřadu odešel r. 1864 do Paříže, kde psal do opposičních listů, tehdy počtem skrovných, zvláště r. 1866 do »Courrier du Dimanche« články o finančních otázkách. R. 1868 stal se jedním z hlavních redaktorů listu »Avenir National« a založil s Challemel-Lacourem, Gambettou, Spullerem a Brissonem list Revue politique, jenž však za několik měsíců potlačen. Po pádu císařství jmenován prefektem depart. Maine et Loire, kommíssařem u armády v dep. Maine et Loire, Sarthe a Mayenne a prefektem v Bordeaux. Po příměří složil roku 1871 úřad, ježto chtěl, aby se ve válce pokračovalo, a působil jako člen municipální rady pařížské a jako redaktor čas. »République française«, jejíhož založení se byl účastnil. V únoru 1876 zvolil jej 19. arrondissement pařížský do sněmovny poslanců, kde se zastával sestátnění železnic. Po rozpuštění sněmovny za min. Broglie-Fourtou zvolen opět 14. října 1877 a přidal se ke skupině Gambettově. Přimlouval se tu za tarif celní k ochraně průmyslu národního a za reformu magistratury. Byl zpravodajem o zákonu v příčině syndikátů řemeslnických a hlasoval pro úplnou amnestii, proti kongregacím atd. R. 1881 stal se s Floquetem ředitelem listu »Union républicaine«, jenž však brzy zašel. Při nových volbách prohlásil se pro volitelnost soudců, revisi ústavy ve směru demokratickém, pro vrácení kongregačních statků státu, skrácení služby vojenské a zrušení služby dobrovolnické. Byv opět zvolen v Paříži stal se r. 1881 ministrem financí v kabinetu Gambettově a chtěl tu potlačiti mimořádné a dodatečné úvěry rozpočtu r. 1883 a obmeziti se jen na sestátnění železn. orleanské. Po pádu ministerstva hlasoval pro zákon o rozvodu, proti smlouvám s železnicemi, pro revisi ústavy a přispěl k pádu Ferryho (30. března 1885). V kabinetu Brissonově stal se pak 5. dubna ministrem vnitra, učinil některé změny ve vyšším úřednictvu, hájil osnovu zákona proti zločincům ze zvyku a mluvil proti amnestii navrhované Clovis Huguesem 16. května. Byl horlivým zastáncem voleb dle listin a přičinil se, by nové volby byly co možná svobodny. Když pak při těchto následkem chyb, jichž se republikáni dopouštěli, a následkem nepravých zpráv, jež o republice nepřátelé její volně šířiti směli, zvoleno proti 134 republikánům 183 monarchistů a A. v dep. Maine et Loire propadl, zvolen v užší volbě v dep. Seine. Když president republiky nepřijal demisse ministerstva, účastnil se A. při redakci prohlášení, jež vláda sněmovnám učinila, jež však velmi chladně přijato (16. listopadu). V prosinci padlo min. Brissonovo následkem čtyřhlasové většiny, jakou povoleny úvěry na výpravu tonkinskou a A. nahrazen 7. ledna 1886 Sarrienem. Manželka A-ova († 1884), dcera akademika Villemaina, vydala pohrobné dílo svého otce La tribune moderne en France et en Angleterre. A. zabývá se opět advokacií a věstí se mu posud znamenitá budoucnost. Vyd. Les Déficits 1852–1868 (Pař. 1868).