Ottův slovník naučný/Aliquotní tóny
| Ottův slovník naučný | ||
| Aliquotní křídlo | Aliquotní tóny | Ali-Rádžpur |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Aliquotní tóny |
| Autor: | Karel Teige |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 876. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Alikvotní tón |
|
Aliquotní tóny (částečné, parciální, svrchní tóny souzvučné nebo harmonické, krátce též i »shorky« zvané, fr. sons harmoniques, něm. Obertöne, Theiltöne, Beitöne) slují v akustice jednoduché zvuky, jež v každé zněně (Klang) tón základní doprovázejí. Veškeré totiž zněny, jež z různých nástrojů vyluzujeme, vytvořeny jsou nikoli jednoduchými, nýbrž složenými po. hyby kmitavými, které však, jak J. de Fourier (Théorie analytique de la chaleur) mathematicky dokázal, složiti lze, a to jedním jen způsobem z nekonečné řady jednoduchých pohybů kmitavých, jichž kmitočty mají se ke kmitočtu pohybu výsledného jako čísla přirozené řady 1, 2, 3, 4… atd. Ucho pojímá nervem svým jen chvění jednoduché, jež v duši vyvolává pocit jednoduchého zvuku – tónu; doráží-li k ústroji sluchovému vlna složená, nepojímá jí ono v celku, nýbrž rozkládá ji, jak poprvé G. S. Ohm (Poggendorfovy Annaly, sv. 59. a 62.) pověděl, v jednoduché pohyby vlnité, z nichž každý pro sebe vzbuzuje v uchu pocit svého příslušného tónu. Podlé věty Fourierovy mají se rychlosti těchto jednoduchých výchvějů, ve které ucho každý složený pohyb rozkládá, jako 1 : 2 : 3 : 4 : … atd., to jest kmitočty jednoduchých tónů, z nichž každá zněna jest složena a jež dle Helmholtze a. t. nazýváme, postupují jako přirozená řada čísel 1, 2, 3, 4,… atd. Ze všech těchto zvukových elementů jest ovšem z pravidla nejnižší tón základní nejsilnějším, a zdá se nám proto také jediným zvukem, jejž slyšíme a dle kterého výšku celé složeniny té posuzujeme. Prvnější z následujících a-ch t-nů jsou sice samy o sobě také dosti silné, mnohem silnější, než se obecně za to má, splývají však s ostatními dle pořadí slabšími a slabšími tóny tak v jeden celek, že neozbrojeným uchem po delším teprve cviku je dovedeme rozeznávati. Na př.: k velkému C patří jako vrchní tóny harmonické či a. t.:
Podložená čísla vyjadřují poměrnou (relativní) výšku k tónu základnímu, znaménko × značí, že a. tón jest o něco vyšší, znaménko pak –, že jest o něco nižší, než tón notou vyznačený. Hraje-li se tedy na rozličných hudebních nástrojích velké C, neslyšíme žádného jednoduchého tónu, nýbrž velmi složitý akkord:
Na tom, jak a. t. co do množství a co do síly vyskytují se u jednotlivých hudebních nástrojů, záleží tak zvaná barvitost (v. t.) č. timbre jednotlivých nástrojů. Slyšeti jest a. t v každém složeném zvuku nejlépe pomocí resonátorů (v. t.) či ozvučníků. Bez přístrojů těch lze se o existenci a-ch t-nů přesvědčiti takto: Zdvihněme na pianě dusítko se struny na př. malého c a udeřme na to krátce nižší jeho oktávu, velké C. Jakmile udeřená struna dozněla, uslyšíme – ovšem mnohem slaběji – zníti i malé ono c, jehož struny jsme se ani nedotkli. Ve zněně C jest totiž i tón c obsažen, který spoluzněním do chvění přivádí strunu tónu stejně vysokého. Podobně můžeme, ale ještě mnohem slaběji, uslyšeti i duodecimu g a druhou oktávu klavesy udeřené c, za okolností pak zvláště příznivých (za nočního ticha) i některé z vyšších ještě a-ch t-nů. Akustické prvky, jež nyní nazýváme a. t., znal již roku 1636 P. Mersenne (Harmonicorum liber II. Prop. 28.), a již škola Rameauova založila na nich celý hudební svůj systém. Plně však a obecně uznali hudebníci složenost zvuků hudebních teprve, když Helmholtz v památném svém díle »Die Lehre von den Tonempfindungen« podal několik mistrovských kapitol o základech hudební theorie. Srv. vedlé citovaného díla Helmholtzova: Studnička, Úvod do fysikální theorie hudby; Hostinského. Die Lehre von den musikalischen Klängen; Mach, Einleitung in die Helmholtz'sche Musiktheorie. KTe.