Ottův slovník naučný/Alexios

Údaje o textu
Titulek: Alexios
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 830–831. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Alexios I. Komnenos
Související články ve Wikipedii:
Alexios III. Angelos, Alexios IV. Angelos, Alexios V.

Alexios: 1) A. I. Komnénos, císař byzantský 1081–1118 (* 1048 – † 1118), bratrovec cís. Izáka I. Komnéna, sloužil nejprve ve vojsku. V zápasech o trůn mezi Michaelem VII. Parapinakem a Nikéforem III. Botaniatem stál věrně při straně Michaelově, ale po dobrovolném jeho odstoupení r. 1078 získal si i důvěry Nikéforovy. Ve službách jeho porazil vzdorocísaře Nikéfora Bryennia u Kalavrie v Thrakii a Basilaka na řece Vardaru, ale proti Nikéforu Melissenovi, manželu své sestry, zdráhal se r. 1080 bojovati. Skutek tento vzbudil podezření císařovo a A. i jinak vlivem svým císaři nepohodlný prchl před úklady jeho do Zurula, kdež pomocí Jiřího Palaiologa shromáždil vojsko a prohlásiv se za císaře, dobyl 1. dubna 1081 Cařihradu. Císaře Nikéfora sesadiv sám ujal se vlády. Aby nepřátelům se všech stran na říši se hrnoucím mohl odolati, zavřel se Seldžuky mír ponechav jim Malé Asie až k říčce Drakontu. Nabyv takto volnosti na východě obrátil se proti vévodovi normanskému, Robertu Guiscardovi, jenž ve prospěch zetě svého Konstantina dobyl ostrova Korfu a v Épeiru vítězně pokračoval. A. spojil se proti němu s Benátčany a německým králem Jindřichem IV., ale u Drače byl 1081 úplně poražen; Robert vtrhl vítězně do Makedonie, když tu pokroky cís. Jindřicha v Italii proti papeži Řehoři VII., spojenci Robertovu, a hrozící povstání v Apulii 1082 donutily jej k návratu. Tu porazil A. syna Robertova Boemunda u Larissy 1084 úplně a zatlačil jej na pobřeží. Avšak téhož ještě roku Robert obnoviv útok porazil spojené loďstvo benátské a byzantské u ostrova Korfu, avšak zemřel již 1085, načež vojsko jeho se vrátilo. V létech 1088–1091 vedl tuhé boje s Pečeněgy, kteří od sekty paulikánů na pomoc byvše povoláni několik vojsk A-iových porazili, až se mu 1091 podařilo bitvou u Lebunia moc jejich zničiti. Se Srby a Bulhary měl stále drobné boje a donutil je konečně 1095 k míru. Méně šťasten byl v bojích se Seldžuky v Asii, kdež r. 1085 pozbyl Antiochie úplně. Vhodnou pomocí proti nim zdála se mu býti chystaná výprava křižácká, i podporoval ji zvláštním poselstvím u papeže Urbana II. a koncilia v Piacenze. Nicméně, když křižáci 1096 skutečně přitáhli, nepodporoval jich valně a přiměl s velikou obratností vůdce jejich, že mu 1097 složili vasallský slib na všecky země na nevěřících dobyté. Táhna za nimi zabíral země od nich opanované a rozšířil tím způsobem panství řecké až ku pramenům Sangaria, na pobřeží pak až k Trapezuntu a Kilikii. Ale Edessa a Antiochia nedostaly se v moc jeho, což bylo příčinou nových sporů s Boemundem, vévodou normanským; tento vrátiv se do Evropy učinil 1107 a 1108 nový útok na říši byzantskou, ale A. odrazil jej a donutil ke smlouvě, kterou vrchní panství jeho nad Antiochií uznáno. R. 1110–1116 vedl vítězné boje se Seldžuky a donutil je k míru. Ve vnitřní správě říše osvědčil se A. neméně znamenitým panovníkem než na poli válečném. Moc císařskou, která při nastoupení jeho sotva přes hranice Thrakie sahala, obnovil po celé říši, ve správě státní zavedl opět pořádek, zřídil četné vojsko a naplnil pokladnici státní, při čemž arci bez značného obtížení poddaných obejíti se nemohl. Mimo vojsko měl pevnou oporu i v duchovenstvu, neboť byl se zápalem oddán církvi pravoslavné a hotov i mečem jí hájiti. Odtud také jest si vysvětliti pronásledování sekt paulikánův a bogomilů. Životopis jeho, zvaný Alexias, napsala jeho dcera Anna Komnéna.

2) A. III. Angelos, císař byzantský 1195 až 1203, sesadil a oslepil bratra svého Izáka II. Angela, ale nastoupiv po něm uvedl bídnou a marnotratnou vládou říši v záhubu. Od Seldžukův a Bulharů byl poražen a musil zavříti potupný mír. Když Benátčané a křižáci od Alexia, syna Izákova, na pomoc povolaní Cařihrad oblehli, prchl císař s poklady svými do Asie a potuloval se potom brzo v Evropě, brzo v Asii. Roku 1210 udeřil pomocí Seldžuků na zetě svého Theodóra Laskarisa, císaře nikajského, ale byl od něho poražen, zajat a zavřen do kláštera, kdež zemřel.

3) A. IV. Angelos, císař byzantský 1203 až 1204, syn císaře Izáka II., byl po sesazení otcově Alexiem III. uvězněn, ale prchl do Benátek. Odporučen jsa papež. Innocentiem III. a králem německým Filipem švábským, jenž měl sestru jeho Irénu za manželku, pohnul shromážděné tam vojsko křižácké mnohými sliby, že se po dobytí Zadru vypravilo s Benátčany na Cařihrad, aby Izáka osvobodilo. Zmocniv se města byl otcem svým povýšen na trůn, ale slibů učiněných, zvláště spojení církve východní se západní, pro odpor lidu splniti nemohl ani žádaných podpor peněžitých poskytovati. Když tedy křižáci Cařihrad po druhé oblehli, vypuklo v městě povstání, jehož použil Alexios Murzuflos, jenž A-ia zajal a dal zavražditi.

4) A. V. Dukas, příjmením Murzuflos, císař byzantský r. 1204, požíval za Izáka II. a Alexia IV. velké přízně u dvora, ale užil bouře lidu proti Alexiovi IV. vzniklé a svrhnuv jej s trůnu ujal se vlády. K upevnění její zasnoubil se s Eudokií, dcerou předchůdce svého. Nicméně všecka jednání a zápasy s Benátčany a křižáky, které od Cařihradu hleděl odvrátiti, zůstaly marny a město padlo konečně 12. a 13. dubna 1204 v moc jejich. A. prchl, aby ve válce pokračoval, ale byl od zástupů křižáckých zajat, císařem Balduinem I. k smrti odsouzen a s vysokého sloupu svržen.

5) A. I., císař trapezuntský, vnuk císaře Andrónika Komnéna, byl vychován v Kolchidě a uživ zmatků po dobytí Cařihradu od křižáků roku 1204, zmocnil se Trapezuntu. Tam zřídil samostatnou říši, která zprvu pobřeží pontské, paflagonské a čásť bythynského zaujímala. Ale později pozbyl značné části zemí svých v bojích proti národům tureckým, tak že mu zbylo pouze území od řeky Thermodontu až k Fasidu, a i toto uchránil pouze tím, že dal se pod ochranu ikonského sultána Áz-ud-dína. Jakousi náhradou za ztracené krajiny byla řecká města na Krymu, která ku panství jeho se připojila. Zemřel 1222.

6) A. II., devátý panovník trapezuntský (* 1283 – † 1330). Nastoupiv 1297 po otci svém Janu II. byl panovníkem šlechetným a statečným a vzdoroval udatně nejen nájezdům tureckých kmenův, ale i tužbám Janovanů, kteří vystupovali v Trapezuntě s nestoudnými požadavky, aby si zjednali výhradní právo obchodní na Černém moři.

7) A. III., sedmnáctý císař trapezuntský 1349–1390 (* 5. října 1337 – † 1390), nemanželský syn císaře Basilia, byl 1349 na místo svrženého císaře Michala dosazen, ale dosáhl skutečné moci teprve 1355. V bojích proti Turkmenům a Janovanům byl nešťasten. Více proslul skvělými stavbami, zvláště chrámů, jimiž Trapezunt ozdobil.

8) A IV., devatenáctý cís. trapezuntský, vnuk předešlého (* 1382 – † 1446), byl již v mladých létech přijat od otce svého Emanuele III. za spoluvládce, ale vzbouřil se proti němu a uspíšil prý smrť jeho r. 1417. V bojích s Turkmeny byl 1417 a 1420 poražen a 1442 země jeho od tureckého sultána Murada strašlivě zpustošena. Syn jeho Jan povstal proti otci, ale zapuzen byl do Gruzie; r. 1446 navrátiv se dal A-ia, který proti němu vytáhl, v ležení u Achantu zavražditi.