Ottův slovník naučný/Alexandrijské učení filosofické
| Ottův slovník naučný | ||
| Alexandrijské sedmihvězdí | Alexandrijské učení filosofické | Alexandrijský kalendář |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alexandrijské učení filosofické |
| Autor: | František Drtina |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 819–821. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Alexandrijské učení filosofické (I. st. př. Kr. – 529 po Kr.). Zoveme tak směr přemýšlení filosofického, vzniklý hlavně v Alexandrii a označující poslední stadium filosofie řecké vůbec před jejím úpadkem. Jest to smíšení (synkretismus) starších filosofických soustav hellénských, hlavně pythagorsko-platónské, jakož 1 některých živlů stoických s theosofickomystickými naukami východních náboženství, zvláště židovského monotheismu. Rozpor mezi světem nadpřirozeným, ideálným (τὰ νοητά) a smyslným (τὰ αἰσθητά), mezi Bohem nesmrtelným a tvorstvem hmotným, tělesným vyrovnávalo přemýšlení toto nikoli střízlivým způsobem logického usuzování, nýbrž formou transcendentní. Bůh sám, jsa dokonalý a pramen vší dokonalosti, jest nekonečný, nepoznatelný, smyslnosti nepřístupný, svět pak tělesný a smyslný jest dualistická protiva jeho, jsa nedokonalý, hříšný, smrti podrobený. Je-li však božstvo první příčinou vší skutečnosti, jak mohl z této bytosti transcendentní, nekonečné vzniknouti svět konečný, nedokonalý, jak mohla z čisté duševnosti povstati hmotnost? Obě tyto protivy docházejí smíru v soustavě filosofův alexandrijských mystickým hypostasováním bytostí prostředečných, které nazývány bývají silami nebo daimony (δυνάμεις, λόγοι, δαίμονες) a jichž celá stupnice byla později vyvinuta. Jen prostřednictvím bytostí těchto a postupným vývojem jejich jest možný přechod z nekonečnosti v konečnost, z duševnosti v tělesnost, jen jimi jest myslitelno zjevení boží, jen jimi vstupuje pravda boží v mysl lidskou, jakož na druhé straně i nicota všeho pozemského a smyslného stává se tím zjevnější. Ukojení touhy po pravdě dochází smrtelník, dovede-li se povznésti nikoli rozumem a představivostí, nýbrž citem a obrazností v ekstasi (ἔκστασις), k bezprostřednímu nazírání (intuici) dokonalosti božské, dokonalosti pak mravné a pravé blaženosti lze dosíci jediné potlačením veškeré smyslnosti, sebezapřením (posty, očistou a j.) v askési (ἄσκησις). Nejvyšším cílem života mravně dokonalého jest dle toho úplné splynutí s bytostí božskou, jediná pak a pravá ctnost jest zbožnost, která přivádí k návratu k Bohu a úplnému v něm ponoření. – Historicky jeví se nám povšechný názor tento jako nutný následek předchozího skepticismu a eklekticismu. Žádná ze soustav těchto nemohla přinésti uspokojení rozervané době tehdejší, kdy pozbyly úvěru staré filosofické soustavy positivné. Nedostatečnost a nezdar dosavadních pokusův o vyzkoumání pravdy přivedla mnohé duchy myslící k odvážnému kroku, by hledali pravdy nad rozumem lidským v nadpřirozené intuici, v božím zjevení, jehož rozum lidský sám o sobě nepostihuje. Neblahost pak poměrů společenských nutkala duchy šlechetné, by vytvořili positivní oporu života lidského. Alexandrie stává se tak znenáhla zdrojem oživujícího světla, jehož paprsky během věků rozšiřují se do všech zemí, ke všem národům. A nevysvětluje nám úkazu toho jednotnost veleříše římské sama o sobě, nýbrž jest to hlavně hmotná společenská bída, jakož i rozervanost a neuspokojenost duševní, která sblížila zde různé národy. Stará společnost zmírá vlastním vysílením a únavou, a všechny mysli ušlechtilé ve směru k světu ideálnímu snaží se dojíti upokojení theoretického, v životě pak samotářském a kontemplativním blaženosti. Alexandrie byla středem tehdejšího duševního života svými ústavy, knihovnami a sbírkami, tam bylo sídlo osvěty hellénské, tam bylo i pojítko vzdělanosti řecké s neznámým dosud namnoze orientem. A právě živel orientální to byl, jenž dosavadní positivné přemýšlení hellénské zvelebil a povznesl, vykázav mu směr k neviditelnému, jenž je i mravně prohloubil. Všimneme-li si konečně, jak četně byla Alexandrie obydlena od židů, pochopíme i veliký vliv monotheismu židovského na přemýšlení toto. Živel hellénský v synkretismu alexandrijském byl hlavně zastoupen Pythagorovou naukou o číslech, ideoslovím Platónovým a stoickým daimonoslovím, jakož i naukou o emanaci. Vlastní původ názoru o daimonech spatřovati ovšem dlužno v důsledně provedeném ideosloví Platónově, kde všeobecniny zpodstatněny byvše osobní povahou jsou přioděny, jakož i v představě o duši světové. Vedlé toho však upříti nemožno, že naukou o daimonech učiněna spolu koncesse polytheistickému názoru prostonárodnímu a představě židovské o andělích. – Z dolíčeného již spolu patrno, že mystický směr alexandrijské filosofie člověka stále více odvracel od positivního zkoumání světa zjevův a pokrok věd přírodních činil nemožným vzbuzuje chuť k přemýšlení theologickému a připravuje takto půdu křesťanství. Jako pak vůbec ve škole alexandrijské studium filologické horlivě bylo pěstováno, tak i filosofové tito skládali usilovně kommentáře starších spisů filosofických. Do kommentářů těchto však byly často vnášeny myšlénky filosofům alexandrijským vlastní, čímž na neprospěch svůj se liší často od kommentářů pochodících od peripatetiků.
Vývoj synkretismu alexandrijského jeví se nám především jako:1. filosofie alexandrijsko-židovská. Nepatrné jen styky filosofie hellénské s theologií židovskou spatřujeme u sekt židovských essenův a therapeutů, jejichž některé zvyklosti jeví s pythagorskými podobnost. Daleko větší význam má židovský peripatetik Aristobulos (kol r. 150 př. Kr.), jenž se snažil dovoditi vliv knih starozákonních na Pythagora a Platóna. Vlastním však tvůrcem synkretismu alexandrijsko-židovského jest Philon Judaeus (asi 30 př. Kr. – 50 po Kr.), u něhož spatřujeme úzké spojení filosofických pouček řeckých s monotheismem židovským a racionalistickou snahu, vykládati způsobem allegorickým knihy starozákonní. On první učil, že zosobněné síly božské sjednocují se v božském Λόγος, náměstku a synu božím čili druhém Bohu. Současně takřka vyvíjela se 2. filosofie novopythagorská. Zakladatel její byl P. Nigidius Figulus († 45 př. Kr.) v Alexandrii, hlavní pak zástupci Sotion (současný s předchozím), Moderatos z Gad, Apollonios z Tyany (v 2. polovině I. stol. po Kr.), Nikomachos z Gerasy (na poč. II. stol.), Filostratos (na počátku III. stol.). Směr tento, zejména nauka o daimonech, měl působení též na čisté platoniky, jako Plutarcha z Chaironeje (48–125 po Kr.) a Numenia z Apameje (kolem r. 160 po Kr.). V Alexandrii udál se prvý pokus znovu oživiti nauku pythagorskou, rozšířenou a zdokonalenou učením doby pozdější. Idee platónské jsou tu stotožňovány s čísly, jednost a dvojnost jsou prohlášeny za základní principy všeho jsoucna, stoický monismus sloučen v nauce této s platónsko-aristotelovským dualismem a tak připravována půda 3. filosofii novoplatónské. Jejím zakladatelem byl Ammónios Sakkas († 242 po Kr.), hlavou pak žák jeho Plotinos (204(5?)–270 po Kr.), pozdějšími přívrženci Porfyrios (232(3?)–301), Jamblichos († 330) a Proklos (410–485). Filosofie novoplatónská charakterisována jest hlavně tím, že nejúplněji snaží se sjednotiti rozpor mezi Bohem a hmotou, mezi jedním a mnohem, že uskutečňuje požadavek naprostého monismu, odvozujíc veškerenstvo z jednoho a téhož nadpřirozeného principu. Z něho vzniklo vše, i hmota a zlo, a účelem filosofie jest povznésti ducha konečného k čistotě principu původního, k naprosté božnosti čili splynutí s Bohem. – Jak z přehledu podaného patrno, jeví směr alexandrijské filosofie na počátku historického vývoje převahu vlivův orientálních, zvláště židovských, kdežto v dalším postupu duch hellénský opět více se vzmáhá, až v novoplatónismu se nám objevuje synkretismus tento ve formě převahou hellénské. Alexandrijská filosofie zvláště v období novoplatónském jeví mnohé příbuzné zjevy s křesťanstvím. Základní záhada o sporu mezi světem neviditelným a smyslným, mezi Bohem a hmotou jest oběma naukám společna i v podrobnostech analogická. (Srov. článek víry o Trojici s novoplatónskou trojdílností prajsoucna na τὸ πρῶτον, νοῦς a ψυχή, článek o vtěleném synu božím a novoplatónský λόγος). Alexandrijskou filosofii i křesťanství charakterisuje společná oběma povaha supranaturalistická, pohrdání životem vezdejším, touha po odloučení od hříšného těla a konečná pravá, věčná blaženost posmrtná. Po stránce ethické mnozí filosofové alexandrijští podobají se životem asketickým křesťanům. Askesí zajisté jako podstatným článkem nauky těchto filosofů byla vypověděna tělu válka, požadována klášterní přísnost mravů, tělo pociťováno jako neblahé, tížící pouto ducha po volnosti bažícího a za nejvyšší snahu lidskou prohlášeno i v tomto těle žíti ctnostně, andělsky (βίος ἀγγελικός ἐν τῷ σώματι). V činnosti spekulativní tedy idealismus, v životě praktickém mysticismus jest životní silou doby této, společnou alexandrijské filosofii i křesťanství. A přece mezi oběma naukami záhy vzniklo tuhé nepřátelství, vzplál boj na život i na smrť. Jaká byla příčina jeho? Částečné vysvětlení podá nám původ obou nauk. V alexandrijské filosofii, zvláště novoplatónské, zříme zajisté převahu ducha hellénského se všemi starými tradicemi, mythy i samorostlou jeho filosofií, kdežto v křesťanství převládá živel orientální, zamítající kompromiss s jakoukoli naukou dosavadní a činící nárok na pravdu zjevenou a jedinou. Novoplatónismus přijímaje myšlénky nové snaží se udržeti nesrovnatelné s nimi tradice hellénské, vystupuje způsobem nepřátelským proti nauce křesťanské, chce podání starověké, hellénský polytheismus učiniti způsobilým k dalšímu novému životu a dochází v císaři Juliánovi (v l. 361–363) horlivého zastánce těchto snah. Vedlé Juliána hlavně filosofové Porfyrios, Proklos, Celsus a filosoficky vzdělaná žena Hypatia brojí pomocí nauky novoplatónské proti učení křesťanskému. Ale odpor jejich jest marný, křesťanství vítězí. Polytheismus starověký jest vyžilý, smyslná povaha božstev hellénských nehodí se době této, ustupujíc kultu čistě duchovému, a užívají-li allegorisující filosofové alexandrijští jmen bohů starověkých, tkví sami v patrné illusi, neboť jsou to jen symboly bez významu životního, nemohoucí překonati ideí nových. Křesťanství naproti tomu poskytuje úplnějšího upokojení náboženského, podávajíc zvláště naukou o vykoupení jednotnějšího názoru světového a vedlé toho, morální převahou vynikajíc a s úspěchem obdivuhodným na pole praktické vystupujíc, mnohem účinněji se zasazuje, aby odstranilo nedostatky a vady doby své. Křesťanství zajisté usilovalo především odpomoci bídě společenské. Vzepřevši se rozhodně proti libovolnému despotismu a nelidskému válečnictví doby své, chtělo zmírniti nerovnost majetku i stavu, a velebným přikázáním o obětavé lásce k bližnímu zahájilo šťastnější dobu blahodárných reform sociálních. Naproti tomu alexandrijská filosofie na aristokratickém stolci svém ztrácela se v mlhavém mysticismu theoretickém, pro praktické potřeby doby své nemajíc náležitého smyslu a bídou trpícího lidstva nedávajíc se rušiti ve filosofickém klidu. Tak vlastními nedostatky a vnitřními odpory vyžila se i alexandrijská filosofie a nemohla zvítěziti v tuhém zápase s křesťanstvím a státi se reformátorkou starověké společnosti. Křesťanství novým obsahem svým a převahou ethickou nabylo nadvlády, a stavši se náboženstvím státním, zatlačovalo všude zbytky nauk alexandrijských. Polytheismus byl úředně zakázán. Alexandrie záhy přestala býti středištěm života filosofického a stala se jedním z nejdůležitějších sídel biskupských vznikající církve. Hypatia, horlivá pěstitelka alexandrijské filosofie a žena nad jiné ušlechtilá, byla od pobouřených křesťanů r. 415 po Kr. veřejně usmrcena a smrť její zvěstovala i konec filosofie novoplatónské. Tento byl způsoben hlavně nařízením Justiniánovým, r. 529 vydaným, jímž zrušeny jsou školy filosofické v Athénách, kde do poslední doby mužové vynikající jako Proklos a Isidóros filosofii novoplatónskou pěstovali. Filosofové byvše vypuzeni hledali útočiště v cizině, hlavně v Persii u filosoficky vzdělaného knížete tamějšího Chosreu a zřídka jen vystupovali na veřejnost. Z posledních zástupců filosofie novoplatónské jsou důležiti Damaskios, Filoponos a Simplikios. Takto zanikši filosofie tato teprve v pozdní době středověké důležitého zase nabyla vlivu na některé otce církevní, filosofy arabské, mystiky středověké, hlavně však za doby renassance na novoplatónce XV. a XVI. století. – Literatura: Kattes, Histoire de l'école d'Alexandrie (Paříž 1840); Matter, Histoire de l'école d'Alex. (t. 1840); J. Simon, Histoire de l'école d'Alex. (t. 1845); Barthélemy Sant-Hilaire, De l'école d'Alex. (t. 1845); E. Vacherot, Histoire critique de l'école d'Alex. (t. 1846–51, nejdůležitější); Biet, Essai hist. et critique sur l'école juive d'Alex. (t. 1853); A. Polzer, Die Philosophen im 2. Jahrh. n. Chr. (program gymn. štýrskohradeckého 1879); Th. Ziegler, Uber die Entstehung der al. Philosophie (Verh. d. Philologen-Vers. v. J. 1882). Dna.