Ottův slovník naučný/Alexandrijské museum

Ottův slovník naučný
Alexandrijská válka	Alexandrijské museum	Alexandrijské nářečí

Údaje o textu
Titulek:	Alexandrijské museum
Autor:	Eduard Kastner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 818–819. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Músaion v Alexandrii
Související články ve Wikipedii: Alexandrijská knihovna

Alexandrijské museum bylo bez odporu nejskvělejší památkou štědrých a umění milovných prvních panovníkův egyptských z rodu Ptolemaiovců. Již Ptolemaios Sótér (305–285 př. Kr.) pojal, jak se vypravuje, k radě slovutného státníka athénského Démétria Falérského, jenž od nevděčných spoluobčanů z vlasti byv vypuzen k němu se byl utekl, myšlénku, zaříditi v hlavním městě říše své, jež utěšeně vzkvétalo, bezpečný útulek umění a vědám; avšak teprv syn jeho Ptolemaios Filadelfos (284–247 př. Kr.) štědrostí v pravdě královskou ústav ten k pozdější slávě povznesl. Museum (Μουσείον, t. j. stánek Mus) nalézalo se v severovýchodní a nejslavnější části města, slující Brucheion, a tvořilo vedlé svědectví Strabónova čásť paláce královského. Skládalo prý se z rozsáhlé zahrady, kde za krásné pohody učenci musejní s posluchači svými se procházeli o vědeckých otázkách rozmlouvajíce, ze sloupořadí, jež k témuž účelu sloužilo za pohody nepříznivé, dále ze společné síně hodovní, kde členové musea na státní útraty byli stravováni, a ze soukromých bytů učenců-do musea přijatých. Tvořili tedy učenci tito, kteří mimo svobodný byt a stravu též slušný plat dostávali, jakýsi konvent a jmenováni byli doživotně členy musea od králů egyptských, později od císařů římských. Počet jejich nebyl vždy týž, nýbrž řídil se důchody a štědrostí jednotlivých panovníků. Vědy, jež od učenců těchto byly pěstovány, byly filologie, filosofie, zeměpis, medicina, mathematika, astronomie a vědy přírodní, k jejichž pěstování nemálo přispěl rozsáhlý zvěřinec a zahrada akklimatační při museu založené. Nejhorlivěji však pěstovala se filologie; staří spisovatelé a básníci byli studováni, chybná čtení opravována, temná místa vykládána, při čemž ovšem nezřídka do směšných podrobností se zabíhalo. Eristických zábav toho druhu začasté i králové sami se účastnili, i vypravuje se, že surový král Ptolemaios Fyskón leckdy o sporné místo nějaké až do půlnoci se hádal a otázky grammatické často rychleji rozluštil holí než důvtipem svým. V dobách pozdějších hodnost člena musejního rozdávána byla od císařů římských jako vyznamenání a pramen dobrých přijmů lidem, kteří snad Alexandrie ani neviděli. – Podstatnou a zajisté nejdůležitější čásť musea tvořila bohatá bibliotéka jeho. Původcem jejím byl, jak někteří soudí, již zakladatel musea Ptolemaios Sótér, avšak k pozdější slávě a rozsáhlosti dopomohl jí teprv syn Sótérův, umění a věd milovný Ptolemaios Filadelfos, jenž knihovnu tu koupěmi, opisy a jiným, často prý i dosti nesprávným způsobem obohatil (tak na př. vypůjčil si od Athéňanův úřední text dramat Aischylových, Sofokleových a Euripidových za záruku 15 talentů, neodvedl jich však nechav záruku propadnouti) a ji učencům na slovo vzatým, jichž veliký počet ke dvoru svému povolal, dal uspořádati, tak že již ve starověku jej mnozí pokládali za vlastního zakladatele této knihovny. Budova, v které rozsáhlou bibliotéku umístil, nalézala se původně jako museum v Brucheiu. Když pak velikému počtu knih místnosti dosavadní nestačily, aneb že – jak někteří se domnívají – jiná toho byla příčina, týž Filadelfos založil knihovnu druhou, poboční v chrámě Serapiově v části města jihozápadní, jež slula Rhakotis. Vrchní dozor nad oběma bibliotékami Ptol. Sótér svěřil prý svrchu jmenovanému Démétriovi Falérskému; syn jeho Filadelfos zařídil pak zvláštní úřad bibliotékářský, jenž udílel se pouze učencům vynikajícím, jací byli na př. Zénodotos Efeský, Kallimachos a Eratosthenés Kyrenští, Apollónios Rhodský, Aristofanés Byzantský a Aristarchos Samothracký. Počtu knih v obou knihovnách státních uložených nelze přes dosti hojná svědectví ani příbližně určiti, poněvadž se zprávy starých ve věci té velice od sebe liší, což hlavní příčinu má v tom, že jedni počítají jednotlivé svitky, jiní celá díla, někteří vylučujíce duplikáty jen díla původní a j. v. Tím lze si vysvětliti, že jedni mluví o 90.000, jiní docela o 700.000 svitků (tak Ammianus Marcellinus a Gellius o době Caesarově). – Velmi zajímavé jsou dějiny musea i bibliotéky. Těšíc se od Ptolemaia Filadelfa až do dob Ptolemaia Euergeta II. (r. 146–131, pak opět 127–117) zdárnému a celkem klidnému vývoji, utrpělo za vlády krále tohoto nemalé škody tím, že mnoho učenců při něm zaměstnaných, kteří při sporu o vládu přidrželi se bratra králova, z Alexandrie bylo vypuzeno. Největší však pohroma stihla knihovnu za dob C. Julia Caesara, jenž koncem r. 48 a počátkem r. 47 př. Kr. v Alexandrii od rozzuřeného lidu byl obléhán, při čemž veliká čásť Brucheia i s bibliotékou se stala kořistí plamenů a dle svědectví Orosiova 400.000 svitků shořelo. Velikou škodu tuto hleděla aspoň z části nahraditi královna Kleopatra, které se podařilo přemluviti Antonia k tomu, aby jí daroval světoznámou bibliotéku pergamskou. Po smrti Antoniově císař Augustus kázal knihy z požáru zachované a ty, které z Pergama byly přineseny, uložiti (dle svědectví Filónova) v nové budově, vystavěné vedlé spáleného musea, jež nazvána Sebasteum; někteří však pokládajíce zprávu tu za omyl domnívají se, že veškery knihy přeneseny a uloženy byly do Serapea. Za dob pozdějších význam musea i bibliotéky klesal, jako veškeré vědy a umění, zvolna sice, ale stále, a když křesťanství v říši římské vrchu nabývati počalo, museum pak střediskem pohanských učenců, zvláště filosofů se stalo, nenávist křesťanů proti němu se obrátila. Proto patriarcha alexandrijský Theofilos pokusil se r. 391 po Kr. se svolením císaře římského Theodosia vypuditi z města pohanské filosofy. Došlo ke kruté seči mezi vojíny Theofilovými a lidem pohanským, hájícím Serapea, kdež se byli zatarasili. Po krátkém, ale krvavém odporu pohané podlehli a celé Serapeum lehlo popelem; přece však z krutého požáru mnoho knih prý bylo zachráněno. Dějepisec Orosius, jenž as 20 let po boji prohlížel trosky Serapea, vypravuje, že ve zpustlých místnostech dosud spatřil skříně, ovšem že prázdné. I soudí z toho někteří, že není pravdivé podání arabského dějepisce Abul-Faradže, jenž vypravuje, že prý teprv r. 642 vojevůdce chalífa Omara jménem Amru ben Alas alexandrijskou bibliotéku zničil (po známém dilemmatě: »Buď souhlasí obsah knih s koránem: pak jsou zbytečny; buď nesouhlasí: pak jsou nebezpečny.«) a knihami z ní uloupenými lázně alexandrijské půl léta se vytápěly. Proti tomu hájí pravděpodobnost podání toho K. Cumpfe v Listech filolog. a paed. r. 1885 na str. 69. Podrobněji o zřízení a osudech alexandrijské bibliotéky jednali mezi jinými: G. Parthey, Das alexandrinische Museum (v Berl. 1830); F. Ritschl, Die alexandrinischen Biblioth. (Vratisl. 1838); K. Cumpfe mimo článek jmenovaný též v »Paedagogiu« 1886 na str. 54.: Alexandrijské museum. Knr.