Ottův slovník naučný/Alexandria

Ottův slovník naučný
Alexandrette	Alexandria	Alexandria Nová

Údaje o textu
Titulek:	Alexandria
Autor:	Justin Václav Prášek, redakce, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 813–816. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alexandria (rozcestník)
Související články ve Wikipedii: Oleksandrija, Alexandria (Rumunsko), Starověká Alexandrie, Alexandrie

Mapy Alexandrie.

Alexandria: 1) Jméno několika měst Alexandrem Velikým založených. a) A. ad Issum viz Iskanderún. – b) A. ad Tigrem v Susianě zničena potopou; Antiochus Epifanes založil na místě jejím město poněkud výše položené a nazval je Antiochia (v. t.). – c) Mnoho měst s bližším zeměpisným označením dle zemí. řek, hor a národů, jejichž původ padá do válečného tažení Alexandra Velikého, tak na př. A. Bactriana, ad Margum, ad Paropamisum atd. red. – d) A. Troas, město založené za prvých dob diadochů v Malé Asii, na pobř. moře Egejského, naproti ostrovu Tenedu; byli do něho přivedeni obyvatelé okolních aiolských měst Sképse, Kelreny a Neandrie. Jakkoli za římských císařů, hlavně za Hadriána, dostávalo se městu tomuto největší přízně, nedovedlo se přece vyšinouti. Rozsáhlé trosky u osady Eski Stambul podnes jsou zachovány. Pšk.

2) A. (do r. 1784 Beča), új. m. gub. chersonské na řece Ingulci, s 10.530 obyv. (1883), většinou Malorusy, kteří živí se vzděláváním půdy a chovem dobytka. Pěstuje se hlavně kukuřice; průmysl (mydlářství a vydělávání koží) i obchod jsou nepatrny. Alexandrijský újezd v sev. části gub. chersonské jest krajina stepní, mající na 10.600 km² 110.000 obyv.; na straně sev.-záp. jest zalesněna. Půda (»černozem«) jest velmi úrodna. Větších řek není; Ingul, Ingulec jsou nepatrny. Dněpr dotýká se hranic jen na straně severozápadní. Do konce minulého století byl alexandrijský újezd pouští; toliko četné kurhany svědčily, že krajina tato bývala dočasným sídlem národů kočovných. Teprve v pol. stol. XVIII. nastalo pravidelné zalidňování Srby a Bulhary jako strážemi pohraničními; později usazovali se tam Malorusové, rozkolníci a Velkorusové.

3) A. (Alecsandrie), rumunské město ve Valašsku, v kraji teleormanském, záp. od Ďurděva nad řekou Vede, s 11.300 obyv. Zmohutnění A-ie počíná r. 1829, kdy po míru drinopolském obyvatelstvo bulharské houfně prchalo před Turky do Rumunska a Bessarabie. Uprchlíci svišťovští usadili se sev. od Zimnice a z osady jejich vyvinulo se město A. Ve válce ruskoturecké r. 1877 bylo důležitým skladištěm vojska ruského.

4) A skotské město na řece Levenu, asi 5 km sev.-sev.-záp. od Dumbartonu, s nímž je spojeno poboční drahou, má pěknou polohu a děkuje svůj původ skoro výhradně továrnám na kartouny a četným bělidlům, které v okolí se nalézají. R. 1881 napočítáno tu 6173 obyv.

5) A. m. v Egyptě na pobřeží Středozemního moře, záp. od delty nílské, 209 km severozáp. od Káhiry, na nízkém, písčitém pruhu země mezi mořem a jezerem Marjútským (ve staroegyptských textech démotických Raqoti). Alexander Vel. opanovav Egypt ustanovil se na tom, že založí bezpečný přístav a město, které by jednak usnadňovalo spojení Asie a Afriky s Řeckem, jednak i působilo ke splynutí osvět orientálských se vzdělaností řeckou. Poněvadž pobřeží při deltě nílské zvolna pískem se zanáší, obrána úzká šije mezi mořem Středozemním, kde opodál břehu zdvíhá se nízká výspa Faros, a mezi límanem Mareótským (nyní Marjút), umělými stokami s Nílem spojeným, kdež na nejzazší hranici egyptské proti Libyi byla pohraničná strážnice a ves Rhakótis. S družinou a malým loďstvem vyplul v létě r. 332 př. Kr. Alexander z Memfidy po Nílu do Kanópa a odtud na místo předem určené, kdež rhodskému staviteli Deinokratovi uloženo, aby vyměřil polohu města. Důmyslně vykonal Deinokratés úkol svůj řídě prý se podobou rozloženého makedonského pláště vojenského, jehož nákrčník činily dva výběžky souše, na sev. do Středozemního moře vbíhající, na záp. Timonion a na vých. mnohem delší Lochias, určený za místo královského paláce. Mocnou hrází, Diabathra (Wachsmuth, Rh. Mus. 1888, 306 sld.) anebo Heptastadion zvanou, spojeno město s ostrovem Farem a spolu získány dva veliké přístavy: západní Eunostos a východní Emporion, s nímž při záp. břehu výběžku lochijského souvisel malý, uzavřený přístav, ustanovený toliko pro potřebu královskou. (Viz příl. A-ie starověké.) Poloha města byla neobyčejně přízniva, poněvadž dotýkalo se širokým pruhem moře na záp. spojeného širokým průplavem (č. 2.) s Mareótským límanem a se strany suchozemské toliko na dvou místech bylo přístupno. Z 58 stadií (10.295 m) objemu připadalo 28 st. na pobřeží moře Středozemního, asi 20 st. na břeh mareótský a 10 st. na hranici suchozemskou. Úzká zátoka, která z límanu Mareótského na sev. do objemu městského vnikala, za válečný přístav (později za dob římských portus Limnaeus zvaný) upravena. Ves Rhakótis, k západní stoce doléhající, původně do města pojata nebyla (Lumbroso, Origine Allessandrine 1880). Nekropolis byla zařízena ještě západněji, za stokou, odkudž úzký, skalistý hrot Akra daleko do moře vbíhal a přístav Eunostos na záp. uzavíral. Přístup dál se na východ branou Kanópskou, odkudž po celé délce města vedena byla hlavní třída Meson Pedion, 34 m zšíří a 3500 m zdélí až ke bráně na záp. do Nekropole vedoucí. Na vých. břehu lochijském byla brána Měsíčná, odkud vedla třída Dromos, Meson Pedion pravým úhlem přetínající, na jih ku bráně Sluneční, již při zátoce Mareótské položené. Tam, kde se obě ulice protínaly, založena agora Alexandrova, uprostřed níž později zřízena veliká budova čtverhranná, zvaná Tetrapylon (č. 10.). Ostatek města, ulicemi v pravých úhlech proťatými v četné čtverce rozdělený, dělil se na několik částí. Jádrem byla vždy královská čtvrť, Basileia nebo Brucheion, prostírající se mezi Dromem, Lochií a jižním koncem Heptastadia; k ní na východě přiléhala Židovská čtvrť, na záp. Emporion. Brucheion a Lochias tvořily dohromady více než pětinu města. Chloubou jejich byl královský hrad, Mausoleum Ptolemaiovců (σήμα, později z nedorozumění σώμα zvané) v němž byl pohřben i Alexander Vel., a Museion, slavný to ústav vědecký s nejvzácnější knihovnou starého světa, založenou Ptolemaiem I., téměř po tisíc let^{[red 1]} hlavní sídlo učenosti antické (č. 7.). Naproti královskému přístavu vynořoval se z moře v podobě půlměsíce k jihu obráceného ostrůvek Antirrhodos s letním palácem královským. Proti němu na nábřeží bylo divadlo, v západním jeho sousedství Poseidónův chrám (Poseideion č. 4.). V průplavu spojujícím vyhlouben rovněž přístav podoby okrouhlé, zvaný po své podobě Fialé (t. j. mísa) anebo po oblíbeném jakémsi zboží Kiborion (č. 3.). Uprostřed města zdvíhalo se umělé návrší Paneion (č. 9.), odkudž bylo lze celé město i okolí přehlédnouti, na jeho pak úpatí bylo gymnaseion se stinnými háji a se sloupovou stoou 1775 m dlouhou (č. 9.). Provedení těchto staveb svěřeno Kleomenovi Naukratskému. Po smrti Alexandrově bylo město již tak vzrostlo, že Ptolemaios, syn Lagův, s počátku místodržící, od roku 305 král egyptský, v něm se usídlil. Odtud byla A. hlavním městem říše Ptolemaiovců, svým Museiem a jeho knihovnou ohniskem starověké učenosti a významnou polohou středem obchodu světového. Řekové, Egypťané Libyové a Židé do města se téměř hrnuli; Židé později činili dvě pětiny všeho obyvatelstva. Již za Ptolemaia II. objevila se potřeba město rozšířiti na záp. straně, kdež na půdě někdejší vsi Rhakótis zbudována nová nádherná čtvrť téhož jména, třídou Serapidovou (č. 12.) od staršího města oddělená. V ní zastkvěla se nádherná svatyně boha Serapida, kamž později přenesena knihovna pergamská. Podnes Pompejův sloup místo Serapeia označuje (č. 13.). Rovněž na ostrově Faru vznikla pátá čtvrť městská, s počátku nepochybně Faros zvaná; ve II. stol. po Kr. zavládlo pojmenování Neapolis jakož Wachsmuth nejnověji (Rhein. Mus. 1887) z nápisů seznal. Čásť Neapole k východu položená slula nepochybně Ampelion, okres loděnic slul Naupégia. Na nejvýchodnějším cípku farském dal Ptolemaios I. zbudovati skrze stavitele Sóstrata Knidského slavný maják z bílého mramoru, ve starověku za div světa pokládaný, jenž prý výší svou přečníval i nejvyšší pyramidu. Z doby prvých Ptolemaiovců pocházel nepochybně i hippodrom, kdesi před Kanópskou branou položený. Umění, vědy i obchod stejné požívaly péče umění milovných králů, kteří především byli nejštědřejšími příznivci Museia. Nejznamenitější učenci starověcí, jako Eratosthenés, Apollodóros, Hipparchos, Klaudios Ptolemaios a j. byli v Museiu na státní útraty vyživováni, aby bezstarostně oddati se mohli badání vědeckému. Světový obchod v A-ii soustředěný stal se příčinou neobyčejné lidnatosti. Za Ptolemaiů čítalo se v A-ii 300.000 svobod. obyv., což, přičteme-li nesmírný počet otroků, svědčí o celkov. počtu 700–800.000 ob. Veliká směsice všech národův a pletí vychovala zvláštní plémě alexandrijské, dle jazyka hellénské, dle vyznání egyptské a židovské, které bylo pověstno peprným svým vtipkováním a nepokojností v přísloví vešlou. Historicky známá jména králů ptolemajských, patrně ironii v sobě ukrývající, vznikla v ulicích a-ijských, rovněž i mnozí pozdější císařové, zvláště Vespasián a Caracalla. vtipem a-ijského obyvatelstva byli postiženi. Za římských dob náměstnictví a-ijské pokládáno za nejnebezpečnější, poněvadž obyvatelstvo nelibost svou ihned projevovalo kamenováním a zapálením náměstnictva. Proto boje pouličné často rozzuřily se a nezřídka město vojsky najatými bylo zpleněno. Prvá veliká nehoda potkala A-ii r. 48 př. Kr., když Caesar po bitvě u Farsala vznítil proti sobě osmiměsíční boj městského obyvatelstva. Tehdy s částí slavné knihovny lehly popelem i čtvrti Brucheion a Faros. Když r. 31 př. Kr. stala se A. hlavním městem císařské provincie Egypta, shonů pouličních přibývalo. S římským náměstkem přistěhovali se do A-ie hojní Italové (Římané hodnosti senátorské potřebovali ke vstupu na a-ijskou půdu zvláštního povolení císařova), kteří jednáním svým lid k násilnostem často popuzovali. Nerozvážný vtip obyvatelstva přiměl Caracallu k nepředloženému rozkazu, v jehož následcích množství lidu pobito a čásť města spálena. Záhy proniklo do A-ie křesťanství. A. stala se sídlem patriarchy a nejpřednějších apologetů nového učení, mezi^{[red 2]} křesťany s jedné a ctiteli starých bohův i Židy s druhé strany vzešly veliké kyselosti. Četných toho důkazů podává tehdejší polemické písemnietví. Ve IV. stol. po Kr. činili již křesťané většinu obyvatelstva, načež proti nekřesťanům násilně jali se vystupovati. Při bouři, kterou r. 389 podnítil patriarcha Theofilos, spáleno Serapeion s pergamskou knihovnou; podobná bouře rozzuřila se r. 415 proti Židům. Avšak sláva a blahobyt A-ie od dob Konstantinových počaly se chýliti k úpadku. Již vznik Cařihradu uškodil i politickému významu i obchodu a-ijskému. Když říše římská trvale byla rozdělena, připadla A. k říši východní a pozbyla výnosného obilního obchodu s Italií. Za císaře Hérakleia r. 612 vzali A-ii Peršané a strašně ji zplenili. 29. září 643 vzdala se A. smlouvou arabskému vojevůdci Amrovi, načež dostavil se rychlý úpadek města, z něhož se teprve vzpamatovalo v nynějším století.^{[red 3]} S počátku snášeli A-ijští panství arabské radostně vidouce v něm dobrodiní proti finančnímu tlaku byzantskému. Avšak již r. 646 vzbouřili se přispěním byzantského admirála Manuela. Ale Amru porazil povstalce a vnikl s utíkajícími do města, kteréž vypleněno a vyvražděno. Hradby jeho strhány, obyvatelé řečtí namnoze odešli a zanedbáním zaneseny přístavy tak, že ostrovy Faros a Antirrhodos se souší splynuly. Jak zašla knihovna a-ijská, není známo; ve XII. stol. vznikla pověst, že prý z rozkazu chálífa Omara byla spálena, avšak pověsti té nedostává se současného základu historického. – Ze slávy a-ijské dochovaly se mnohé zbytky in situ, základní zdi, katakomby, Pompejův sloup (zvaný po svém původci praefektu Pompejovi za panování Diokleciánova) a »jehla Kleopatřina«, staroegyptský to obelisk, jenž vznáší se na osamělém skalisku ve velikém přístavě. Literatura: Ebers-Hostinský, Egypt I. – Mahmúd Bey, Mémoires sur l'antique Alexandrie (Kodaň 1872); dle něho Kiepert, Zur Topografie des alten Alex. 1872. Nejdůkladnější je Dimitsova Ἰστορία τῆς Ἀλεξανδρείας ἀπὸ τῆς κτίσεως μέχρι τῆς ὑπό τῶν Ἀράβων καταστήσεως αὐτῆς (s plánem; Athény, 1885). Pšk.

Nová A., tur. Iskenderije, zaujímá jen asi třetinu staré A-ie, totiž ostrov Faros, staré Heptastadion a na pevnině čásť na jihu obou přístavů. Město samo činí dojem smíšeného východu a západu, z nichž tento vždy více vrchu nabývá. Muhammedánský díl města (na Heptastadiu) má ulice úzké, nepravidelné, nedlážděné a špinavé, domy po způsobu tureckém s plochými střechami, ubedněnými dveřmi a zamřižovanými okny, ačkoli za Mehemeda Álího zřízeny také zde některé pozoruhodné budovy. Po obou stranách Heptastadia prostírají se oba přístavy: na vých. nový či asijský, jehož však jenom z nouze se užívá, poněvadž je značně pískem zanesen, na záp. pak starý čili africký, stanoviště válečného loďstva, chráněné mocnou hrází 2340 m dl. a 8 m vys.; vchodu do něho po obou stranách hají mocné batterie. Uprostřed tvrze Rás-elTín na ostrově Faru vypíná se maják 55 m vys. a viditelný na 30 km, zřízený r. 1842; na blízku jeho stojí palác místokrále a sídlo guvernéra, dále pak následuje námořní arsenál s loděnicemi. Evropská čásť A-ie vzmáhá se vždy víc a více, a zatlačuje orientální do pozadí; středem ruchu evropského je náměstí Mehemeda Alího s jízdnou sochou tohoto slavného dobyvatele, odkudž vycházejí hlavní třídy a-ijské Rás-el-Tín na sev.-záp. k paláci místokrálovu a třída Ibráhímova na záp. V této části, mající široké. krásné ulice s plynovým osvětlením (od r. 1865) vznikají každoročně nové, krásné budovy a četné letohrádky se zahradami na březích průplavu Mahmúdijského. Z vynikajících staveb a-ijských mimo již výše připomenuté dlužno ještě uvésti celnici, obchodní soud, divadlo, četné mešity, křesťanské chrámy (4 katolické, 3 protestantské, 2 armenské, 1 koptický, 1 maronitský), 3 synagogy, budovy evropských konsulátů a j. 6 km na sev.-vých. od A-ie leží Ramlé, pro svou zdravou polohu oblíbené letní sídlo místokrále a bohatého obyvatelstva městského. Zde ukazují též trosky lázní Kleopatřiných. A. je sídlem guvernéra, policejního prefekta. námořního ministerstva, koptického patriarchy, 17 generálních konsulů, úřadů námořních a obchodních, appellačního senátu pro cizince, má 4 evropské nemocnice, lazarety pro domácí obyvatelstvo, školy námořní a obchodní, italské lyceum, 8 lóží zednářských, veřejnou knihovnu a italské divadlo. Obyvatelstvo, jehož r. 1883 napočítáno 208.755 duší, skládá se z nejrůznějších národů světa: Turci, Egypťané, Arabové, Řekové, Armeni, černoši, Syrové, Peršané, Židé a Evropané všech národností hemží se tu v pestré směsici po ulicích a bázárech; Evropanů počítá se na 60.000 hlav, nejvíce Vlachů, Řeků a Francouzů, kteří za výdělkem jdouce zde se usadili; všickni mají plnou svobodu živnosti a požívají ochrany egyptských úřadů. Podnebí A-ie je o 2,5° C. teplejší než v Káhiře a ačkoli pro střídavé zimnice a záněty ústrojů dýchacích není churavým Evropanům příznivo, přece možno je celkem pokládati za zdravé. Ani v létě není vedro úmorné jsouc ochlazováno větrem od moře vanoucím a teploměr zřídka stoupá přes 26° C.; v zimě prší skoro denně. Nynější význam svůj děkuje A. hlavně důležitosti obchodní, ačkoli neobyčejný rozkvět její stal se většinou na újmu jiných měst, zvláště Rosetty, která ve stejném poměru klesá a chudne. Velkoobchod zdejší nachází se veskrze v rukou Evropanů, Řeků, a Vlachů, potom Francouzův a Angličanů, kdežto drobným prodejem domorodci se zabývají. A. spojena jsouc železnými drahami s Káhirou, Suezem a Rosettou a majíc v průplavu Mahmúdijském, 83,5 km dlouhém, 30 m šir. a 6 m hlub., pohodlnou vodní cestu do záp. ramene nílského, soustřeďuje vývoz celé země v rukou svých a také zboží dovážené přichází vesměs skoro do A-ie, odkudž teprve do ostatního Egypta se dopravuje. Hlavními předměty obchodu vývozního jsou bavlna a semeno bavlníkové, luštěniny, olejná semena, konopě, indych, cukr, klí, opium, vlna a j., naproti tomu dováží se evropské zboží hedvábné, vlněné a bavlněné látky, zboží kožené a kovové, ozdobné předměty atd. Pravidelná paroplavba do Southamptonu, Marseille, Janova, Brindisi, Terstu a Cařihradu, pět poštovních úřadů (egyptský, rakouský, italský, francouzský a řecký) a dva telegrafní kabely udržují spojení s Evropou. Obavy, že snad otevření průplavu suezského bude účinkovati zkázonosně na obchod a-ijský, nesplnily se, naopak rozkvět města ještě se zvýšil. – Dějiny. Panstvím arabským nastala A-ii doba úpadku. Nejen že přestala býti hlavním městem egyptským, poněvadž dynastie Tulúnovců, Fatimovců, Ejúbovcův a mamlúkův vesměs za sídlo si obíraly Káhiru, která tudy na újmu A-ie vzrůstala, ale při častých změnách rodu panovnického trpěla nad míru svízeli válečnými. Před úplnou zkázou chránili ji poněkud Benátčané a Janované, poněvadž stále ještě zůstávala ohniskem obchodu s Indií. Když však r. 1498 objevena cesta do Indie kolem Afriky, pominula i tato ochrana, a A. stala se r. 1517 obětí tureckého barbarství; do XII. stol. zachována zůstala většina starých památek, ty však nyní vesměs zničeny a srovnány se zemí; ani města arabského neušetřeno. Od té doby bylo město spoustou rozvalin s bídnými chatrčemi domorodcův, jichž sotva na 6000 zde počítáno. Obchod soustředil se v Rosettě a Damiettě, poněvadž průplavy znenáhla se zanesly pískem a nebylo tudíž vhodného spojení s ostatním Egyptem. Roku 1798 vzata útokem od Napoleona Bonaparta a zůstala pod panstvím Francouzů do r. 1801; výprava tato upozornila Evropu opět na A-ii a nastoupením Mehemeda Álího nastala jí nová doba rozkvětu. Roku 1882 byla jevištěm krvavých událostí, způsobených povstáním Arabi paše, kterýž ji vojskem osadil a opevnění její vyzbrojil; při tom jala se rozlícená chátra vražditi Evropany a pleniti domy jejich (11. čna). Následkem toho objevilo se před A-ií loďstvo anglické pod admirálem Seymourem. který po marném vyjednávání 11. čce střelbou zničil opevnění a 14. čce město osadil. Více A-ie neutrpěla, poněvadž bojiště přeneseno generálem Wolseleyem dále na východ.

6) A. hlavní místo hrabství téhož jména v amer. státě Virginii, vzdálené 10 km jihojihozápadně od Washingtonu, má dobrý přístav na Potomaku, značný vývoz obilí a mouky a 15.570 obyv. (1870).

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podle Oprav na konci I. dílu: 814 str., 1. sl., 13. řád. shora, místo téměř po tisíc let čti více než půl tisíciletí. (dostupné online)
2. Podle Oprav na konci I. dílu: 814 str., 2. sl., 30. řád. zdola, před slovo »mezi« patří: z čehož. (dostupné online)
3. Podle Oprav na konci I. dílu: 814 str., 2. sl., 12. řád. zdola, věta »načež–století« patří až za slovo »splynuly« v řádce poslední. (dostupné online)