Alecsandri Vasile, první básník rumunský, * 1821 v Băcău z rodiny pocházející původně z Benátek. Konal prvá studia v soukromém francouzském ústavě v Jasech, načež odebral se r. 1834 dle tehdejšího obyčeje do Paříže, kde se věnoval vědám právnickým a později lékařským; nezdar však, s nímž se potkal při zkouškách, byl příčinou, že se obrátil ke studiu literatur. R. 1839 vrátiv se do vlasti oddal se s plnou horlivostí pěstění domácího písemnictví a podával od r. 1840 články do Cogălniceanova časop. »Dacia literară«. Roku 1842 procestoval s přítelem svým Bassem horstvo multanské sbíraje plody ducha národního, jež vydal s malou obměnou r. 1853 v Bukurešti ve 2 sv. s názvem Poesiĭ populare ale Românilor (Národní písně rumunské) a přeložil r. 1855 do frančiny (Ballades et chants populaires de la Roumanie, Romania XIV.). Německý překlad vydal Kotzebue roku 1857 s názvem »Rumän. Volkspoesie«. R. 1844 stal se spolu s Cogălniceanem a Constantinem Negruzzim řed. rum. a franc. divadla v Jasech. Téhož roku založil časopis »Progresul« (Pokrok), jehož vydávání vláda po devíti měsících zastavila. Nespokojen jsa s poměry domácími odebral se A. na cesty do Řecka a j., avšak vrátil se onemocněv v Cařihradě. Účastniv se r. 1848 hnutí národního musil opustiti vlasť, cestoval po Sedmihradech a Bukovině, načež se odebral do Paříže, kde hleděl působiti ve prospěch Rumunů. Navrátiv se r. 1855 do vlasti založil časopis »România literară«, jejž vláda brzo zastavila. R. 1857 stal se členem divánu pro novou ústavu. Po spojení obou knížectví stal se A. 1859 poslancem, pak ministrem zahraničných záležitostí v ministerstvě Ghikově, kteréhožto úřadu se vzdal roku 1860 pro neshody s kommissí sněmovní. Od té doby žil dlouhý čas v soukromí na svém statku v Mircesci, jakož i v Jasech, kde byl středem rumunské literární společnosti, která začala r. 1865 vydávati časopis »Convorbirĭ literare«. R. 1866 vydal A. nové rozmnožené vydání svých prostonárodních písní. Nyní žije v Paříži jako zástupce vlády rumunské. A. jest z nejpilnějších pěstitelů písemnictví rumunského; není oboru, ve kterém by nebyl býval činným. Sbírkami básní Doine și Lăcrămióri, Margaritoarele, Lacrimitoarele, hlavně pak knihou Pastelurĭ získal si jméno prvého lyrika rumunského. Báseň Hodina spojení (1858) roznesla jméno jeho v nejširší vrstvy národní. Z výpravných básní jeho jsou nejlepší Mărióra Florióră, Vladŭ Tepeș, Dumbrava roșie (1872), Stejarul a j. Veliké zásluhy získal si A. o rozvoj rumunského divadla skládaje a překládaje pro divadlo v Jasech množství veseloherních a jiných lehčích kusů, které, třeba že neměly ceny značnější, dovedly přece probouzeti chuť k divadlu. Z lepších toho druhu kusů třeba jmenovati: Jiří ze Sadagury, Jasy v masopustě, Kamenný dům, Paní Kirița na vsi a j., v nichž národní živel rumunský zdařile vylíčen. Poslední dobou pokusil se A. také o vážné drama napsav r. 1874 Boieriĭ și Ciocoiĭ (Bojaři a nový lid), pěkný obraz rum. snah před r. 1856. Z nejnovějších pokusů dramatických jsou: Despot-Voda (histor. legenda v 5 jednáních 1880), Fontâna Blanduziei (1884) a Ovid. Pro své zásluhy o řeč a písemnictví rumunské zvolen A. r. 1867 členem rum. akademie, nepřijal však pocty té pro pedantický ráz společnosti. Roku 1878 vyznamenán byl cenou »Společnosti jazyků romanských« v Montpellieře za báseň Cântecul ginței latine, v níž oslavuje národnost latinskou jako královnu světa. V Paříži složil A. francouzsky psanou mluvnici jazyka rumunského pode jménem E. Mirascu. Sebrané spisy jeho vyšly v Bukurešti (1873—76) v 7 sv., divadelní pak kusy tamtéž r. 1875 ve 4 svazcích. Francouzský překlad jeho Doin vydal Voinescu (Paříž 1855), něm. překlad vydala Carmen Sylva (»Rumänische Dichtungen«, Lip. 1881). Životopis A-rův vyšel v časopise »Convorbiri Literare« (1886—88). Srv. o něm i spis Scrisori ale lui Jon Ghică cătră V. Alecsandri (Bukurešt 1884), v němž jsou na konci otištěny vzpomínky A-rovy na mládí. P.
PD old 70