Albuminurie (albumen a ούρέω, močiti), močení bílkoviny. Zjeví-li nám chemické vyšetřování trvání bílkoviny v moči, soudíme přirozeně na onemocnění, byť i z úkazu toho přímo nevyplývalo onemocnění ledvin. Jeť zákonem, že assimilovaná bílkovina v krvi proudící neprostupuje zdravými ledvinami, a jestli některé experimenty (vstřikování vaječného bílku do krve) opak toho dotvrditi měly, zapomnělo se, že běží o bílek neassimilovaný, který ledvinami vyloučen byl jako každá cizí hmota. – A přece za jistých okolností znamenáme u lidí jinak zdravých a-ii, ovšem toliko jako přechozí úkaz, a dle Leuba podobná fysiologická a. bývá dočasně pozorována dokonce u 10–20 % všech zdravých lidí. Známe některé okolnosti, za kterých a. vyskytuje se u zdravých lidí (běží tu toliko o skrovné množství bílkoviny 0,03–0,06–0,1 %); vlastní příčina jest neobjasněna, nejspíš běží zde o některé záhy pomíjející převraty v oběhu krevním, a snad do jisté míry též o kongenitální slabost epithélu kryjícího kličky glomerulu ledvinového (Leube). Podobná a. u zdravých může býti vzbuzena uměle kompressí hrudníku po několik minut trvající; na zvířeti slouží k vybavení úkazu toho podvázání arterie a cevy ledvinové i močovodu. Jiné experimenty nedokazují nic: tak vstříknutí větší částky vody do krve, jelikož tím zhubí se jistý počet krvinek a bílkovina rozrušením buněk vyproštěná jako cizí hmota ledvinami bývá vyloučena: za to roztoky kuchyňské soli, nerušící celistvosti buněk, nemívají a. v zápětí. Fysiologická a. shledávána bývá u všech novorozenců v prvých dnech žití, u dospělých po silném hnutí mysli, po upotřebení studených lázní, po těžké tělesné práci, zejména namáhavých pochodech. Mimo tyto případy jest a. vždy úkazem chorobným a příčiny její velmi četny. Od doby Brightovy až na počátek tohoto desítiletí soudilo se, že v moči vyskytuje se toliko jediný druh bílkoviny, bílkovina obsažená v syrovatečnině krevní (serumalbumin); novější klinická a fysiologická pozorování poučila nás, že mimo serumalbumin samostatně neb vedlé něho se objevují serumglobulin, haemoglobin, peptony a hemialbumosa. Nejčastější jest serum-a., prostě řečeno a. Močení bílkoviny pak se vyskytuje při onemocnění ledvin i mimo ně. Prudký i vleklý zánět, amyloidní zvrhlost, vmetky do tepny ledvinové, tlak na žíly ledvinové, z části i zvýšený tlak v ledvinách samých provázeny jsou a-ií. Prostup bílkoviny v podobných případech zakládá se na změnách epithélu kryjícího tepenné kličky klubíčka (glomerulu Malpighiova), ne však na prvotním onemocnění krve a chorobných vlastnostech syrovatečniny krevní, pro které bílkovina snadněji odměšována bývá (Jaccoud). Stokvis mnohými experimenty podobný úsudek obhájiti hleděl, neméně i Semmola, který tvrdí, že pathologické vlastnosti bílkoviny v krvi obsažené vedou k vyloučení jich netoliko ledvinami, nýbrž i střevem, žlučí a slinami. A-ii pozorujeme: při horečnatých a infekčních chorobách (horečnatá a.) a některých otravách (fosforem, arsenikem, kyselinou sírovou, praeparáty olověnými, terpentýnem, kantharidami). V těchto případech vysvětlujeme ji dílem nedostatečnou výživou a nekrobiotickými změnami epithélu kliček glomerulárních, dílem tukovou zvrhlostí. Podobně a. pozorovaná i při celkových chorobách: anaemii, leukaemii, úplavici cukrové nelze jinak vysvětliti nežli změnou epithélu klubíčkového, který jsa nedostatečně živen bílkovinu snadno propouští. Jiná řada a-ií zakládá se na zvýšeném tlaku krevním v arteriích ledvinových, po případě na zvýšeném tlaku v žilách ledvinových. Prvější příčina jest vzácna, druhá však tím častější. Všechny experimenty mající za následek snížení arterielního tlaku glomerulu (ligatura a kompresse arterie renální) přivádějí a-ii. U člověka pozorujeme a-ii při venostasi v ledvinách, při chorobách břišních, kdy obmezen jest volný průtok krve dutou žilou, při zatvoření uretherů, při chorobách srdce a plic. Podobně sobě vysvětliti dlužno a-ii vyskytující se při jistých neurosách (po záchvatu epileptickém, Basedovské nemoci), při uskřinutí střeva atd. – Vysvětlení nabývají případy podobné experimentem, že poranění jistého místa ve 4. komoře mozkové, t. j. místa, kde středy vasomotorické hledáme, způsobuje a-ii. Podobně i zlenění oběhu krevního v cevách ledvinových (umělé podvázání i thrombosa) pro následující nedostatečnou výživu epithélu glomerulového má vzápětí a-ii. Všechny uvedené případy zahrnuty jsou pod názvem pravé a., jež jest téměř vždy trvalou, řídčeji rázu střídavého. O nepravé a-ii mluvíme, když bílkovina se moči přimísí, teprve když ledvinami byla prošla; tehdy bílkovina pochází z krve a hnisu, které se byly smísily v měchýři nebo močovodech s močí. Z anatomických součástí ledvinových propouštějí bílkovinu toliko cevné kličky glomerulů. Svaříme-li zanícenou ledvinu, sráží se bílkovina a na mikroskopických řezech shledáváme mezi kličkami a pouzdrem je obkličujícím (Bowmanským) hmotu zrnitou, skládající se z bílkoviny; na svařených ledvinách zdravých toho nepozorujeme. Z uvedeného vidíme, že hlavně kora a nikoli hmota dřeňová propouští bílkovinu. Výhradná impraegnace epithelií rourek ledvinových rozličnými barvivy dokazuje, že trvají funkcionelní rozdíly mezi glomeruly a rourkami ledvinovými, a tím na novo potvrzen úsudek Heidenhainův a Nussbaumův, že glomerulu přísluší odměšování vody z krve (po případě vody a bílkoviny), kdežto rourky, t. j. jejich epithély vylučují specifické elementy z krve. Množství bílkoviny ve 24 hodinách vyloučené kolísá mezi 2–20 gr; percentuální poměr k objemu moči, pravidelně obnášející méně nežli 0,5 %, vystoupiti může až na 1–2 %. Nejvíce bílkoviny v moči pozorujeme při prudkém zánětu ledvin. Bílkovinu syrovateční odkryjeme v moči 1. svařením malé částky moči v skleněné rource, při čemž moč se více méně zkalí a bílkovina ve vločkách bělavých se sráží. Jest-li bílkovina poutána kyselinami, kyselými solemi neb alkaliemi (acid a alkalialbumin), nutno před svařením nebo po něm připojiti k moči malou částku kyseliny (dusičné nebo octové). Touto methodou lze zjistiti až 0,01 % bílkoviny. 2. Moč nesvařená se smísí se stejnými částkami kyseliny dusičné; na rozhraní obou tekutin tvoří se hustější neb prořídlejší zkalenina, jest. li obsažena v moči bílkovina. (Zkouška Hellerova, dařící se ještě při 0,005 % bílkoviny.) 3. Velmi citlivé reagens jest ferrokyanid draselnatý a kys. octová; méně citlivější alkohol, sublimát, kys. pikrová, metafosforečná, sehnaný roztok ClNa a j. Methody množství bílkoviny stanovující jsou složité, aniž můžeme říci, že poskytují bezpečného poučení: zakládají se na svážení bílkoviny sražené, titraci pomocí jodidu draselnatortuťnatého, polarisaci atd. – Sama v sobě a. nepřipouští ještě poznání na zánět ledvin – týž usouzen býti musí jinou cestou. Vliv a. na organismus bývá přeceňován a sotva lze si domysliti, že by několik grammů bílkoviny v moči znamenati mohlo velkou ztrátu pro tělo. – Prameny: Stokvis, Recherches expérimentales sur les conditions pathogéniques de l'albuminurie. »Journal de Bruxelles« 1867; Heidenhain, Mikroskop. Beiträge zur Anatomie u. Physiologie der Nieren v Schultzově Arch. t. X, 150, 1879; Edlefsen, Zur Chemie des Eiweissharns, »Arch. kl.« 1877; Runeberg, Über die pathogenetischen Bedingungen der Albuminurie, Lipsko 1879; Senator, Die Albuminurie 1882; Salkowski a Leube, Die Lehre vom Harn 1881; Neubauer u. Vogel, Analyse des Harns 1883. Mx.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Albuminurie