Ottův slovník naučný/Albertus Magnus

Ottův slovník naučný
Albertus Bohemus	Albertus Magnus	Albertville

Údaje o textu
Titulek:	Albertus Magnus
Autor:	redakce, Filip Jan Konečný, Martin Hattala
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 722–723. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Albert Veliký

Albertus Magnus (A. Veliký), vlastně Albert hr. z Bollstädtu (* 1193 v Lauingách v Bavorsku, † 15. listop. 1280 v Kolíně n. R.), znamenitý theolog, scholastický filosof přírodozpytec a proslulý učitel své doby, polyhistor, jemuž nevšedně obsáhlá znalost všech oborů vědy zjednala jméno Doctor universalis. Dokonav v Padově pilná svá studia, vstoupil r. 1229 do řádu dominikánského a vyučoval střídavě na několika školách, jež řád tento vydržoval v Německu, zejména v Hildesheimu, Freiburce, Řezně, Štrasburce a Kolíně n. R. Také Paříž navštívil (1230) a přednášel zde přes zákaz církevní za takového návalu posluchačstva, že tak činiti musil pod šírým nebem na prostranství, jež pak nazýváno Place de maître A. (Maubert). V Paříži byl A. M. též povýšen na doktora theologie a meškal tam opět v l. 1245 48, načež vrátiv se do Německa znova podjal se úřadu učitelského, zejména na vyšší škole kolínské. V l. 1254–1259 byl provinciálem svého řádu a r. 1260 jmenován od papeže Alexandra IV. biskupem řezenským; ale tohoto důstojenství vzdal se již po dvou létech a uchýliv se do kláštera kolínského v stáří svém nadále zabýval se jen vědami. – Papež Řehoř XV. prohlásil jej roku 1622 za blahoslaveného, a r. 1880 zřízen mu v rodišti jeho pěkný pomník. – Obsáhlostí svého vědění vzbuzoval obdiv svých současníků a zvláště jeho velká znalost věd přírodních byla příčinou, že nevědomý lid pokládal jej za čaroděje a že ještě dlouho po smrti byl jaksi representantem magie (vyšlať i kniha Tajnosti Alberta Velkého o čarodějství). V přírodovědeckých jeho spisech jsou sice sneseny hlavně vědomosti Aristotelovy a výsledky složené v kommentárech židovských, byzantských i arabských, ale vedlé toho nalézají se v nich též cenné výsledky vlastního pozorování a badání, a to nejen v oboru živočišstva a rostlinstva, ale i fysiky, mechaniky a alchemie. V té příčině získal si největších zásluh o rostlinopis. zvláště svým dílem De vegetabilibus libri septem, které současně s jiným jeho spisem Historiae naturalis pars XVIII. kriticky vydali E. Meyer a K. Jessen (Berlín 1867). Psal též o alchemii (De rebus metallicis et mineralibus a j.), a v pracích těchto jeví se tato základní myšlénka: kovy co do jakosti nejsou různy, jsouť to pouze odrůdy jedné a téže specie, i jest proměna kovů jedněch v druhé možna. Nalezl i mnoho cenných chemických pravd co do vlastností slitin, sloučenin síry s kovy a j. Některé spisy alchem. jemu připisované, zejména Secreta alchymiae, Aurora sive aurea hora a j. jsou podvrženy. Rovněž A. M. nesepsal kompilace ze starších autorů, hlavně Aristotela a Avicenny De secretis mulierum et virorum a De virtutibus herbarum et animalium, nýbrž žák jeho Henricus de Saxonia.

Mezi přední díla A-ta M-na kladou se jeho Summa de creaturis, Summa theologiae a kommentáře ke spisům Aristotelovým. O astronomii pojednávají De coelo et mundo (vyšlo 1490) a Speculum astronomicum (1517). Veškeré jeho spisy (Opera omnia) vydal – ač dosti nekriticky – Jammy v Lyoně (1651) o 21 foliantu. Životopisy A-ta M-na vydali Pouchet (Paříž 1853), Octave d'Assaily (t. 1870), Sighardt (Řezno 1857), von Hertling (Kolín n. R. 1880), Bach (Vídeň 1881) a j. red.

Mezi středověkými filosofy zjednal si A. M. vzácným důmyslem místo téměř první. Jediný geniální jeho žák, sv. Tomáš Akvínský, vynikl nad něho hloubkou myšlének, zdařilejší methodou a úsečností dikce. Filosofické studie Albertovy nesly se hlavně ke dvěma věcem: jednak chtěl západní Evropě otevříti učené síně filosofie Aristotelovy; jednak snažil se nauky tohoto pohanského veleducha přivésti v soulad se zjevenými naukami křesťanskými vycházeje od věty, že »co pravdivé jest v bohovědě, nemůže býti falešné ve filosofii, a naopak«. Toto podnikání A-ta M-na mělo před sebou překážky veliké. Známoť, že vykladatelé Aristotelovy filosofie chtíce ji srozumitelnější učiniti vložili do ní ze svého tolik, že ji všecku znetvořili; nejvíce v tom prosluli Averroes a Algazel. Proto také vystupuje A. M. velmi často proti nim a dovozuje, že velikého Stagirity nepochopili. Ti, kdož o A-tu M-novi píší, že prý řečtiny neznal a tudíž jen v překladě latinském studoval, jistě jsou na omylu, chtějí-li tím říci, že mu řečtina byla zcela neznáma. Tomu odporuje úkol, jejž sobě vytkl, opraviti špatné překlady a výklady, jakož i neočekávaný úspěch, jehož se při tom dodělal. Kdo dnes čte opravené texty Aristotelovy a přihlíží ke spisům A-ta M-na, nemůže popříti, že na čas, kdy žil, a vzhledem k pomůckám, které k ruce měl, provedl něco vzácného a velikolepého. Výklady A-ta M-na mají podnes cenu značnou, a znalci a ctitelé Aristotelovi dosud k nim mají slušný zřetel. A-tu M-novi náleží zásluha, že zásady Aristotelovy dovedl pěkně a pravdivě vyložiti, a bylo-li třeba, také jich obhájiti. Nejvíce brání a drží se Aristotela v logice a metafysice, v nichž považoval jej za mistra nepřekonatelného. – Co se týče druhé práceA-ta M-na, Aristotelovu filosofii srovnati s naukou křesťanskou, jest nepopíratelno, že i tu provedl skvěle. Co totiž Aristoteles pravdivě učil, to béře A. M. v ochranu všude a ukazuje, jak na tom jako na skalopevném základě pracovati lze dále o zvelebení učení křesťanského, jež s každou pravdou rádo se snáší. Tam, kde s Aristotelem nemůže se srovnati, odstupuje od něho, poukazuje na vady a buduje sám. Tím stalo se, že veliký filosof řecký uveden jest A-tem M-nem hlavně do škol filosofie a bohovědy středověké, a to na několik století. Celý tak zvaný scholasticismus (hlavně od XII.–XV. stol.) jest vlastně Aristotelismem v zásadách a provedeních A-ta M-na. V tom také největší jeho zásluha o filosofii vůbec, o Aristotelovu a křesťanskou zvláště. Kčý.

Z učenosti A-ta M-gna těžili předkové naši nejspíš i mnohem více, než pokud o tom svědčí podnes objevené překlady spisů jeho do češtiny. Velice se totiž podobá pravdě, že některé z ostatních zahynuly přirozeným během věcí a v zápětí osudné války husitské a třicetileté, ze zachovaných pak nevyšly ještě všecky na jevo. Nejvíce se líbil i předkům našim ten z menších spisův A-ta M-na, jehož cílem je pod nápisem Paradisus animae sive de veris et perfectis virtutibus libellus přiměti čtenáře k nábožnému a mravnímu životu více biblickými a jinými snadno pochopitelnými důvody než učeností scholastickou. Vyšelť i o sobě velmi často: v Antverpech r. 1489, ve Štrasburce 1498, v Praze 1595 a jinde. Do češtiny přeložen byl už okolo pol. XIV. stol., ale kým a jak, o tom nelze podnes nic určitého říci, a sice hlavně proto. že v žádném z posud objevených a v Praze chovaných rukopisů jeho není ani sebe slabší narážky na původce prvotného překladu a na to, jak se k němu měli též nejmenovaní přepisovači jeho. Pražská knihovna universitní chová pod signaturami XVII. A. 19.; XVII. F. 10.; XVII. D. 32. a XVII. E. 8. čtyři rukopisy obsahující Ráj duše vedlé několika jiných traktátů mravoučných a mystických; museum království Českého dva pod sign. 1. C. 8. a 3. F. 19.; konečně Mnichovská knihovna dvorská jeden, zaznamenaný v katalogu rukopisů jejích III. 2., na str. 94, pod číslem 682. a položený do XV. století. Abychom o nich stručněji mohli zpraviti čtenáře, doložíme se jich literami A, B, C, D, E, F a G. O G nevíme podnes nic více, než právě řečeno. Jen F je psán a většinou překrásnými miniaturami českého původu ozdoben na pergameně. Prvý zpravil nás o něm s uměleckého stanoviska A. J. Beck v Časopise mus. r. 1843 na str. 420. do 422., ale teprve za nejnovějších dob počali sobě liter. historikové naši všímati téhož rukopisu. J. Truhlář popsal nám i pět ostatních v témže Časopise 1884 na str. 22. do 36. a 270. do 285. Věkem vyniká A jistě nade všecky ostatní pocházeje z r. 1383, zaznamenaného na listě jeho 107a. Na konci téhož století psány byly nejspíš i D a E, ostatní patří vesměs do XV. Ráj duše sám, zachovaný v některých z nich jen částečně, není věrným, než volným překladem originálu, obsahujícího jen 42 kapitoly. V A-tu M-nu bylo jich o 20 více, ale nezachovaly se všecky ani v tom ani v B–F, a sice mezi jiným i proto, že sobě písaři jejich velmi nedbale vedli přeskočivše nejednou i celé strany předloh svých a nenahradivše jich nijak. I jinými vadami oplývají všecky ty přepisy příliš. O původě těch kapitol, kterými se ony odchylují od originálu, nelze podnes nic určitého říci. Můžeme se však vykázati i věrným překladem Ráje A-ta M-na, vyšlým v Praze r. 1589 u Buriana Valdy od M. Adama z Vinoře pod tímto nápisem: Ráj duše, jinak knížka o ctnostech všem lidem, kteříž jiné k ctnostlivému životu vésti mají, zvláště kazatelům velmi užitečná. Že některé i z ostatních spisů A-ta M-na byly do češtiny přeloženy, to vysvítá sice již i ze zpráv Dobrovského (Geschichte der böhm. Sprache und ältern Literatur, Praha 1818, str. 292.) a Jungmannových (Historie literatury české, 2 vyd. str. 81., č. 288. a str. 287., č. 590.), ale nedosti hodnověrně, a sice hlavně proto, že druhý z míněných tam originálů: De secretis mulierum et virorum sotva pochází od A-ta M-na. H.