Ottův slovník naučný/Alberik
| Ottův slovník naučný | ||
| Alberich | Alberik | Alberique |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alberik |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 708. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
Alberik (Albéric, Albericus): 1) A. řečený »monachus trium fontium«, cisterciácký mnich opatství »des Trois-Fontaines« v Champagni, kronikář XIII. stol., dokončil r. 1250 svou kroniku sahající od stvoření světa až do r. 1241, která náleží k nejobšírnějším historickým pracím středověkým a zakládá se většinou na pramenech nám nyní neznámých, v čemž spočívá její cena. A. jest nespolehliv v chronologii a dle zvyku své doby přiměšuje mnoho báječného do svých letopisův, ale lze z něho čerpati zprávy genealogické a literárně historické dosti důležité. Poprvé vydán Leibnitzem dle rkpu wolfenbüttelského v Accessiones historicae (II., p. 1–592, Hannover 1698). Úplnější rkp. jest v bibl. pařížské.
2) A. de Romano, podesta v Trevisu, horlivý Ghibellin, musil v bojích s Guelfy roku 1260 vzdáti svůj hrad, načež byla jeho rodina povražděna, on sám ke koni přivázán a usmrcen.
3) A. (Albericus) de Rosate, znam. právník ital. ve XIV. st., pocházel z chudé rodiny rosatské (Roxiata), v Padově dosáhl doktorství práv, věnoval se advokacii v Bergamu, pozd. byl ve službách vévod milánských (u Galeazza a Luchina Visconti), vzdal se však praxe, aby mohl obírati se výhradně svým velkým dílem exegetickým Lecturae o Digestech a Codexu, které mu získalo značné pověsti. Kromě toho zanechal Opus statutorum (sbírka rozhodnutí vztahujících se k výkladu někt. míst ze zřízení městského), dále Dictionnarium iuris civilis et canonici a kommentáře k Dantově »Božské komédii«. S vědecké stránky právnické spisy jeho jsou méně cenny, ale se stránky praktické jsou velmi poučny obsahujíce mnoho podrobností čerpaných z historie a tehdejší praktiky právnické; mimo to jeví se v nich značná sečtelost i v takých právnických spisech, které nás nedošly. Vydání: Vocabularium utrius iuris (Benátky 1564) a De regulis iuris (Lejda 1543).