Ottův slovník naučný/Alatyr (mytologie)
| Ottův slovník naučný | ||
| Alatyr | Alatyr (mytologie) | Alauda |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alatyr |
| Autor: | Josef Hanuš |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 687–688. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Alatyr, též kameň a., latyr, běl gorjuč kameň, název báječného kamene v prostonárodní poesii ruské, jehož »síla je mocna«, »síle jeho není konce«. Dle Veselovského vytvořil se a. z tradice o mythickém kameni, jejž Kristus položil za základ chrámu sionského a jenž přinesen s hory Sinai, postaven za oltář v témž chrámě a ze vzpomínky na stůl Kristův ve večeřadle sionském, na němž Spasitel odpočíval s apoštoly,. ustanovil svátost oltářní, vyučoval své učenníky a vyslal je do světa zvěstovat evangelium. Fantasie lidu hloubajíc dále vyhledala symbolický střed tradice této, kámen oltářní, oltář, a změnila jej (círk. slov. olɚtarь) časem v báječný a., odpovídající západoevrop. graalu s tím pouze rozdílem, že a. povstal ze symboliky stolu božího — oltáře, graal ze symboliky misky = oltáře. Obraz graalu do spěl k poetické a mystické apotheose, a. však odchýlil se od prvotního pojetí křesťanského. Ruská zaříkadla (zagovory) vypravují nám jeho dějiny: prvotně jsa blízký pojmu oltáře leží na hoře Sioně, na něm spočívá chrám »sobornaja apostoljskaja cerkov«; později přeložen na ostrov »Bujanu na moři okeaně« a založena na něm zlatá »apostoljskaja cerkov« se zlatým trůnem, na němž sedí Kristus, archanděl Michael, Jan theolog a j., nebo boží matka s prorokem Eliášem a j. Později mění se jednak okolí (pole, bažina, okeán), jednak osoby; shledávámeť tu matku boží se dvěma sestrami, starou Salomoniju, manželku Herodovu, královnu Salomé, tři rodné bratry nebo dva orly. dva rodné bratry atd., a posléze tu jest satan sám a na a-u lízají hadi sytíce se jím a sílíce. Poslední temné stopy chová snad morav. píseň (Suš. č. 40, p. 47).
Šel jsem, našil jsem kamýnek bílý
A v tem kamýnku klášter stavený.
Jiní badatelé, na př. Jagić, pomýšleli při výkladu a-u na jantar, řec. ἤλεκτρον, a někteří, jako Krek, shledávají v něm stopy starého pohanského mythu slovanského. Arch. f. slav. Phil., I. a VI.; Krek, Einl. in die slav. Literaturgesch., 2. vyd. 1887. Hš.