Ottův slovník naučný/Alí
| Ottův slovník naučný | ||
| Alchymie | Alí | Alia |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alí |
| Autor: | František Šembera, Rudolf Dvořák, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 866–868. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Alí |
|
Alí: 1) syn Abú Tálibův, jenž prý první ze všech Arabů bratrance svého Muhammeda uznal prorokem Alláhovým a pojal později dceru jeho z Chadídže, Fátimu, za manželku. Stráviv mládí své v domě Muhammedově byl později nejvěrnějším jeho druhem a rádcem, pomáhal mu při útěku do Medíny, horlivě účastnil se válečných jeho podniků (také dobytí Mekky) a když Muhammed táhl do Syrie, byl jeho náměstkem v Medíně. Proto bylo lze očekávati, že stane se i nástupcem prorokovým; avšak stalo se jinak, a po smrti Muhammedově zvolen za chalífa tchán jeho, Abú Bekr. A. nevzdal se práva svého na trůn, ale chtěje zabrániti roztržce sám uznal prvého chalífa. I proti oběma následujícím chalífům nic nenamítal a za Omarovy nepřítomnosti byl i jeho náměstkem v Medíně. Teprve když Osmán r. 656 byl zavražděn, A. zvolen byl za chalífa. Hned však s počátku bylo mu činiti se vzpourou, již proti němu hlavně zosnovala Aiša, vdova po Muhammedovi, dcera Abú Bekrova nemohouc zapomenouti, že jednou pochyboval o manželské věrnosti její. A. vzpouru potlačil a matku věřících do zajetí zavedl do Medíny, avšak krátce potom povstání nové a nebezpečnější proti němu nastrojeno od panovačného místodržitele syrského Muávijje z rodu Omajjova. Za války, jež tehdy se rozzuřila, vyznavači islámu vespolek krutě se vraždili a proklínali, pomsta krevní slavila divé orgie. Za okolností takových tři fanatikové se zapřisáhli, že zabijí tři hlavní původce stálých nepokojův, A-ho, Muávijju a Amra, syna Asiova, Muávijjova to spojence, aby věřícím zjednán byl pokoj. Avšak jediný A. zavražděn vstupuje do mešity, Amr a Muávijja z nebezpečenství šťastně vyvázli (661). O A-m zachovaly se zprávy podrobné: byl postavy prostřední, zavalitý a holou jeho hlavu svěžích tváří zdobil dlouhý, bílý vous; byl výmluvný, učený, zbožný, věrný, obětavý, v nebezpečí statečný jako lev, avšak nedostávalo se mu praktičnosti životní. Zabýval se též básnictvím, i přičítá se mu sbírka přísloví (vydaná Fleischerem v Lipsku 1837) a díván básní většinou náboženských (Bulak 1840). Smrtí A-ovou přešel chalífát na Omajjovce a po nich na Abbásovce; nicméně velká čásť muslimů trvala při A-m, jeho a potomky jeho prohlašujíc za chalífy jediné oprávněné a předchůdce jeho Abú Bekra, Omara a Osmána klatbou stíhajíc. A tak nesmiřitelný rozkol muhammedánský mezi šiity (přívrženci A-ovými) a jejich odpůrci vlekl se dále a trvá po dnešní den. Přívrženci A-ovi všelijak jej idealisovali. Někteří přenesli na něj a potomky jeho také staroindické učení o přetělování se božstva, i hlásali, že byl netoliko prorokem, nýbrž vtěleným bohem, a bůh že stále se vtěluje v potomcích jeho, v imámech. (Srv. Šembera, Dějiny středověké I.) Šra. Dk.
2) A. Vasí' (Alí Široký) z Filipopole († 1543), největší prosaik turecký, nepřekonaný vzor ozdobné mluvy turecké. Je původcem hlavně tureckého překladu »Světel Kanopových« (Anvári Suhajlí), perského spracování slavného velkého eposu zvířecího, známého jménem bajek Bidpájových. Překlad tento s názvem Humájún-náme (Kniha královská) považuje se podnes za nejskvělejší plod mluvy a slohu tureckého. Podklad jeho jest ozdobná prosa protkaná hojně krásnými verši arabskými, perskými a tureckými. A. věnoval jeho vypracování celý svůj život. V odměnu jmenován byl od sultána Solímána soudcem brúským, avšak již po roce zemřel. Dílo jeho vydáno opětně v orientu (na př. v Káhiře 1836), překlad francouzský od Gallanda v Paříži 1725, doplněný Cardonnem t. 1778; německý překlad současně s vydáním textovým počat ve Vídni 1855 Adelburgem. Dk.
3) A. Mustafá Čelebi z Kallipole (* 1542 – † 1599), jeden z nejplodnějších spisovatelů tureckých, básník, ač bez nadání, a historik. Maje 14 let složil romantickou báseň Mihr u máh (Slunce a měsíc). Jiná romantická báseň jest Mihr u vefá (Láska a věrnost). Asketického obsahu jsou básně Rijáz-ul-yrfán (Zahrady poznání) a Tuhfet-ul-uššák (Dar milujících). Napsal i perský a turecký díván. Důležitější jest jeho činnost historická, jíž náleží vedlé monografií historických hlavně dílo Kunh-ul-achbár (Sklad zvěstí), všeobecné dějiny říše a provincií rúmských o 4 dílech. Prvý díl počíná stvořením světa a jedná o historii národů starých, druhý díl o národě arabském, životě, způsobech a činech proroka Muhammeda a zákonitých prvých chalífů, dále Omajjovců a Abbásovců, jakož i o mužích, již za této doby jako učenci, šeichové, lékaři a filosofové literárně byli činni, třetí o Turcích a Tatarech a čtvrtý o dějinách říše osmánské do r. 1594 a o provinciích rúmských (říše byzant.). Dle Hádží Chalífy jest to směs hubeného a tučného, svěžího a suchého. Hlavní cena jeho spočívá však v přesnosti a pravdivosti, s kterou líčí autor události bez bázně a strachu před mocnými vezíry, a to činí dílo jeho zvláště důležitým; ještě větší cena náleží stručnému výtahu téhož spisu, v němž autor filosoficky rozbírá příčiny úpadku předních dynastií. Psal i spisy prosaické obsahu ethického a mystického. Dk.
4) A.-bej viz Bobowski Albert.
5) A-bej, slavný bej egyptských mamlúků (* 1728 – † 1773). A. narodil se v Abcházii na Kavkáze, jako hoch 12letý prodán do Káhiry za otroka; koupil ho Ibráhím Kjaja, náčelník mamlúků. Vyznamenav se udatností byl A. r. 1748 na svobodu propuštěn, postupoval pak rychle ve sboru mamlúků a po smrti Ibráhímově (zemř. 1757) stal se jeho nástupcem. Znenáhla podařilo se mu státi se na Portě zcela nezávislým, v čemž jej podporovala ta okolnost, ze Porta majíc válku s Ruskem pokoření jeho odložiti musila. A. se zápalem oddal se myšlénce, že obnoví starý, mocný sultanát egyptský a učiní jej středištěm obchodu mezi východem a západem. Muhammed-bej, jejž byl A. za syna svého přijal, dobyl r. 1771 Mekky a ve spolku se šeichem Dáhirem, pašou akkským, podmanil si A. celou téměř Syrii. Již podrobil se mu také Damašek, když ustoupiti musil zradě. Muhammed, přijatý syn jeho, byv Portou podplacen obrátil se náhle s vojskem svým zpět do Egypta a přinutil A-ho k útěku ku šeichu Záhirovi, A. nevzdal se ani nyní svých smělých záměrů; jsa šeichem Záhirem podporován počal vyjednávati s Rusy i Benátčany a r. 1772 dobyl skvělého vítězství nad vojskem tureckým, zmocnil se Tripole, Antiochie, Jerusalema a Jaffy a vtrhl v čele 30.000 mužů roku 1773 do Egypta. Již byl nedaleko Káhiry, když (v dubnu 1773) postavil se proti němu zeť jeho Abú Dahab a porazil jej v bitvě u Saláhie. A. byl zajat a po několika dnech podlehl ranám, které byl v boji utržil, nebo snad byl otráven, a ještě na mrtvole jeho vykonána poprava.
6) A., paša janinský (* 1741 – † 1822), z kmene toskických Liapů, syn Muchtára paše tepelenského v Epiru, dobrodruh, který svým neobyčejným nadáním, lstí a bezohledností dospěl k vrcholu moci despotické. Ztrativ v útlém věku otce, jenž před smrtí hrabivými sousedy oloupen o všecky statky, dovedl toho, že Porta mu zase k nim pomohla. V čele najatých kleftů vpadl do Tepelenu, zavraždil vlastního bratra a obviniv matku z otrávení jeho zavřel ji. Portě pomohl pokořiti několik odbojných vasallů a konal jí ve válce proti Rusku a Rakousku r. 1787 tak dobré služby, že ničeho nenamítala, když r. 1788 lstí a podplácením zmocnil se pašalyku janinského. A. šířil od té doby moc svou vždy více, r. 1803 podrobil Sulioty a vládl pak Albanií, Epirem, Thessalií a jižní Makedonií, od r. 1807 v skutku neobmezeně, leda že roční poplatek do Cařihradu odváděl; Anglie, Francie a Rusko měly své generální konsuly při dvoře jeho. V době nejvyšší moci jeho, v létech 1815–20, páčen počet vojska jeho na 100.000 mužů. A. při vší krvelačnosti své osvědčil se panovníkem dobrým, učinil konec krvavým půtkám mezi Albanci, bděl přísně nad pořádkem a bezpečností, stavěl důkladné silnice; s křesťany nakládal mírně. Konečně sultán Mahmúd II. prohlásil A-ho za odbojníka a vypravil proti němu vojsko. Jsa po dlouhou dobu obležen v Janině odhodlal se A. po hrdinném odporu 10. ledna 1822 ke kapitulaci; zaručena mu sice bezpečnost života i jmění, ale nedrženo mu slova a A. 5. února zavražděn. Hlava jeho po dlouhou dobu byla vystavena na cimbuří seráje. V paláci A-ho nalezeno 10 millionů zl. hotových peněz.
7) A. paša Mehmet Emín, vynikající státník turecký. Narodiv se r. 1815 v Cařihradě vzdělával se politicky ve Vídni (1834 až 1836) a v Londýně (1838–40); roku 1841 stal se vyslancem v Londýně, r. 1846–52 byl ministrem zahraničních záležitostí, načež na krátko jmenován byl velkým vezírem. Ale pro své reformátorské smýšlení záhy upadl v nemilost a odeslán byl jakožto místodržitel do Smyrny a potom do Brúsy. Když vypukla východní válka v říjnu r. 1854, A. povolán rychle zpět, znova povýšen vedlé Rešída paše za velikého vezíra, jemuž připadlo říditi politiku zahraniční. Roku příštího odebral se ku konferenci do Vídně jakožto turecký plnomocník. Navrátiv se byl po třetí a sám jmenován velikým vezírem r. 1855 a předsedal kommissi, z jejíchž úrad vyšel list císařský (hatti-humájún) 18. ún. 1856, vymezující práva všech národností a vyznání v říši turecké. Jím podepsán mír paříž. 30. břez. 1856. Téhož roku jakožto plnomocník účastnil se konferencí pařížských, vším úsilím zastávaje se tureckých zájmův; ale pro nezdar, zejména v otázce podunajských velkoknížectví, nucen byl vzdáti se křesla velkovezírského. Zatím zůstal členem veliké rady a ministrem bez portefeuillu. Roku 1858 po smrti Rešída paše, jehož byl sokem, opět jmenován byl velikým vezírem, na kteroužto důstojnost povýšen byl po páté r. 1861, a po šesté r. 1867, ale také na krátko. S velikým vezírem, Fuádem pašou, rázně pokračoval v opravách; návrh jeho, zabrati církevní statky turec. a pomoci tím státu z tísně i finanční, z části proveden byl r. 1868. Za cesty sultánovy na pařížskou výstavu spravoval A. vládu, potlačil v zimě r. 1867–68 povstání kretské a nedovoloval mocnostem evropským míchati se do záležitostí říšských. Velmi se též přičinil, že spor řeckotur. r. 1868 mírnou cestou byl uklizen. Téhož roku s Fuádem pašou přetvořil radu panskou v těleso aspoň poněkud konstituční. Roku 1869 s rozhodným výsledkem utlumil choutky egyptské po samostatnosti. Jsa slabého zdraví zemřel r. 1871 a přemnohé opravné plány uloženy zároveň s ním do hrobu. Byl muž vzdělaný, poctivý, energický, ano i básnicky nadaný.